docA report 07/2011 - Ministerstvo obrany
download 
Report Transcription
A report 07/2011 - Ministerstvo obrany
7/2011 REPORT Přátelské podání ruky O činnosti příslušníků PRT Lógar čtěte na straně 10. Trojici bojující o holý život poskytla okamžitou první pomoc pětice profesionálů Armády České republiky Chvályhodné počínání Topící se čtyřletá dívka v Hněvkovicích, rok a půl stará holčička v bezvědomí ve Strakonicích, těžce zraněná žena při dopravní nehodě v Ondřejovicích. Tři příběhy, v nichž postižení bojovali o holý život. Byť spolu zdánlivě nesouvisí, mají přece jen jedno společné. Pomocnou ruku jim podali profesionálové Armády ČR. V úterý 14. června ocenil náčelník Generálního štábu Armády České republiky armádní generál Vlastimil Picek čtyři vojáky a jednu vojákyni za záchranu lidského života plaketou NGŠ AČR. „Tito lidé jsou pro mě vzorem, jak by se měl každý příslušník české armády zachovat v krizové situaci, když se jedná o poskytnutí první pomoci lidem v nouzi. Je to z vaší strany nanejvýš chvályhodné jednání a já jsem hrdý, že česká armáda má ve svých řadách takovéto profesionály. Vy jste se nebáli zasáhnout. Řadu lidí, byť mají vědomosti o poskytování první pomoci, odradí jejich lhostejnost a nepatřičné obavy,“ zdůraznil ve svém vystoupení V. Picek a společně s představiteli Generálního štábu AČR a nadřízenými veliteli oceněných vojáků si vyslechl krátký popis událostí, v nichž pětice příslušníků Armády ČR s rozvahou a bez váhání poskytla postiženým okamžitou pomoc, čímž přispěla k záchraně jejich životů. Nadpraporčík Roman Malý z Ústředního vojenského zdravotního ústavu (ÚVZÚ) v Praze se svou přítelkyní Lenkou Ryšavou poskytl pomoc čtyřleté holčičce topící se v zahradním jezírku. Praporčice Marie Mindlová z 25. protiletadlové raketové brigády profesionálně zasáhla u rok a půl staré holčičky, která upadla do bezvědomí a zastavil se jí dech při Dni otevřených dveří ve Strakonicích. Četaři Jiří Kalábek, Petr Česánek a Petr Hudský z klatovského 142. praporu oprav pomohli zraněné cyklistce. „K místu nehody jsme nepřijeli jako první. Před námi projelo už asi pět aut, ale bohužel nikdo nezastavil. Popadli jsme lékárničku a utíkali ke zraněné ženě. Nebyla na tom dobře. Měla otevřené zlomeniny rukou a nohou, silně krvácela z hlavy,“ vzpomíná čet. P. Česánek a dodává, že zároveň s poskytováním první pomoci zavolali pro leteckou a pozemní zdravotnickou záchrannou službu. „Ocenění pro mě moc znamená. Komu se poštěstí, že vám osobně poděkuje náčelník Generálního štábu. Jenom je škoda, že tu s námi není náš čtvrtý kolega – desátník David Mikeška, který nedávno tragicky zahynul při plnění služebních povinností. Také on si tuto poctu nepochybně zaslouží,“ říká četař Česánek. Radost z ocenění byla znát i na velitelích vojenských útvarů a zařízení, kde dotyční vojáci a vojákyně slouží. „Příslušníci naší brigády se pohybují takřka denně v silničním provozu. Na tyto eventuality jsou odborně připravováni. Těší mě, že potřebné vědomosti vojáci dokázali bez váhání realizovat v praxi,“ konstatuje velitel 14. brigády logistické podpory s velitelstvím v Pardubicích plukovník Josef Burkoň. Svého podřízeného, nadpraporčíka R. Malého, již před časem ocenil i ředitel ÚVZÚ Praha plukovník František Bílek. „Jde sice o příslušníka Ústředního vojenského zdravotního ústavu, ale profesí není zdravotník. O to víc je jeho čin cennější. Jak sám uvádí, pomohly mu především zkušenosti z přípravy do zahraniční mise.“ Text a foto: Pavel Lang editorial obsah Vážení čtenáři, mise Čtyři afghánské křížky 2 Přátelské podání ruky 10 Certifikace pod palbou 32 V afghánském Wardaku přinesl další z vojáků Armády České republiky oběť nejvyšší Mezi hlavní úkoly PRT Lógar patří podpora místní vlády a s tím spojený rozvoj provincie Lógar a také podpora Afghánské národní armády a Afghánské národní policie Původně štábní funkce se pro podplukovníka Ladislava Zakuťanského ihned po příletu do Afghánistánu proměnila ve službu v první linii HOST Páteř armády 6 Štábní praporčík Miroslav Švadlena: Situace těch, kteří jsou na nejnižších funkcích, mají rodinu a dojíždějí přes celou republiku, je velice složitá téma – kariéra Kariéra je úspěch 14 „Kuchařka“ kariérního řádu 16 O čem všem by měl být armádní kariérní řád a co stojí již naopak mimo něj Sekce personální Ministerstva obrany nabízí instrukční a metodický návod, jak zajistit fungování systému řízení kariér dovolte mi (byť dodatečně) jménem týmu redakce časopisu A report a také jménem všech příslušníků odboru komunikace a propagace vyjádřit hlubokou a upřímnou soustrast rodině, nejbližším příbuzným, přátelům a všem kolegům poručíka i. m. Roberta Vyroubala, který zahynul poslední květnový den při plnění úkolů v operaci ISAF v Afghánistánu. Byli jsme jedni z prvních, kteří se o této tragické události dozvěděli. Byli jsme jedni z prvních, kteří si opět a s plnou odpovědností uvědomili, že služba v zahraničních operacích, především pak v Afghánistán, je plná nebezpečí a rizik nejvyšších. Hlubokou soustrast a současně obdiv chceme také vyjádřit všem kolegům z party Roberta Vyroubala, která v současnosti plní úkoly v afghánském Wardaku. Slovo parta jsem použil zcela záměrně namísto oficiálního označení jednotka, kontingent či úkolové uskupení. O tom, že jste skutečně ryzí parta kamarádů a přátel, nás všechny přesvědčily články, které jste postupně zasílali do armádní internetové redakce ke zveřejnění. Hluboce si vážíme nejen Vaší práce, ale také Vaší odvahy vyznat se ze svých pocitů. Napsat ona lidsky hluboká a krásná vyznání, která jsou psaná srdcem a současně žalem nad ztrátou kolegy a kamaráda, vyžadují také kus odvahy. Oněch pár řádek je zřejmým a zcela jednoznačně hmatatelným důkazem přátelské a kamarádské atmosféry, která panuje ve Vaší partě, ve Vaší jednotce. Vám všem, kteří jste pod články podepsáni, i těm, kteří jste „skryti“ mezi řádky, patří náš hluboký obdiv a úcta. Poděkování za řádky solidarity, soucitu a obav patří také Vám všem, kteří jste si našli oněch pár minut a posílali do armádní internetové redakce vzkazy vojákům. Byla to doslova lavina krátkých a upřímných zpráv, které téměř zahltily armádní webové servery. Věříme, že si tento čas nejdete i v dalších dnech a týdnech, protože vzkaz z tisíce kilometrů vzdáleného domova vždy potěší. my a nato Češi a AWACS Reportáž o bojovém nasazení a výcviku příslušníků AČR z alianční jednotky NATO E-3A Component v německém Geilenkirchenu Nejstarší způsob zpravodajství AČR se zapojila do činnosti rumunského Centre of Excellence zaměřeného na zpravodajství z lidských zdrojů 18 S úctou Jan Procházka, šéfredaktor časopisu A report 22 technika a výzbroj Jackal 23 L-29 Delfín Božena 5 43 45 K zajímavým konstrukcím patří britské terénní operační vozidlo Jackal (Šakal), které se již stihlo osvědčit v afghánské misi armáda a veřejnost Znamenitá podívaná Tisíce návštěvníků na leteckých show v Čáslavi a Pardubicích vysekly poklonu technice a příslušníkům Armády České republiky 27 veteráni Legionáři nebyli švejci 34 Československá obec legionářská si před časem připomněla devadesát let své existence historie Pilot se dvěma životy 36 Fotoreportáž Military English Diplomatický protokol a etiketa Volný čas 8 41 47 48 Od narození válečného veterána a letce 312. čs. stíhací perutě generála Antonína Lišky uplynulo sto let výcvik Zkouška v horách a písku 28 Garance bezpečnosti 38 Mezinárodní cvičení Italian Call 2011 prověřilo posádky vrtulníků před jejich nasazením do misí v Afghánistánu Výkon státní správy ve vojenském letectví neboli od certifikace techniky až po způsobilost personálu Vždy je nutné mít notnou dávku odvahy, aby člověk vystoupil z řady a bojoval za to, co je správné, a riskoval život. zajištění naší bezpečnosti. Proto si zaslouží úctu a dík stejně jako všichni, kteří za tuto zemi bojovali v minulosti.“ Zraněný velitel 2. OMLT podplukovník Michal Kucharský se rozhodl pokračovat dál v misi. Ministr obrany ČR Alexandr Vondra V afghánském Wardaku přinesl další z vojáků Armády České republiky oběť nejvyšší Lavina bahna a kamení Čtyři afghánské křížky V úterý 31. května 2011, krátce po deváté hodině afghánského času, při přesunu 2. jednotky OMLT najelo vozidlo Iveco u vesnice Salar v provincii Wardak na výbušné zařízení. Rotmistr Robert Vyroubal přitom utrpěl smrtelné zranění. Krátce po incidentu zemřel i afghánský tlumočník. Velitel 2. jednotky OMLT podplukovník Michal Kucharský utrpěl lehké zranění. Podstatně hůře na tom byl řidič. Jeho stav se však podařilo stabilizovat a leteckým speciálem ho přepravit do Ústřední vojenské nemocnice v Praze. V době sbírání podkladů pro tento článek nebylo vyšetřování tohoto incidentu ještě dokončeno. Na místě se našel zhruba dvousetmetrový drát, kterým byla z úkrytu s největší pravděpodobností výbušnina odpálena. „Na základě určitých indicií a fotografického materiálu jsme dospěli k názoru, že se jednalo o velice silnou nálož, obsahovala zhruba padesát kilogramů výbušniny. Byla uložena v propustku pod asfaltovou 2 silnicí,“ řekl k tomu náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Picek. „Opatření proti takovýmto incidentům jsou nastavena standardně. Možná můžeme mluvit o tom, že se poněkud změní taktika. Jakékoliv podrobnosti v tomto směru bych ale nerad z pochopitelných důvodů prozrazoval.“ Robert Vyroubal byl příslušníkem 73. tankového praporu. Jeho ostatky byly přepraveny do vlasti a s vojenskými poctami pochovány v pátek 10. června 2011 v rodné obci Bouzov – Kozov. S vojákem se přišli rozloučit nejen rodinní příslušníci, ale i ministr obrany Alexandr Vondra, náčelník Generálního štábu AČR armádní generál Vlastimil Picek a také kamarádi ze 7. mechanizované brigády. „Rotmistr Robert Vyroubal patří k hrdinům, padl v boji. Ujišťuji všechny, že jeho jméno nebude v Armádě České republiky zapomenuto. Rozhodl jsem se ho in memoriam povýšit do hodnosti poručíka a zároveň mu udělit nejvyšší resortní vyznamenání Kříž obrany státu,“ řekl ministr obrany Alexandr Vondra. „Vždy je nutné mít notnou dávku odvahy, aby člověk vystoupil z řady a bojoval za to, co je správné, a riskoval život. Někdo může říci, byl to voják a za své nasazení v zahraničí bral plat. Takovéto názory zásadně odmítám. Byl to občan země, kterého jsme vyslali do zahraničí, aby napomohl Nejednalo se o první oběť mezi vojáky Armády České republiky. Pod ostrými štíty Hindúkuše máme již čtyři křížky. Jako první zahynul v Afghánistánu podpraporčík Nikolaj Martynov ze 43. výsadkového praporu Chrudim. Společně se svou jednotkou plnil v roce 2007 úkoly na severu Afghánistánu v provincii Badakšán. Na jaře objevili vojáci vysoko v horách zapadlou správní vesnici Skazer, vzdálenou od základny ve Fajzábádu více než dvě stě kilometrů. Nebyla zakreslena v žádných mapách. Nezpevněná komunikace vedla navíc v nadmořských výškách nad dva tisíce metrů. Po cestě došlo na jednom z terénních automobilů k závadě, kterou nebylo možné odstranit na místě. Takovéto záležitosti byly v náročném terénu běžné. A tak se kolona rozdělila na dvě části. Jedna pokračovala v plnění úkolu, druhá se vracela zpět na základnu. Českým vojákům se podařilo dorazit do zdravotnického střediska v této oblasti. Afghánským zdravotníkům předali generátor, který jim měl umožnit využívat lůžkovou část tohoto zařízení i v nočních hodinách. Prokonzultovali rovněž případnou rekonstrukci ošetřovny. Pak pokračovali v cestě dál do hor. Zde nejen předali humanitární pomoc v podobě učebních pomůcek, ale navíc naše zdravotnice poskytla nemocným Afgháncům nezbytnou pomoc. Při návratu 3. května 2007 se zhruba čtyřicet kilometrů před základnou náhle změnilo počasí. Obloha se zatáhla a z šedivých mraků se spustil hustý, drobný déšť. Někdy v té době uvízlo poslední vozidlo kolony, utrhla se pod ním část vozovky. Bylo potřeba vyprostit osádku, zajistit zbraně, munici, materiál a informovat základnu o nastalých problémech. Během záchranné akce se náhle spustily z oblohy proudy vody. Lavina bahna a kamení, kterou liják utrhl, podle očitých svědků svým hlukem připomínala valící se tankovou kolonu. Smetla všechno, co jí stálo v cestě. Včetně našeho automobilu a dvou vojáků, kteří z něho vyprošťovali materiál. Jednalo se o Kolju Martynova a Miloše Plášila. Další členové patroly měli to štěstí, že je zachytil pouze její okraj. Situace byla kritická. Bouře neutichala, všude kolem neproniknutelná tma. Kolona byla navíc rozdělena dalšími dvěma závaly. Bylo potřeba urychleně poskytnout pomoc zraněným vojákům, na hledání dvojice smetené lavinou nemohlo být v tomto okamžiku ani pomyšlení. Martynov byl otočen k lavině zády a schytal to naplno. S Plášilem si lavina doslova pohrála, dolámala mu celé tělo. Všude měl bláto, nemohl dýchat. Než se stačil alespoň trochu zorientovat, přišla druhá lavina. Udeřila do něj obrovskou rychlostí. „Nevěděl jsem, kde je nahoře a kde dole. Na okamžik jsem se ocitl ve vzduchu, aby mě hned vzápětí doslova vcucla masa horniny. Náraz mi málem amputoval zaklíněnou nohu. Cítil jsem, jak mi holeň bezvládně plápolá,“ vzpomínal na otřesné okamžiky Miloš Plášil. Valící se hornina ho odnesla na dno kaňonu. Skončil v ledové vodě, marně se pokoušel vylézt na strmý břeh. Bouřka neustávala. Blesk na okamžik osvítil krajinu a Miloš uviděl utržené kolo od zdemolovaného landroveru. A právě to mu zachránilo život. V ledové vodě strávil s těžkými zraněními celou noc. Na rozdíl od kamaráda Kolji Martynova se mu podařilo přežít. Spojař s přeraženou nohou Neuplynul ani rok od této tragédie a v těsném sledu za sebou si naše armáda připsala v Afghánistánu další dva křížky. V pondělí 17. března 2008 doprovázela v jihoafghánské provincii Helmand ve městě Gíršik patrola složená z vojáků speciální jednotky Vojenské policie SOG dánský tým CIMIC. Bylo půl desáté ráno. Sebevražedný atentátník, který se odpálil, stál asi patnáct metrů od nich. Výbuch byl tak mohutný, že na místě usmrtil nejen praporčíka Milana Štěrbu, ale i čtyři dánské vojáky a tři civilisty. Kromě toho byl český příslušník patroly praporčík Jiří Schams těžce zraněn a další náš voják lehce. Mladému britskému spojaři výbuch přerazil nohu. Nehledě na bolest navázal spojení a snažil se přivolat radiostanicí pomoc. „Obdivoval jsem ho, jak to i přes nespornou bolest zvládal. Byl přitom v Afghánistánu první den,“ přiznal později další účastník této mise praporčík Michal Adamec. „Všichni, kteří jen trochu mohli, pomáhali raněným nebo zaujímali kruhovou obranu. Čekali jsme další útok. Obvykle totiž přicházejí v několika vlnách. Ať již jde o explozi zaparkovaného auta či o palbu protitankovými střelami.“ V tomto případě ale naštěstí k ničemu podobnému nedošlo. I přes rychlou evakuaci a poskytnutí zdravotnické pomoci byly 3 však následky výbuchu tragické. Armáda České republiky přišla o vynikajícího vojáka. „Před tímto incidentem jsme se během třítýdenního dobývání bašty talibanců Musa-Oula ocitli v prudké palbě. Milan Štěrba jako velitel zachoval vždy chladnou hlavu a z léčky nás bezpečně vyvedl. Bleskově rozhodoval, jak se máme krýt, kde zaútočit a kde se naopak stáhnout,“ uvedl Michal Adamec. Na cestě k Měděné hoře K další tragické události došlo jen o šest týdnů později v provincii Lógar. Zde od března 2008 začínal na základně Shank pracovat náš provinční rekonstrukční tým. Ve středu 30. dubna 2008 vyrazila ze základny větší kolona o dvanácti vozidlech. Čtyři z nich patřila Afghánské národní armádě. Úkolem této operace bylo prozkoumat pohoří Aynak, kde se v té době dělaly zkušební vrty na zjištění přítomnosti měděné rudy. Tuto lokalitu získali čínští těžaři, naši vojáci měli zjistit, jak pokročili v průzkumu a kdy případně může dojít k zahájení samotné těžby na Měděné hoře. Jednalo se vyloženě o vojenskou patrolu bez civilních expertů. Až do výbuchu probíhal přesun naprosto bezproblémově. Na improvizovaný výbušný prostředek najelo čtvrté vozidlo v koloně. Jeho velitelem byl nadporučík Robert Chudý a řidičem praporčík Radim Vaculík. Oba sloužili u 102. průzkumného praporu. Humvee iniciovalo výbušný prostředek předním kolem. Tomu také odpovídalo poškození vozidla především v přední části. Přestože na první pohled bylo zřejmé, že se jedná o tragickou událost, nikdo nezmatkoval, všichni postupovali přesně podle standardních operačních postupů. Tedy zajištění obrany, pozorování a propátrávání. Bylo potřeba zjistit, zda se v blízkosti nenachází další výbušný prostředek. Čeští vojáci vyprostili osoby z vozidla a zdravotníci kolony poskytli první pomoc zraněným vojákům. Bohužel řidiči Radimu Vaculíkovi již nikdo pomoci nemohl. Do čtyřiceti minut po incidentu přiletěl MEDEVAC, který dopravil raněné do americké polní nemocnice v Bagramu (ROLE III). Robert Chudý přišel o horní a dolní končetinu. Nebýt včasného a kvalifikovaného zdravotnického zásahu, za který nás pochválili i američtí lékaři na Bagramu, mohly být následky ještě horší. Radim Vaculík, který při tomto incidentu zahynul, pocházel z Hluku u Uherského Hradiště. Předtím, než vstoupil do armády, jezdil s kamionem. Především do Ruska a na Východ. V rodné obci byl členem sboru dobrovolných hasičů. Všichni, kdo ho znali, se shodují v jednom – byl to srdečný, hodný kluk. Vyslovený pohodář. Přestože odešel, stále zůstává Den 31. května 2011 zůstane navždy hlubokou rýhou v srdcích příslušníků 2. OMLT a příslušníků 73. tankového praporu z Přáslavic. V tento den, jak ho někteří z nás nazvali ,,černé úterý“, naše řady opustil rotmistr R. V. Padl při plnění služebních úkolů v provincii Wardak v Afghánistánu, které plnil v rámci 2. jednotky OMLT, jež je převážně složena z příslušníků 73. tankového praporu. S jeho odchodem nás navždy opustila část našeho já. Opustil nás jeho úsměv, jeho nakažlivý optimismus a síla, kterou často dodával většině z těch, co ho znali. Virus, jak mu všichni říkali, troufám si říct, že na celém praporu, vždy dokázal přijít s něčím, co každého dokázalo pobavit a dokonale uvolnilo atmosféru. Byl vojákem, který svou službu bral vážně a taky ji tak plnil. Zároveň dokázal žít svůj život naplno, jak víme my, co jsme měli tu čest s ním sloužit a občas si s ním užívat života. Věřím, že teď mluvím za všechny, když napíšu: ,,Virus, moc nás to bolí, věř, že nezapomeneme, stále tady budeš s námi, v našich srdcích. Každý z nás tě má v srdci a tam taky zůstaneš, pro nás jsi nikdy neodešel a budeš s námi stále.“ Tvým blízkým bychom rádi vyjádřili upřímnou soustrast a budeme dělat vše pro to, abychom jim pomohli v této pro ně těžké chvíli. Ahoj kamaráde! Vojáci 2. jednotky OMLT, Wardak, Afghánistán Jak jsem ho znal já... Je 31. května 2011, 14.30, teplé afghánské odpoledne na základně Carwile. Asi 20 českých vojáků sedí pod přístřeškem proti slunci, jsou zadumaní, mlčenliví, smutní. Obvykle i v tuto hodinu tepe v naší White Village život. Dnes však jako by ustal. Přišli jsme o jednoho z nás. Někteří o známého, někteří o kamaráda a někteří o přítele. Tím vším nám byl. S Robertem jsem se seznámil v roce 2007 při výcviku do mise. Přišel jsem k nástěnce na rotě a čtu, že velitele družstva mi v irácké Basře bude dělat praporčík Vyroubal. Vůbec jsem nevěděl, o koho jde, a tak jsem začal nenápadně sondovat u služebně starších. Odpovídali mi vesměs všichni hodně podobně: „Virus? Tak to máš super, je naprosto v pohodě, férový chlapík, svému řemeslu rozumí a nezkazí žádnou legraci.“ V několika dalších měsících jsem jim musel dát za pravdu. Na mne osobně vždycky nejvíce působil jeho hlas. Chraplák bluesového zpěváka. Nejdřív jsem ho podezíral z pozérství, ale křivdil jsem mu. Ať uděloval rozkazy, vysvětloval, diskutoval, smál se nebo mluvil vážně, vždycky tím svým naprosto nezaměnitelným hlasem. Představoval jsem si ho, jak takhle žvatlá doma na svého synka, a vždycky mě to rozesmálo. Znáte to, když někoho slyšíte za sebou a musíte se otočit, protože jen podle hlasu ho nemůžete identifikovat? To se vám u Viruse nemohlo stát. Ať mluvil o čemkoli a s kýmkoli, svůj projev prokládal pravidelnými nakažlivými salvami smíchu. Kdo ho poslouchal, musel se smát, nebo aspoň usmívat. Nešlo o laciné vtípky, nešlo o to, věci zjednodušovat, bylo to naprosto srdečné a spontánní. Byl to jeho způsob, jak brát věci s nadhledem a optimisticky. Vztahy mezi lidmi jsou strašně komplikovanou záležitostí, mezi vojáky stejně tak, a mezi vojáky v misi mohou být jako sud se střelným prachem. Ale nikdy jsem nikoho neslyšel říct ani křivého slůvka na Roberta. Svou přirozeností dokázal vycházet naprosto se všemi a všichni s ním. Nedokázal říct „ne“ na jakoukoliv prosbu či žádost, a snad proto to nedokázali ani ostatní, když je o to samé požádal on. Bylo to naprosto odzbrojující. Mnozí z nás někdy musí vynaložit spoustu sebezapření, on si s ničím takovým hlavu lámat nemusel, to dobré bylo prostě v něm. Když spolu vojáci stráví dost hodin na nočních „stojkách“, to celé je navíc umocněno tím, že „stojky“ jsou za nekonečných teplých nocí, které jsou občas přerušovány minometnou palbou a útěkem do nejbližšího krytu, je mezi nimi vysloveno mnoho věcí, které by za jiných okolností nebyly vyřčeny. Jedná se často o věci citlivé, osobní. Robert mě svou upřímností „donutil“ mluvit o spoustě věcí. Ani na chvíli jsem nezapochyboval, že to jsou věci, které zůstanou mezi námi. Většinou, když nechcete, aby se něco z vašeho hovoru dostalo ven, použijete něco jako: „Ale to jen mezi námi…“ Ne tak u něj, podvědomě jste vytušili, že moc dobře ví, co je jen mezi námi a co ne, a že to tak zůstane. Nedovolím si napsat, že jsem byl Robertův přítel, snad kamarád (doufám). Stalo se, co se stalo. Jeho život vyhasl příliš rychle a nečekaně, o to déle a bolestněji se s jeho ztrátou budeme vyrovnávat. Život půjde dál a já bych rád za nás ostatní, kteří jsme tady zůstali, slíbil, že navždy zůstane v našich srdcích. Autor: desátník A. V. za příslušníky 2. OMLT ÚU AČR ISAF Připravil: Vladimír Marek Foto: autor a archiv PRT 4 5 host Štábní praporčík Miroslav Švadlena: Situace těch, kteří jsou na nejnižších funkcích, mají rodinu a dojíždějí přes celou republiku, je velice složitá. Páteř armády Vrchní praporčík Armády České republiky štábní praporčík Miroslav Švadlena vstoupil do armády v roce 1987. Od té doby prošel celou řadou funkcí. Pracoval jako technik letištní roty, správce skladu, náčelník dílny a vrchní praporčík 25. protiletadlové brigády ve Strakonicích. Studoval ve Fort Bliss v americkém Texasu. Nyní se pro něho období strávené v nejvyšší praporčické funkci pomalu blíží ke konci. Máte za sebou čtyři roky ve funkci hlavního, respektive vrchního praporčíka Armády České republiky. Pokud se ohlédnete za sebe, které z předsevzetí se vám podařilo realizovat a co naopak budou muset řešit vaši nástupci? Měl jsem výhodu, že jsem mohl pokračovat v tom, co nastartoval můj předchůdce štábní praporčík Kolesa, který nyní působí na aliančním velitelství pro transformaci v Norfolku. Ve spolupráci s Vojenským historickým ústavem jsme se podíleli na vývoji a vzniku nového hodnostního označení vojáků naší armády. Vrátili jsme se takto k tradicím prvorepublikových ozbrojených sil. Podařilo se nám rovněž odstranit nedostatečné rozlišení především na polních stejnokrojích a v případě praporčických hodností možnou záměnu s některými americkými generálskými označeními. Museli jsme také zavést působnosti pro vrchní a hlavní praporčíky. Tyto funkce sice vznikly již v roce 2004, stále ale cítíme potřebu povinnosti vrchních a hlavních praporčíků nějakým způsobem dopracovat. Přestože jsme vyvinuli nemalé úsilí a připravili doplněk k předpisu Vševojsk-1-1, nepodařilo se ho schválit. Na základě nemalého množství připomínek bylo rozhodnuto o tom, že celý předpis bude přepracován a vznikne nový. To je určitý rest, který bude muset řešit můj nástupce. Mrzí mne rovněž, že se nám z finančních důvodů nepodařilo zavést šňůry, které by sloužily k rozlišení vrchních a vedoucích praporčíků. Je podle vás institut vrchních a vedoucích praporčíků již dobudovaný, anebo bude potřeba tento systém posunout ještě někam dál? Platí ta druhá varianta. V tomto směru nás čeká ještě hodně práce. Jsou útvary, kde si již život bez vrchního praporčíka nedokáží představit. Ale existují i takové, kde ani zdaleka není využito potenciálu těchto vojáků. Všechno je to o lidech. Jednak o velitelích, zda nabídnou určitý prostor, a pak také o vrchních praporčících, zda se dokáží prosadit. Jaké je to pracovat na Generálním štábu AČR, mezi tolika vyššími důstojníky a generály, máte vůbec prostor se zde prosadit? Jak jsem řekl, tyto věci záleží na každém jedinci. Zde to chce určitou dávku trpělivosti, a nebojím se říci i diplomacie, abyste jako praporčík byl přijat mezi generály. Já osobně s náčelníkem Generálního štábu komunikuji bez problému, máme mezi sebou vytvořený dobrý vztah. Určitě na tom něco bude. Na tuto pozici jsem přišel z úrovně brigády, nebyl jsem vrchním praporčíkem na operačním stupni. Zpočátku to pro mne byl jistý handicap. Až skončíte v této funkci, bude vám něco málo přes čtyřicet let. Máte vůbec ještě nějakou další perspektivu? V hierarchii Armády České republiky je to skutečně nejvyšší praporčická pozice. Existuje zde ale možnost jít předávat zkušenosti na ministerstvo, například na sekci personální. To by nebylo v rozporu s kariérním řádem, je to vyšší stupeň. Druhou možností je předávat své zkušenosti v zahraničí, a to formou vyučování v kurzech NATO. Když se ohlédnete za svou kariérou, jaké byly pro vás takové ty zlomové okamžiky? Přelomovým okamžikem určitě bylo to, když jsem v roce 1998 byl z funkce náčelníka ženijní dílny v Českých Budějovicích vyslán do jazykových kurzů. Během dvou let se mi podařilo složit zkoušku na úrovni STANAG 2. A právě díky těmto jazykovým znalostem jsem se po zrušení českobudějovického útvaru dostal na štáb brigády ve Strakonicích. Dalším významným mezníkem byla nabídka dělat vrchního praporčíka AČR. Jednalo se o výzvu, kterou jsem dlouho zvažoval. Nakonec jsem tuto funkci přijal a jsem rád, že mám možnost zde pracovat. Proč jste vůbec váhal, z čeho jste měl obavy? V té době jsem se pohyboval na stupni brigády. Měl jsem svůj „dvoreček“, který jsem velmi dobře znal. Všechny prapory sídlily v jednom městě. Vrchní praporčík AČR, to bylo něco zcela jiného. Navíc jsem většinu své vojenské kariéry strávil u vzdušných sil, takže pozemní armádu jsem až tolik neznal. Když jste v roce 1987 vstupoval do armády, určitě jste měl nějaké představy, očekávání. Podařilo se vám je po těch letech naplnit? Samozřejmě. Když jsem se hlásil do armády, ani v nejmenším jsem nepředpokládal, že v ní strávím čtvrt století. Podílel jste se nějakým způsobem na přípravě Bílé knihy o obraně? Nejen já, ale i mnozí další vrchní praporčíci, včetně pana Kolesy, který tento proces sledoval ze zámoří. Některé věci byly na naše doporučení změněny. Týkalo se to především kapitoly o řízení lidských zdrojů. Jak vnímáte tento dokument, představuje pro vás určitou inventuru, která by měla ukázat, jak na tom ve skutečnosti jsme a co si v budoucnu budeme moci dovolit? Myšlenka je to určitě dobrá. Ale za dobu, co působím v armádě, těch reforem bylo příliš mnoho. Řekl bych tedy, že jsem mírně optimistický a moc si přeji, aby se ty změny na základě této reformy dotáhly do konce. Cítíte v tomto směru od vašich kolegů z praporčického a poddůstojnického sboru určité obavy, že se jich tento proces osobně nějakým negativním způsobem dotkne? Takové indicie jsou velmi silné. Lidé mají strach především o své finanční náležitosti. Mnozí se již po letošní úpravě platů pohybují na hranici přežití. Situace těch, kteří jsou na nejnižších funkcích, mají rodinu a dojíždějí přes celou republiku, je velice složitá. Navrhujete v tomto směru nějaké řešení? Vojákům na nejnižších funkcích je potřeba nějakým způsobem pomoci. Ministr obrany o jejich problémech ví, je zde snaha jejich situaci řešit. Nemáte obavy, že pokud se nebude postupovat dostatečně rychle, armáda bude mít problémy s naplněním lidských zdrojů? Tyto obavy jsou oprávněné. Po roce 2012 bude končit velký počet závazků vojáků. Kdo z nich si je prodlouží a kdo ne, je velká neznámá. Obávám se, že připravované reorganizační změny by v tomto směru mohly sehrát negativní roli. Je to jenom o penězích, anebo můžeme nabídnout i nějaké jiné benefity? Nemůže svou roli sehrát i větší smysluplnost práce? Například škola v Moravské Třebové nabízí možnost dokončit si vzdělání, získat maturitu. Přesto ale největším benefitem zůstávají peníze a jistota, že to, co jim bylo při vstupu do armády slíbeno, bude také dodrženo. Jsou ale jedinci, kteří jsou „zapálení“ do té své profese a štve je, že ji nemohou dělat pořádně... Skalní nadšenci skutečně existují. Ti nehledí až zas tolik na finanční prostředky, ale chtějí pracovat s moderní technikou. Je však otázkou, kolik takových je. Jak jsou na tom poddůstojníci a praporčíci, posouvá se někam postavení tohoto sboru? Vztah důstojníků k tomuto hodnostnímu sboru se postupně mění. Je to dáno i tím, že nejen velitelé mají možnost navštěvovat zahraniční kurzy. Především v USA se mohou na vlastní oči přesvědčit o nemalém významu této skupiny vojáků. Myslíte si, že i u nás se postupně mění kvalita praporčického sboru? Je mezi těmito lidmi stále více skutečných profesionálů, kteří se dokáží perfektně orientovat i v těch nejsložitějších situacích při napadení a ochránit tak své podřízené? Američané tvrdí, že seržanti tvoří páteř armády. U nás podobnou roli sehrává praporčický a poddůstojnický sbor. Je v něm totiž stále více schopných a vzdělaných profesionálů, kteří v mnoha případech mají mnohem více praxe než důstojníci na těch nejnižších funkcích velitelů čet. Navíc důstojníci by se měli zabývat spíše manažerskými procesy než tím bezprostředním výkonem. V poslední době čím dál víc praporčíků studuje na vysokých školách. Je to něco, čím se lišíme od ostatních armád? Já bych studující praporčíky rozdělil na dvě kategorie. V té první jsou mladí lidé kolem pětadvaceti let. Ti studují vysokou školu s cílem stát se důstojníkem. Znám celou řadu případů, kdy dokončili bakalářské studium, nyní pokračují v magisterském a mezitím přešli do důstojnického sboru. Do druhé skupiny mohu počítat i sebe. Podle nařízení ministryně obrany z roku 2007 musí být na hodnosti štábního praporčíka bakalářské vzdělání. Původně se uvažovalo o tom, že i na brigádách bude hodnost štábních praporčíků. Proto se mnou před těmi třemi čtyřmi lety začalo studovat několik vrchních praporčíků. Stává se, že se na vás obrátí s nějakým problémem týkajícím se praporčického a poddůstojnického sboru a požádá vás, jaké řešení byste doporučil? Několikrát se mi to stalo. Mnohem častější ale je, že dostanu od vrchních praporčíků z brigád určité podněty, které předám generálu Pickovi, a požádám ho, aby z toho vyvodil určité závěry. Necítíte trochu problém v tom, že váš předchůdce štábní praporčík Luděk Kolesa zde postavil laťku příliš vysoko? 6 Text a foto: Vladimír Marek 7 rubrika Noc protiletadlovců Hučení motoru, klapot pásů. Ticho prořízne hukot a na obloze se objeví světlice. Obsluha imitátoru vzdušných cílů zahájila činnost. Tma mizí v záblesku, který ozařuje okolí. Z něj vystupuje silueta vozidla typu 9A35, od které se s hučením vzdaluje ohnivý chvost. Ten se mění v rudý bod, jenž se blíží k cíli. Pozorovatel u dalekohledu na věži hlásí další zásah. Ostré střelby a zásahy cílů tvoří pouze pomyslnou třešničku na dortu. Předem je třeba naplánovat cvičení s ostrou střelbou, zajistit koordinaci se střelnicí ve výcvikovém prostoru Hradiště, dovézt řízené střely 9M37 z muniční základny, zajistit transport vozidel protiletadlového kompletu Strela 10, připravit tábor a odborná pracoviště, provést přesun z posádky a vše logisticky zajistit. Před střelbou se provádí kontrola elektroniky řízených střel. Celou činnost je třeba koordinovat s řízením leteckého provozu, aby se nad prostor ostrých střeleb nedostalo nějaké letadlo. Noční střelby mají nepřehlédnutelnou atmosféru i specifiku. Ovšem u protiletadlovců vstupuje do hry víc než jinde technika, která dokáže sledovat cíle v kteroukoli denní dobu. „Komplety Strela 10 již nejsou nejmodernější, a proto je nezařazujeme například do NRF. Rozšiřují však spektrum nasaditelných typů a především modernizovaná verze, schopná rozlišovat vlastní a cizí letouny zůstává účinnou zbraní,“ říká velitel 252. protiletadlového raketového oddílu 25. protiletadlové raketové brigády pplk. Jaroslav Daverný. Text: Martin Koller Foto: Jan Kouba 8 9 mise Přátelské podání ruky Úkoly Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar zůstávají od roku 2008 stejné. Mezi hlavní úkoly patří podpora místní vlády a s tím spojený rozvoj provincie Lógar a také podpora Afghánské národní armády a Afghánské národní policie, a to nejenom formou vzájemné spolupráce, ale také v podobě výcviku těchto ozbrojených složek. To, co se však mění s každou novou jednotkou, je způsob plnění těchto úkolů. Důvody rozdílného způsobu plnění operačního úkolu jsou různé. Tím hlavním faktorem je vývoj bezpečnostní situace. V provincii Lógar jsou oblasti, ve kterých jsou bezpečnostní rizika pro jednotky ISAF minimální, což je například distrikt Khoshi, kde byly ještě před rokem patroly plánovány s řadou dalších bezpečnostních opatření. Na druhé 10 straně jsou oblasti, kde je bezpečnostní situace velice nestabilní a bylo nutné omezit rozvojovou činnost, a to do doby, dokud nedojde k opětovné stabilizaci bezpečnostní situace. Vysvětlování důvodů těchto změn by bylo pouhou spekulací. Média často používají termíny jako „jarní a letní ofenziva“, dalším důvodem by mohlo být třeba dopadení Usámy bin Ládina nebo by to mohla být reakce povstaleckých skupin na nezadržitelný pokrok a rozvoj provincie Lógar. Vyrážíme do ulic Zásadní změnu v činnosti jednotek ISAF přineslo také zapojení strategie COIN. Tato strategie klade důraz na vytvoření vazeb s místní populací a její podporu. V praxi to znamená, že vojáci ISAF sesedli se svých bezpečných pancéřovaných vozidel a doslova vyrazili do ulic mezi lidi. Tato strategie byla okamžitě aplikována také v činnosti Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar. Dalším zásadním krokem bylo podstatně větší zapojení se do koaličních operací probíhajících v prostoru. Čeští vojáci již v minulosti spolupracovali se svými americkými kolegy na různých úrovních a v různých oblastech. V posledních měsících se však pravidelně účastní dlouhodobých operací, které mají jednotný cíl, a to zlepšit bezpečnostní situaci v prostoru. „Na první pohled by se mohlo zdát, že tento druh operací nemá nic společného s rozvojovou činností české jednotky, opak je však pravdou,“ vysvětluje plukovník Hlaváč, velitel českého PRT. „Rozvoj provincie a s tím spojené projekty jdou ruku v ruce s bezpečnostní situací,“ pokračuje plukovník Hlaváč. „Mohli bychom sedět a čekat, až naši koaliční partneři a afghánské bezpečnostní složky připraví podmínky pro naši rozvojovou práci, ale podstatně efektivnější je se do těchto operací zapojit,“ dodává plukovník Hlaváč. Během uplynulých čtyř měsíců proběhlo několik stěžejních operací, kterých se naši vojáci zúčastnili. Dlouhodobě naši vojáci působí v distriktním centru provincie Lógar ve městě Pol-e-Alam. Tato operace nese příznačné jméno Lion´s Cave neboli Lví jeskyně. V pravidelných intervalech jsou více než dvě desítky českých vojáků dislokovány na základně vybudované v prostorách víceúčelového centra provinční vlády. Z této minizákladny vychází několikrát denně na pěší patroly do města. Společně s vojáky působí krátkodobě na základně také civilní experti české jednotky. Do patrol jsou 11 mise začleňováni také příslušníci Afghánské národní armády a policie a pochopitelně jsou patroly realizovány i s americkými vojáky, kteří na této základně trvale působí. Hlavní účel těchto patrol je jednoznačný – trvalou přítomností jak koaličních, tak i afghánských vojáků ve městě zvýšit bezpečnost v této oblasti. Dlouhodobý pobyt na základně v Pol-e-Alam také usnadňuje činnost české jednotce, která často realizuje i více než dvě desítky patrol týdně. „Naše kapacity nejsou neomezené. Musíme zabezpečit činnost civilních expertů, specialistů CIMIC – civilně-vojenské spolupráce, ale také běžný chod jednotky, jako je například pravidelný výcvik ve střelbě, logistické konvoje, činnost EOD nebo QRT – týmu okamžité reakce, určeného pro řešení mimořádných situací,“ vysvětluje velitel jednotky. „V momentě, kdy máme dislokované vojáky přímo v Pol-e-Alam, je podstatně jednodušší přepravit civilní experty do distriktního centra a zabezpečovat jejich činnost přímo z místa. Psychologie má svou roli Nesmírně důležitý je také psychologický efekt, který tento způsob patrolování má na místní obyvatelstvo. „Na každého člověka působí mnohem přívětivěji voják, byť v neprůstřelné vestě a se zbraní, než mohutná kolona obrněných vozidel,“ vysvětluje náčelník skupiny CIMIC nadporučík Tomáš N. Každý den tak vojáci a civilní experti navštíví řadu úřadů a institucí a nachodí několik kilometrů městem. „Každou naši patrolu provázel houf dětí. Vždy se k nám přidaly pár metrů za branou základny a často nás provázely po celou cestu,“ popisuje nadporučík Jan K., příslušník skupiny CIMIC. „Vojáci mají vždy po kapsách nějaké propisky a tužky, které můžou dát dětem. Kromě toho i v Afghánistánu jsou děti zvědavé a vojáci jsou pro ně zajímaví, stejně jako pro děti v Čechách,“ dodává. „Během jedné z patrol se ke mně přidal asi dvanáctiletý kluk na kole. Začali jsme si spolu povídat. 12 Nejdříve česky nebo anglicky a on se mnou dárí. Po chvíli se k nám přidal tlumočník a mohli jsme si tak povídat o běžném životě. Do jaké chodí školy, co dělají jeho rodiče, co chce dělat dál a podobně. Takovýto kontakt je pro nás nesmírně důležitý. Pomáhá nám udělat si obraz o skutečné situaci v prostoru a o problémech, které místní lidi trápí,“ doplňuje Jan K. To, že se k patrole přidají děti, má ještě jeden důležitý efekt. Je to důkaz toho, že v daný moment nehrozí nikomu, a tím pádem ani vojákům, žádné nebezpečí. Informace o jakémkoliv ohrožení se mezi místními šíří jako lavina a prázdná ulice či zavřené obchody jsou tak jasným potvrzením toho, že něco není v pořádku. Kromě úřadů a institucí se čeští vojáci vždy vypraví na místní tržiště. Ne kvůli tomu, aby si nakoupili dárky pro své blízké, ale proto, aby vybrali materiál pro projekty rychlého dopadu. „Můžeme si zvolit, jak budeme projekty realizovat. Obvykle pozveme několik obchodníků na základnu, předneseme jim své požadavky a oni nám během několika dní zpracují nabídku. Z těchto nabídek pak vybereme tu nejvýhodnější a s obchodníkem uzavřeme smlouvu,“ vysvětluje projektový manažer skupiny CIMIC nadrotmistr Peter K. „Druhá varianta je vydat se na místní tržiště, zjistit, jaká je nabídka, smlouvat o ceně a dohodnout kontrakt přímo na místě,“ vysvětluje Peter K. Tento způsob realizování projektů má jakoby mnohonásobný pozitivní efekt. V prvé řadě je to sám projekt, který pomůže místním lidem, současně podpoříme místní ekonomiku a v neposlední řadě ukážeme lidem, že finanční prostředky, které investujeme do projektů, zůstávají v Lógaru a my počítáme s jejich podporou a spoluprácí. Mapujeme bezpečnostní situaci Další dvě stěžejní akce, které proběhly v minulých měsících, byly operace Baraki Bahar v distriktu Baraki Barak a operace Thunder Spring v distriktu Mohammad Agha. Jejich hlavním úkolem byla stabilizace bezpečnostní situace v těchto oblastech. Do operací tohoto typu se zapojují nejenom američtí a čeští vojáci, ale také jordánské jednotky a zejména příslušníci Afghánské národní armády. Koaliční a afghánští vojáci společně působili v oblastech, kde není zcela stabilní bezpečnostní situace nebo jsou využívány jako oblasti vhodné pro úkryt nebezpečných osob a zbraní. „Již samotná přítomnost vojáků v prostoru má okamžitý dopad na bezpečnostní situaci,“ shodují se důstojníci, kteří veleli v těchto operacích. Je pochopitelné, že povstalecké skupiny musí okamžitě zareagovat na zvýšený pohyb koaličních jednotek. Často to vede k tomu, že přinejmenším dočasně tento prostor opustí a poté jim delší dobu trvá, než si opětovně vytvoří vazby a zázemí nutné ke své činnosti. „Je to postup v malých krůčcích, ale je to bezpochyby postup,“ ujišťuje velitel americké jednotky TF Patriot plukovník Antonia. V měsíci červnu se činnost koaličních jednotek zaměřila také na distrikt Azra. Tato oblast na severovýchodě provincie Lógar je velice těžce dostupná na vozidlech a svým způsobem je i geograficky vyčleněna z provincie. Tyto důvody vedly k tomu, že koaliční jednotky zde působí pouze minimálně a stejně omezená je i přítomnost Afghánské národní armády. Veškerá bezpečnost v prostoru distriktu Azra je tedy v rukou Afghánské národní policie. Čeští vojáci v Azře působili zejména v roce 2009, kdy zde zabezpečovali průběh prezidentských voleb. Distrikt Azra měl v těchto volbách největší volební účast a došlo zde také k nejmenšímu počtu bezpečnostních incidentů, které by volby narušovaly. Do jisté míry k tomu bezpochyby přispěla přítomnost českých vojáků. Distrikt Azra navštívili češi v minulosti ještě několikrát, ale nikdy se nejednalo o pravidelné nebo nějak intenzivní nasazení. Operace Azra Spring tak měla za úkol zejména zmapovat bezpečnostní situaci v distriktu. Vytipovat nové projekty, na jejichž realizaci by se mohl podílet i český Provinční rekonstrukční tým Lógar. Běžnou součástí každé podobné operace je také účast na místní šuře, což je jednání se zástupci vesnic v oblasti. Během pěti dnů čeští a koaliční vojáci spolu s příslušníky Afghánské národní armády navštívili čtyři vesnice v distriktu. Vojáci ISAF působili víceméně v roli mentorů pro afghánskou armádu, která do této oblasti vlastně dorazila poprvé. Bezpečnostní situace v distriktu Azra je poněkud odlišná od ostatních distriktů a navíc zde není trvale dislokovaná žádná jednotka Afghánské národní armády. Dalo by se říct, že místní obyvatelé zde žijí v jakési „bezpečnostní bublině“. Sice nejsou pod stálým tlakem povstaleckých skupin, ale mají blokovaný přístup do centrální provincie Lógar a také do sousední provincie Nanganhár. „Někteří obyvatelé nám potvrdili, že již několik let neopustili svou vesnici nebo distrikt Azra,“ říká nadporučík Tomáš N., který se operace v distriktu Azra zúčastnil. „Řada z nich prakticky nikdy neviděla příslušníka Afghánské národní armády ani příslušníka ISAF,“ dodává Tomáš N. Trvalá přítomnost příslušníků ANA byla jedním z požadavků, které vyvstaly od místních obyvatel během jednání šury. „Pohybují se zde skupiny, které se zde ukrývají, a vyhrožují nám nebo kradou naši úrodu,“ řekl českým vojákům jeden z obyvatel vesnice Babar. „Nemůžeme do Pol-eAlam, protože jedinou přístupovou cestu často blokují nelegální kontrolní stanoviště. V případě, že nás zastaví, chtějí naše zboží, které bychom mohli prodat ve městě, nebo peníze,“ dodává tento místní muž. Tyto ozbrojené skupiny, které ohrožují obyvatele distriktu Azra, nemají přímý zájem na prosazení myšlenek a politických cílů hnutí Taliban a podobných organizací, výrazně však blokují ekonomický rozvoj provincie. Být v kontaktu s místními obyvateli Všechny uvedené operace mají jeden společný cíl. Co nejvíce se přiblížit a proniknout mezi místní populaci. Rozvoj a bezpečnost od sebe nejdou oddělit a podpora místních je to, co je nezbytnou podmínkou pro úspěch společného snažení jednotek ISAF i afghánských ozbrojených složek. Během každodenního kontaktu se mohou vojáci dostat k informacím, které by jim jinak zůstaly utajené. Přátelské podání ruky, pozvání na čaj, nebo dokonce na oběd je společným znakem všech patrol. „Pochopitelně se dostáváme do situací, kdy nejsme ve vesnici úplně vítaní a místní nám to dávají najevo třeba i kameny, které občas přistanou na našich vozidlech,“ říká velitel roty ochrany nadporučík Jiří P. „Na druhé straně jsme zažili i moment, kdy nás ve vesnici vítali květinami,“ dodává s úsměvem. Vojákům 7. jednotky Provinčního rekonstrukčního týmu Lógar zbývá do předání operačního úkolu ještě několik týdnů. To znamená, že ještě není čas hodnotit nebo bilancovat. Navíc počet zrealizovaných patrol, operací, na nichž se podíleli, nebo počet dokončených projektů jsou pouze čísla ve statistice. Stejně tak se dá vyložit i množství bezpečnostních incidentů, ke kterým během nasazení našich vojáků v Afghánistánu došlo. Právě distrikt Azra je oblastí, kde statistické údaje o incidentech jsou dlouhodobě hluboko pod průměrem provincie Lógar. „Pokud se do nějaké oblasti soustředí aktivity koaličních a afghánských jednotek, vyvolá to obvykle změnu v těchto statistických ukazatelích,“ dodává velitel 7. jednotky PRT plukovník Hlaváč. „Každá akce musí zákonitě vyvolat reakci a jen čas ukáže, jestli tyto aktivity měly kýžený efekt,“ říká plukovník Hlaváč. Podle oficiálních informací začne již letos v létě proces předávání zodpovědnosti do rukou místních bezpečnostních složek. Provincie Lógar sice není zařazena do první vlny tohoto procesu, ale bezpochyby k němu v nejbližších dvou letech dojde. Jednotky ISAF, a tedy i čeští vojáci, pro to dělají maximum a účast na podobných operacích tento proces jednoznačně podporuje. Připravila kpt. Lada Kovářová Foto: praporčík Daniel Hlaváč 13 téma – kariéra O čem všem by měl být armádní kariérní řád a co stojí již naopak mimo něj Kariéra je úspěch Bílá kniha o obraně nám personální oblast současné Armády České republiky ukazuje v ne příliš růžových, ale o to realističtějších barvách. Již několik let se resort obrany výrazně propadá na trhu práce a ztrácí konkurenceschopnost. Stárne nám praporčický a poddůstojnický sbor. Proti snadnému personálnímu doplňování se v nejbližších letech postaví i demografický vývoj populace v naší republice. Na druhé straně tohoto pomyslného kolbiště by mělo být zavedení a důsledné uplatňování kariérního řádu. Tato slova většina personalistů nerada slyší. Podle nich kariérní řád v naší armádě existuje. Jeho základem je zákon č. 221/1999 Sb., o vojácích z povolání. „Dříve tak zakořeněný princip výsluhovosti byl již dávno nahrazen principem výkonovým. Největší chybou by prý bylo vnímat kariéru ve schematických skocích. Podle nějaké šablony v tříletých či čtyřletých cyklech posouvat lidi ve funkcích,“ říká Felix Černoch ze sekce personální MO. „Kariéry nikdy nepostupují po jednoduché ose, nýbrž v určitých sítích. A to nejen vertikálních, ale i horizontálních, případně trasversálních. Přirovnávám to k jízdě vlakem. Ta může být různě rychlá, se zastávkami na cestě, případně zpomalená jízdou do kopce. Navíc po změti výhybek, točen a semaforů. Každá kolej má přitom své profily, rozchody, parametry, svršek, pražce, návěstidla, hradla, signalizační zařízení, přechody, křížení, rozhraní a omezení. Její součástí jsou samozřejmě stanice – výchozí a konečné, průjezdné a přestupní. A právě toto metaforické kolejiště 14 představuje kariérové dráhy. Jednotlivé stanice či zastávky jsou přitom symbolem systematizovaných míst propojených v jednu síť. Pohyb po trase mezi nimi se děje podle dopravního grafikonu, jízdního řádu, jímž v tomto případě není nic jiného než kariérní řád,“ vysvětluje Stanislav Simbartl ze sekce personální MO. Felix Černoch doplňuje: „Kariérní řád není a nikdy ani nebude maloformátovou knížečkou podobnou bojovým řádům či operačním předpisům. Není a nebude něco ve stylu směrnic pro hospodaření a financování. Není to ani povinnost vést výkazy, zpracovávat statistické přehledy a podávat hlášení. Kariéry mají daleko do statického jízdního řádu, podle něhož by se pohybovaly se zavedenou pravidelností. Budeme-li je vnímat jako systém, pak určitě jako dynamický, ale zároveň i otevřený, pokud možno samohybný, nezávislý příliš na vnějších impulzech, pracující bezporuchově, nejlépe souvisle a nepřetržitě.“ Kariéru nemůžeme také omezit na pouhý služební postup. Neměla by být spojována s kvantitativními, ale jednoznačně s kvalitativními parametry. Měla by být odvozována od výkonnosti, nikoliv od zásluh či prosté výdrže v povolání. „Na to, aby svobodník věděl, že bude povýšen na desátníka, anebo že se z dobrého velitele družstva jednou stane velitel čety, nepotřebujeme kariérní řád. Kariéra je v tom, že člověk něco dokáže. Já osobně ji definuji jako úspěch. Má tři podmínky, nejdříve je to osobnostní rozvoj. Dále je to profesní rozvoj a teprve potom nastává profesní mobilita, nahoru nebo do boku,“ argumentuje Felix Černoch. Je potřeba si také uvědomit, že více než jedna třetina armádních funkcí je bez možnosti dalšího růstu. Někdo nastoupí do armády jako právník a dělá ho celý život. Obdobně to platí pro většinu lékařů a technických či jiných specialistů. Profesionální armáda je armádou odborníků, a tudíž je z nemalé míry větvená horizontálně. „Takových profesí je ale i v civilním sektoru spousta. Přece když mladá učitelka nastoupí do mateřské školky, neznamená to, že za dva roky bude učit první stupeň základní školy, za dalších pět druhý a po dvaceti letech praxe začne přednášet na vysoké škole. Obdobné je to i u řady profesí v armádě. Například letecký mechanik na základně stoupá pouze v linii své odbornosti. Neustále se zdokonaluje v opravách letounu. My mu pomáháme pouze tím, že mu zabezpečujeme nějaké certifikáty a garantujeme mu alespoň růst v hodnosti. Pokud se týče funkce, tak se po letech z mladšího technika stane technik a skončí jako starší technik. Že by ale mohl postoupit z letecké základny například na operační velitelství, není asi příliš pravděpodobné.“ Ani ve standardní velitelské kariéře to ale nebude jednoduché. Většina lidí nahlíží na své schopnosti přes více či méně růžové brýle. „Družstvo má deset lidí, přitom velitelem může být jen jeden z nich. Samozřejmě ten nejlepší. Takže určité zklamání tam rozhodně musí být,“ upozorňuje podplukovník Milan Kovařík ze sekce personální MO. „Smyslem celého tohoto systému je, abychom dokázali nastavit a udržovat co nejobjektivnější parametry jeho výběru. A právě k tomu by měly směřovat všechny naše kroky.“ Je tady však ještě jeden problém, kromě jednoznačně a exaktně stanovených parametrů sehrávalo až doposud roli to, že každému veliteli se lépe spolupracovalo s určitým okruhem lidí. Obklopuje se tedy většinou těmi, které dobře zná a důvěřuje jim. A právě to by měl nový systém do jisté míry eliminovat. „Rozumím ale tomu, že pokud se vojáci budou připravovat na nějakou náročnou misi v zahraničí, vždy tam asi zůstane jistý prvek osobního přístupu. Velitel přece může jít do boje pouze s tím, koho dobře zná a komu důvěřuje,“ říká podplukovník Kovařík. „V tomto případě ale sehraje svoji roli to, že nemáme jen jedno družstvo či jeden prapor. Voják musí sloužit podle potřeb ozbrojených sil. Když si uděláme nějaké porovnání a požádáme počítač, ať nám vyjede všechny vojáky vhodné na danou funkci, kteří měli hodnocení 2,5 a výše, musíme pro ně hledat umístění nejen na jejich ,dvorečku‘, ale v celé armádě.“ Základním předpokladem pro vytvoření tohoto systému je přimět a nejspíš i naučit velitele všech stupňů skutečně objektivně a podle jednoznačných parametrů hodnotit své podřízené. Je potřeba zapomenout na formální a v mnoha směrech nadsazená hodnocení, která známe z minulosti. Velitel by měl být schopen v něm jednoznačně vyjádřit nedostatky a chyby svých podřízených a ti by se je měli naučit přijímat bez zbytečných emocí. Objektivnost tohoto hodnotícího systému může ale zkomplikovat i výrazný, subjektivní přístup nadřízených. „Hodnocení bude poplatné jedněm kasárnám, v druhých bude náročnější velitel, který lidem stejné kvalitativní úrovně sníží známku z 2,5 na 2. Z tohoto důvodu mohou vznikat určité nesrovnalosti,“ říká podplukovník Kovařík. „Zlepšení objektivity tohoto systému by mohla nabídnout například výběrová řízení. V armádě se v současné době tento institut kromě akademické půdy téměř nevyužívá. Lidé ve velitelských funkcích by se neměli držet na praporech, brigádách či operačních velitelstvích. Je potřeba, aby předávali své zkušenosti na Generálním štábu AČR či ve vzdělávacích a výcvikových institucích. To musí být zohledněno i v platových tarifech. Není možné, aby velitel praporu měl se všemi příplatky více, než když půjde na štáb vyššího velitelství.“ A na závěr to nejdůležitější: Podstatou řízení kariéry vojáka z povolání se musí stát návrh přímého nadřízeného na jeho osobní rozvoj, zpracovaný na základě objektivního hodnocení dosavadního výkonu a zhodnocení dalších možností služby z hlediska potřeb ozbrojených sil České republiky. V dalších číslech A reportu se budeme věnovat problematice systému řízení kariér. Text a foto: Vladimír Marek 15 téma – kariéra Sekce personální Ministerstva obrany nabízí instrukční a metodický návod, jak zajistit fungování systému řízení kariér „Kuchařka“ kariérního řádu Důsledné uplatňování kariérního řádu se má stát alfou a omegou při řešení mnohých armádních problémů. A právě proto přišla sekce personální MO se sérií manuálů, které kromě jiného mají pomoci se v těchto oblastech snadněji orientovat. „Rádi bychom pomohli především vojákům v těch nejnižších funkcích. Na základě našich zjištění jsme došli k závěru, že příliš nečtou právní ani vnitřní předpisy, a někdy se zdá, že štábům, kde jsou uvedené normy k dispozici, se většinou vyhýbají. Navíc informování ze strany nadřízených o těchto záležitostech není právě ideální,“ vysvětluje podplukovník Milan Kovařík. „Proto jsme se rozhodli připravit informační a metodickou pomůcku, jak se orientovat v systému řízení kariér. V současné době jsou k dispozici 16 tři části tohoto manuálu. Celkem by jich mělo být pět. Zbývá nám ještě připravit příručky řešící platové a sociální náležitosti vojáků z povolání a vzdělávání vojáků. Protože pomůcky nebudou evidované, chtěli bychom, aby si je lidé v útvarech uložili do k tomuto účelu zhotovených desek. V okamžiku, kdy již nebude některá z částí aktuální, připravíme její novelu a oni si jen jednotlivé sešity vymění.“ První část je pojata jako průvodce pravidly systému řízení vojenské kariéry. Jsou v ní uvedeny zásady současného kariérního řádu a služebního zařazování vojáků z povolání. Přílohy jsou věnovány základním pojmům a jejich obsahu, charakteristikám jednotlivých hodnostních sborů a modelům průběhu vojenské kariéry v příslušném hodnostním sboru. Je zde i přehled nejdůležitějších právních a vnitřních předpisů. Pomůcka uvádí a velmi jednoduchou formou vysvětluje požadavky a předpoklady pro kariéru mužstva a poddůstojníků, praporčíků, nižších a vyšších důstojníků a generálů. Zde je nutno připomenout, že se jedná o aktuálně platná pravidla. Bílá kniha o obraně popisuje tyto požadavky odlišně; je to vize budoucnosti. Druhý díl je pojatý jako průvodce základními pravidly a metodikou služebního hodnocení vojáka z povolání. Měl by pomoci velitelům a ostatním vedoucím zaměstnancům zpracovat služební hodnocení jejich podřízených. Skutečně zodpovědné vyhodnocení práce podřízených totiž umožňuje nadřízenému navrhnout jejich další profesní dráhu. „Zavedení systému řízení kariér není možné bez objektiv- ního a transparentního hodnocení činnosti každého vojáka. Služební hodnocení samozřejmě v dosavadní praxi existuje, objevují se však případy, a nejsou ojedinělé, že jsou formální a nemají rozhodující vliv na výběr vojáků k jejich zařazení na vyšší místa, jmenování do vyšších hodností nebo jejich vyslání ke studiu,“ říká na toto téma ředitel sekce – personální ředitel MO Vladimír Karaffa. „V resortu je nyní zaváděn soubor opatření, který by měl postupně takovouto praxi eliminovat. Služební hodnocení nemůže být formálně vyplněným dokumentem, ale naopak musí být východiskem pro práci všech velitelů a vedoucích zaměstnanců při rozhodování o profesní budoucnosti každého vojáka. Se služebním hodnocením se tedy bude pracovat na všech stupních velení a řízení. Kromě jiného bude i podkladem pro rozhodování výběrových komisí, jejichž zavedení se předpokládá.“ Příručka zdůrazňuje, že služební hodnocení je časově rozděleno do tří období – přípravného, hodnotícího a vyhodnocovacího. Hodnocení zpracovává nejbližší nadřízený vojáka (dotyčný mu musí být podřízen minimálně tři měsíce), a to jednou ročně v období od 1. listopadu do 31. ledna následujícího roku. Jednotlivé oblasti jsou hodnoceny známkou od nuly do čtyřky. Nula přitom znamená nevyhovující hodnocení a čtyřka, že uvedená kritéria jsou plněna nadstandardně vynikajícím způsobem. Při hodnocení, jak dotyčný plní hlavní úkoly, bývá většinou známek několik. Z nich se pak vypočítává aritmetický průměr. Dalšími hodnocenými oblastmi jsou praktické uplatňování právních a vnitřních předpisů, odbornost v oblasti služebního zařazení, samostatnost při plnění úkolů a služebních povinností, organizační schopnosti a schopnosti vést podřízené a přístup k plnění úkolů a dosahování cílů. Jsou zde ale i zvláštní služební zátěže, jejichž součástí je psychická vyrovnanost, sebeovládání či schopnost plnit úkoly při problémových situacích a pod tlakem, dále pak hospodaření se svěřeným materiálem a rozpočtovými prostředky, vojenské vystupování a upravenost, vliv na pozitivní mezilidské vztahy, zdravá ctižádost a snaha být nejlepší a kultivovanost projevu a jednání. Vše pak doplňuje tělesná zdatnost a zdravotní omezení, výrazné schopnosti, dovednosti, znalosti a charakteristiky osobnosti i silné a slabé stránky v činnosti hodnoceného. Součástí této pomůcky je i pasáž věnovaná ochraně hodnoceného vojáka proti neobjektivnímu hodnocení. Ta spočívá v právu hodnoceného vysvětlit okolnosti svého jednání. Kromě toho může dotyčný služebním postupem podat žádost nebo stížnost proti výsledkům hodnocení nadřízenému nebo služebnímu orgánu, a to do sedmi dnů od uskutečnění hodnocení. I zde je nutno připomenout, že se jedná o aktuálně platná pravidla, která mohou být v blízké či vzdálenější budoucnosti na základě praktických zkušeností upravena či změněna. Zatím poslední vydanou částí publikace je Průvodce základními pojmy a zásadami kariérního řádu podle pravidel platných v roce 2011. Ten by měl poskytnout vojenské i nevojenské veřejnosti informace pro pochopení pravidel důležitých pro řízení vojenské kariéry v ozbrojených silách České republiky. Uvádí podmínky a proces vzniku služebního poměru, zařazení a pravidla postupu v průběhu služebního poměru, popis některých personálních opatření, jejich důsledky a zánik služebního poměru. „Domníváme se, že tímto způsobem pomůžeme překonat pocit, že systém řízení kariér nebo tzv. kariérní řád v resortu Ministerstva obrany neexistuje. Tento dojem jednotlivců, ale často i jejich nadřízených, vychází z nízké úrovně orientace, nebo dokonce neznalosti platných pravidel, která jsou popsána v zákonech nebo v závazných resortních vnitřních předpisech. Přispívá k tomu i existence mnohých výjimek. Proto základním problémem kariérního řádu je vlastně nedůsledné dodržování pravidel, která již existují,“ vysvětluje ředitel sekce – personální ředitel MO Vladimír Karaffa. Tato „kuchařka“ kariérního řádu bude mít nejen papírovou podobu. V současné době se řeší její zveřejnění na internetu a intranetu Ministerstva obrany ČR. Zpracovatelé jednotlivých manuálů předpokládají, že práce s nimi přinese cenné zkušenosti, které je pomohou doplnit o nové informace a poznatky, proto uvítají každý podnět zaslaný přímo pracovníkům sekce personální MO. Text a foto: Vladimír Marek 17 my a NATO Reportáž o bojovém nasazení a výcviku příslušníků AČR z alianční jednotky NATO E-3A Component v německém Geilenkirchenu (upravený letoun Boeing B-707/320C bez radarového „talíře“ na trupu stroje), jichž jsou na letecké základně dva kusy a údajně mají být vyřazeny z provozu do konce letošního roku. To, že geilenkirchenská jednotka NATO E-3A podporuje misi ISAF v Afghánistánu, jakož i operaci Unified Protector nad Libyí a ve Středomoří i řadu významných událostí a humanitárních misí po celém světě, se adekvátně promítá do nárůstu odlétaných hodin létajícího personálu. „Roční nálet pilotů činí řádově tři sta až pět set hodin za rok. Já osobně jsem za posledních čtrnáct měsíců nalétal více než šest set letových hodin,“ říká český pilot AWACSu. Skutečnost, že je major Vojáček od dubna 2010 profesně plně způsobilý, tzv. combat ready, jej „deleguje“ i do bojových operací. oblasti, stroze odpovídá: „Víme o možných rizicích v zájmovém prostoru. Na tento typ operací jsme plnohodnotně vybaveni a připraveni. Permanentní výcvik a intenzivní letové úsilí dávají našim operačním schopnostem požadovanou kvalitu.“ Krátce připomeňme, co má M. Vojáček za sebou. První dva měsíce pojmenoval jako zahřívací kolo, v němž zvládal úkoly organizačního a logistického charakteru. Poté absolvoval půlroční dril u výcvikové jednotky Training Wing, který s nadsázkou charakterizoval coby „cestu pomyslným peklem“. Loňský apríl se pro něho stal významným dnem – nastoupil k první operační letce na post prvního pilota. Slova nezasvěcených, že je to nejtěžší za ním a konečně přijde „klidná“ fáze, bere s nadhledem. Další profesní výzvy jsou totiž před ním, instruktorský kurz nevyjímaje. A tak jako doposud, Milan Vojáček je rozhodnutý udělat maximum možného, aby uspěl. Nuda, ani náhodou Češi a AWACS Říct před dvěma roky, že český pilot bude v brzké době řídit letoun včasné výstrahy NATO E-3A AWACS a že se Česká republika stane plnohodnotným členem aliančního programu vzdušného systému včasné výstrahy a řízení (NAEW&C), preventivně by vás poslali do psychiatrické ordinace. Avšak dnes už se nejedná o iluze, nýbrž o skutečnost. Navíc ještě rozměrnější než původní vidiny. Poté, co Česká republika dosáhla první mety, když byla 18. ledna 2011 zapsána do charty NATO Airborne Early Warning and Control Programme Management Organization (NAPMO) a stala se osmnáctým členem unikátního aliančního programu vzdušného systému včasné výstrahy a řízení, je možné vzhlížet ke druhému cíli – personálnímu obsazení jednotlivých pozic u složky E-3A Component, která je dislokována na hlavní operační základně (Main Operating Base – MOB) v severoněmeckém Geilenkirchenu. Není tajemstvím, že do „komponenty“ jsou zařazeni čtyři čeští profesionálové. U 1. operační letky (1. Flying Squadron) pilot major Milan Vojáček, u 2. operační letky (2. Flying Squadron) navigátor kapitán Jindřich Sněhota a u výcvikové jednotky (Training Wing) major Stanislav Hebr a nadpraporčík David Švagerka. Od srpna 18 letošního roku se česká čtyřka rozroste na osmičku, neboť v Geilenkirchenu zahájí výcvik další příslušníci Armády České republiky s předpokládaným zařazením do operační směny pro plnění bojového úkolu na palubě létajícího střediska E-3A AWACS neboli do mission crew. Pouze letové funkce Česká republika je v programu NAEW&C na rozdíl od svých zahraničních kolegů (Belgie, Dánsko, Itálie, Kanada, Lucembursko, Maďarsko, Nizozemsko, Spolková republika Německo, Norsko, Polsko, Portugalsko, Rumunsko, Řecko, Španělsko, Turecko, Velká Británie a Spojené státy) sice zastoupena početně nejmenším kontingentem, avšak všechny její stávající, respektive budoucí pozice jsou letové. Jinými slovy, české nasazení je výhradně operačního charakteru, a to jak v kokpitu (flight crew), tak na palubě (mission crew) letounu AWACS. „To, že jsme s nadsázkou řečeno vyzobli výhradně letové funkce, považuji za jeden z kladů našeho intenzivního vyjednávání s aliančními partnery. Nepochybně se tím zvedá i prestiž českého zastoupení v tomto uznávaném programu,“ konstatuje představitel České republiky v NAPMO Ing. Jiří Bednář a vyjmenovává jiné státy, jejichž příslušníci jsou na geilenkirchenské letecké základně na funkcích v inženýrsko-letecké službě, řízení letového provozu nebo logistickém zabezpečení. Nejeden z nás si klade otázku, zda Česká republika v procesu přistoupení nekoketovala s vizí kompletní české posádky AWACS. „Ano, i o takové vizi lze uvažovat. Nicméně neřeknu nic nového, když konstatuji, že vše je otázkou peněz. Věřte, že jde o velice nákladnou záležitost,“ říká zástupce velitele společných sil – velitel vzdušných sil AČR brigádní generál Jiří Verner. Pravdou je, že letovými pozicemi se zajišťuje podstatně efektivnější zpětná vazba profesních znalostí do AČR. Čeští profesionálové v nejbližších letech pomohou posílit akceschopnost „komponenty“, a tím i NATO, a po ukončení kontraktu přenesou cenné know-how do vojenských útvarů a zařízení AČR. Pro úplnost je třeba sdělit, že Česká republika v nejbližší době neobsadí v letové posádce AWACSu pozici letového inženýra (flight engineer). Co se paluby týká, tak české zastoupení dílčích specialistů bude de facto až na výjimky pokryto. Připomínáme, že v „zadní“ operační směně pod vedením tactical directora pracují fighter allocation officer, weapons controllers, passive controller, surveillance controller, surveillance operators, communications technician, radar technician a system technician. Suma sumárum, v kokpitu letounu Boeing B-707/320 s typickou kruhovou rotační radarovou anténou čtyři lidé a v operační směně dvanáct specialistů, jejichž počet, respektive specializace, se může měnit podle specifiky operace. „Operační mise jsou na rozdíl od těch standardních podstatně složitější. V prvé řadě extrémní dobou nasazení, což je fyzicky i psychicky velice náročné. Není výjimkou, že se během letu vyskytne řada nepředvídaných situací, které je třeba správně vyřešit,“ argumentuje major Vojáček. Na dotaz, jenž souvisí s působením stroje přímo v operační Kapitán Jindřich Sněhota přišel ke „komponentě“ v září 2010 z kbelské základny dopravního letectva, kde zastával funkci navigátora letky. Jeho tehdejší letovou kvalifikací bylo zhruba tisíc devět set letových hodin na transportním letounu An-26. S teoretickým výcvikem v Geilenkirchenu začal počátkem října a na jeho konci již absolvoval premiérový výcvikový let v AWACSu. „Častěji než na první let vzpomínám na ten druhý v pořadí. Proč? Tankování za letu, navíc v noci. I když jsem tam byl tehdy spíše jako divák v kině, jednalo se o neskutečný zážitek.“ V počáteční fázi výcviku poznal na vlastní kůži, že není angličtina jako angličtina. „Mým instruktorem byl Američan. Čas od času jsem musel maximálně zintenzivnit představivost, abych pochopil, o co přesně jde. Mnohem náročnější to bylo s posádkami tankovacích letadel. Přízvuky některých národností mi činily problémy. Přitom jde o činnost za letu, kde nelze ani v nejmenším improvizovat, natož dojít k nedorozumění. Další výzva? Kapitánské sedadlo! Od začátku srpna 2009 působí v Geilenkirchenu major Milan Vojáček, a to v „double“ pozici národního vojenského představitele ČR a operačního pilota. „V současnosti létám jako první pilot a jsem ve výcviku na kapitánský post. V této souvislosti mě čeká kurz, který by měl být zahájen na podzim letošního roku. Po jeho absolvování se s vyšší kvalifikací vrátím zpět k první operační letce,“ říká mjr. Vojáček a dodává, že je zároveň přeškolen na výcvikový a přepravní stroj TCA – Training Cargo Aircraft major Milan Vojáček 19 my a NATO byl zaměřen na materiální část AWACSu. „Když si vzpomenu, že jsem musel přečíst bezmála dva a půl tisíce stránek v angličtině, ještě dnes mi naskakuje husí kůže po těle. Souběžně s tím procházíte výcvikem na simulátoru. Po dvou týdnech jsem šel na první přezkoušení z ovládání systému,“ říká S. Hebr a upřesňuje, že teo rii zvládnul za dva měsíce. „Každý se tím prokousává svým tempem. Někdo pomaleji, někdo rychleji. Například můj americký kolega už dříve na E-3A AWACS létal, což jeho výcvik značně urychluje.“ Po zvládnutí prvního krůčku následuje druhý – letová fáze. Ta se odvíjí od jednotlivých odborností v mission crew. V případě S. Hebra jde maximálně o čtrnáct výcvikových letů. „V současné době mám za sebou zhruba polovinu. Jestliže to půjde standardním způsobem, měl bych letovou fázi u TW ukončit na přelomu července a srpna. Potom bude můj výcvik pokračovat u 1. operační letky, a to až do plné bojové kapitán Jindřich Sněhota Na všechno jsou vypracovány přesné postupy a ty musíte striktně dodržovat. Je to postaveno na úzké spolupráci všech členů mnohonárodní posádky. Chybička jednoho může totiž mít v krajním případě i fatální následek,“ vysvětluje kpt. Sněhota, jehož délka kontraktu u E-3A Component je stejně jako i u dalších příslušníků Armády ČR pětiletá. Šestiměsíční výcvikový dril, během něhož absolvoval čtrnáct letů, mu skončil v únoru. Poté ho zařadili ke 2. operační letce NATO E-3A Component. Netrvalo dlouho a J. Sněhota byl nasazen do operace v zájmovém prostoru. Ne na den, ne na týden, nýbrž na bezmála dva měsíce. Nalétané hodiny v jeho zápisníku letů rychle přibývají. „S andulou jsme byli ve vzduchu maximálně tři hodiny, tady nejsou výjimkou osmi i vícehodinové lety. Je to de facto nad celou Evropou. Bohužel na Českou republiku jsem se z AWACSu ještě nepodíval. Vše mají v rukou plánovači,“ říká navigátor. Našemu dotazu, zdali se během tak dlouhého letu „nekouše“ nudou, se upřímně zasměje. „Ani náhodou. Operační let je rozdělený do dílčích fází a věřte, že žádný přesun do tzv. orbity neboli pracovního prostoru se neobejde bez navigátora. Být přesně v daném čase na určeném místě s sebou nese další a další výpočty,“ argumentuje kpt. Sněhota a s nadsázkou připomíná, že právě navigátoři jsou nedostatkovým zbožím a nebýt dopravních herkulesů a transalů, jejich profese by již pravděpodobně upadla v zapomnění. Velitel mezinárodní paluby Rozhodnutí třináctičlenné resortní komise o tom, že ze tří navrhovaných kandidátů na pozici tactical director neboli velitele operační směny na palubě letounu E-3A AWACS je tím nejvhodnějším z AČR major Stanislav Hebr, zaznělo v dubnu loňského roku. O pár týdnů později byl s tímto verdiktem seznámen tehdejší příslušník střediska řízení a uvědomování (Control 20 major Stanislav Hebr způsobilosti,“ konstatuje major Hebr a dodává, že kontinuitu výcviku na letecké základně ovlivňuje řada okolností. „V současnosti to jde menší rychlostí, než bych si osobně představoval. Důvody jsou však pochopitelné, a to extrémně vysoké operační úsilí v zájmových oblastech. Svoji roli tak sehrává dostupnost provozovaných strojů, jakož i instruktorů výcviku. Pesimismu však nepropadám. Dostal jsem šanci a té si nesmírně vážím. Musím dokázat, že na tuto prestižní leteckou pozici doopravdy mám. Čas není principiálním faktorem, klíčová je moje profesní způsobilost,“ vyznává se ze svých pocitů major Stanislav Hebr. Ze země do vzduchu Zhruba šestiměsíční štaci u „komponenty“ má za sebou také nadpraporčík David Švagerka, jehož posledním pracovištěm bylo staroboleslavské středisko řízení a uvědomování a funkcí asistent vedoucího nadpraporčík David Švagerka směny „céercéčka“. To už je však minulostí. Dnes jsou všechny jeho schopnosti podřízeny tomu, aby zdárně zvládnul výcvik operátora palubních průzkumných systémů neboli požadavky na post surveillance operator. „Dosavadní příprava nebyla pouze v teoretické rovině. Na řadu přišly i zajímavé činnosti související s přežitím v krizových situacích, například na vodní hladině nebo v hořícím letadle,“ říká D. Švagerka a upřesňuje, že u TW by měl absolvovat osm až dvanáct výcvikových letů a poté přejde k první operační letce. Rozdíl mezi jeho bývalou a stávající praxí je nepodstatný. „To, co jsem dělal na zemi, to znamená pomocí radaru a příslušného módu vyhledával a identifikoval cíle, budu dělat ve vzduchu,“ říká český profesionál a své dosavadní zkušenosti z výcvikové jednotky Training Wing shrnuje do následujících vět. „Jako nejnáročnější se mi doposud jeví rychlost v komunikaci přítomných specialistů na palubě. Výměna informací je velice rychlá a podněty navíc přicházejí z více stran. Nestačí vaše maximální koncentrace a snaha. Musíte si najít efektivní způsob zpracování dat a ten postupem času zrychlovat. Věřím, že je jenom otázkou času, než se to člověku dostane pod kůži,“ říká nadpraporčík Švagerka a zároveň popisuje zdejší realitu. „Výcviková jednotka tady není od toho, aby s vámi začínala od nuly. Kdyby tomu tak bylo, příprava toho či onoho specialisty by se neúměrně protahovala. Vždycky vám tady podají pomocnou ruku, ale o svém osudu rozhodujete vy sami. V reálu se ‚pouze‘ přeškolujete na nové systémy. Základy už musejí být perfektně osvojeny. Je to sice hodně tvrdé, ale nadmíru spravedlivé. Buď na to máte, nebo nemáte. Existují ojedinělé případy, že člověk Training Wing nezvládne a končí,“ zdůrazňuje na závěr společného rozhovoru český surveillance operátor z operační směny letounu E-3A AWACS. Text: Pavel Lang Foto: Radko Janata a archiv E-3A Component and Reporting Centre – CRC) 26. brigády velení, řízení a průzkumu (26. bVŘPz) s velitelstvím ve Staré Boleslavi. „Kdo by nebyl rád? Je to ta nejlepší možnost profesního postupu. Navíc spojená s dlouhodobou činností v multinárodním prostředí a s letovým nasazením v AWACSu,“ vzpomíná mjr. Hebr. Je nabíledni poznamenat, že číslem jedna v „awacsovém“ draftu se nestal kvůli pomyslné barvě očí, nýbrž po splnění jak profesních, tak jazykových kritérií. „Z angličtiny STANAG se čtyřmi trojkami a k tomu pěti až sedmiletá praxe v oboru. Jelikož je letoun AWACS de facto létající ‚céercéčko‘, moje kvalifikace byla na požadované úrovni. V posledních letech jsem totiž na tomto pracovišti zastával funkce jak náčelníka směny radarových řídících, tak vedoucího směny střediska řízení a uvědomování.“ V MOB Geilenkirchen se hlásil 1. prosince 2010. Jeho první kroky nemohly vést nikam jinam než na „téwé“ neboli Training Wing. Úvodní teoretický „prolog“ 21 my a NATO technika a výzbroj AČR se zapojila do činnosti rumunského Centre of Excellence zaměřeného na zpravodajství z lidských zdrojů Nejstarší způsob zpravodajství Když se v České republice řekne Centre of Excellence (COE), většině zasvěcených se vybaví alianční výcvikové a školicí centrum zaměřené na zbraně hromadného ničení, které před lety zřídila naše armáda ve Vyškově. V současné době má ale NATO takových center s různou odborností dvě desítky. K těm nejznámějším patří například COE se zaměřením na pyrotechnickou problematiku nacházející se v Trenčíně, na boj v horách ve slovinské Lublani či civilně-vojenskou spolupráci v nizozemském Enschede. V květnu letošního roku završila naše armáda dvouletý proces přistoupení do NATO HUMINT Centre of Excellence (NATO HCOE) v rumunském městě Oradea. Z pověření ministra obrany podepsal přístupový protokol ředitel odboru vojskového průzkumu a elektronického boje MO plukovník gšt. Ing. Ladislav Joukl. „Celý proces přistoupení byl zahájen v roce 2009, kdy jsme z Bukurešti obdrželi nabídku ke spolupráci. Rumunsko bylo ke zřízení NATO HCOE vybráno aliančním velitelstvím pro transformaci (Allied Command Transformation) na základě dlouhodobě dosahovaných výtečných výsledků v oblasti HUMINT (zpravodajství z lidských zdrojů) v zahraničních operacích. Centrum po svém založení nabízelo v rámci reciprocity volné pracovní pozice dalším zemím, aby svými odborníky přispěly k jeho činnosti. Na oplátku poskytuje bezplatné výcvikové kurzy, možnost využití mobilních výcvikových týmů (Mobile Education Training Teams) i úzkou spolupráci a přístup k nejnovějším poznatkům z oblasti HUMINT,“ vysvětluje plukovník Joukl. Centrum v rumunské Oradeji má v současné době zhruba devadesát příslušníků ze sedmi zemí. Kromě Rumunska se do jeho činnosti zapojilo Slovensko, Slovinsko, Polsko, Maďarsko, Řecko a Turecko. V procesu přístupu jsou Spojené státy. Od srpna 2011 zde bude mít svého zástupce i Armáda České republiky, má mít na starost oblast vzdělávání a plánování výcviku. Co je to HUMINT? Zpravodajství z lidských zdrojů je definováno jako zpravodajský obor zaměřený na shromažďování a zpracování informací získaných od lidí. Je to nejstarší zpravodajský obor sloužící k rozkrytí záměru protivníka a vytvoření uceleného obrazu bojiště. 22 Vedle zpravodajství z otevřených zdrojů, signálového zpravodajství a obrazového zpravodajství je HUMINT jedním ze čtyř základních oborů. Zaměřuje se především na osoby, které mají určité znalosti, případně vztah k prostoru operace. Ani použití nejmodernějších technických prostředků průzkumu a zpravodajství zpravidla neumožňuje získání potřebných informací o záměrech a plánech protivníka. Ty bývají často pouze v mysli jeho velitelů. Stejně důležité je získávání informací o situaci a náladách mezi místním obyvatelstvem. Právě na jeho postoji mnohdy závisí jak bezpečnost vlastních a koaličních vojáků, tak úspěch mise. Zpravodajství z lidských zdrojů na operačně taktické úrovni se tak často stává jediným, anebo alespoň nejvýznamnějším způsobem, jak získat životně důležité informace. V praxi to znamená, že vojáci v zahraniční misi pověření tímto úkolem budou jezdit mezi místní obyvatele a formou rozhovoru s nimi se pokusí získat potřebné informace. Stejně důležité je i vytěžování vlastních příslušníků. Ti totiž při cestách do daných oblastí mohou nejen získat spoustu důležitých informací, ale zároveň si také vytvořit určitý názor na celou řadu záležitostí. Cvičení Steadfast Indicator „V podmínkách AČR se jedná o relativně nový zpravodajský obor, který byl v minulosti zajišťován Vojenským zpravodajstvím. Po delimitaci působností mezi Vojenským zpravodajstvím a Generálním štábem AČR převzala armáda odpovědnost za zpravodajství z lidských zdrojů,“ upozorňuje plk. gšt. Joukl. V současných asymetrických konfliktech nelze většinou hodnotit protivníka s využitím šablon a modelů jeho činnosti zpravodajské přípravy bojiště. Pokud totiž využívá asymetrické přístupy k vedení boje, není k dispozici doktrinální vzor jeho přístupu k ozbrojenému konfliktu, který by říkal, jak s největší pravděpodobností povede bojovou činnost a jaké hrozby z toho pro naše úkolové uskupení vyplývají. Naopak, čím více se intenzita blíží symetrickému válečnému konfliktu, tím narůstá význam technických prostředků zpravodajství a průzkumu na úkor využívání lidských zdrojů. Oradea neboli také česky Velký Varadin je historické město zhruba s dvěma sty tisíci obyvateli poblíž maďarských hranic. Pro nás je zajímavé, že zde byl pochován po své smrti ve Znojmě v prosinci 1437 český král Zikmund Lucemburský. Rumunská armáda ve zdejších kasárnách vybudovala Centre of Exellence s nezbytným zázemím. Každoročně zde hostí velké mezinárodní cvičení zaměřené na činnost operačně taktického HUMINT, kterého se účastní okolo dvaceti armád. Do nich se v minulosti zapojili i naši vojáci. Kromě tohoto cvičení pořádá centrum v průběhu celého roku kurzy, školení a nejrůznější semináře. Po reorganizaci 102. průzkumného praporu z Prostějova počátkem ledna letošního roku se součástí této jednotky stala i rota zaměřená na tuto problematiku. A právě její příslušníci by měli projít výcvikem v Oradeji. Letos v říjnu se zapojí do dvoutýdenního cvičení Steadfast Indicator, které v této oblasti Rumunska organizuje Vrchní velitelství spojeneckých sil v Evropě. Text: Vladimír Marek Foto: autor a archiv odboru vojskového průzkumu a elektronického boje MO Jackal Oficiální zdroje neuvádějí, zda Jackal vznikl na základě oficiálního požadavku britské armády, nebo jako výsledek soukromé iniciativy nevelké, avšak známé firmy Supacat Limited, založené roku 1981. Tamní tým konstruktérů opakovaně překvapil nestandardními nápady, které následně realizovaly v rámci sériové produkce světové koncerny. V průběhu poslední dekády se ukázalo, že balistická a protiminová ochrana terénních operačních vozidel má limit daný především výkonem motoru. Další problém při úpravách zavedených typů tvoří nutnost zachování původních konstrukčních řešení, především z hlediska rozměrů a statické pevnosti karoserie. Proto bylo rozhodnuto zkonstruovat zcela nové vozidlo. V posledním období se objevují nová vozidla, která jsou odpovědí na taktické požadavky pestré bojové praxe expedičních operací. K zajímavým konstrukcím patří britské terénní operační vozidlo Jackal (Šakal), které se již stihlo osvědčit v afghánské misi. vozidla jde o vysoce mobilní transportér (High Mobility Transporter). Uvedenou zkratku používají všechny dosud známé verze vozidla Jackal. Sériovou výrobu realizuje společnost DML sídlící v Plymouthu. Prvních sto Jackalů 4×4 HMT400 si objednala britská armáda roku 2008 a v minulém roce dalších 140 kusů modernizované verze Jackal 2. Ta se vyznačuje větší nosností, silnějším motorem, zesílenou ochranou vůči explozi zdola a v neposlední řadě i změnou v rozmístění osádky a lacerace zbraní. Roku 2008 se dostala do výzbroje první verze vozidla s konfigurací podvozku 6×6 HMT600 nesoucí bojové jméno dalšího pouštního predátora – Coyote (Kojot). Její vývoj pokračuje verzí 6×6 HMT Extenda, kterou lze s pomocí jeřábu upravovat na verzi 6×6 nebo 4×4 přímo na základně. Extenda může mít jako výzbroj i dálkově ovládanou zbraňovou základnu Protector od společnosti Kongsberg s kulometem M2HB ráže 12,7 mm. Pro označení Jackala a jeho následných vývojových verzí se používá rovněž zkratka Verze 6×6 Coyote s dálkově ovládanou zbraňovou základnou Protector Především pro speciální jednotky Základními úkoly nového perspektivního transportního prostředku měly být hloubkový operační průzkum, rychlé útočné akce, palebná podpora a doprovod automobilních konvojů na komunikacích. Tak lze definovat obecně úkoly terénních operačních vozidel. První prototypy nového vozidla v konfiguraci 4×4 se objevily na výstavě EUROSATORY roku 2006 jako součást prezentace amerického konsorcia Lockheed Martin. Nesly označení zkratkou HMT, protože používají upravený podvozek nákladních automobilů HMT tohoto výrobce. V případě amerického výrobce se však jedná o vysoce mobilní nákladní automobil (High Mobility Truck), zatímco u britského 23 rubrika Jackal 24 REPORT 25 technika a výzbroj armáda a veřejnost Tisíce návštěvníků na leteckých show v Čáslavi a Pardubicích vysekly poklonu technice a příslušníkům Armády České republiky Znamenitá podívaná Prostor velitele a řidiče, britská vozidla mají volant vpravo Odkrytý motorový prostor Odkrytý převodový prostor Rozstřelový obrázek verze 6×6 Extenda, u které lze demontovat zadní část podvozku s třetí nápravou. Hnědou barvou jsou vyznačeny keramické panely balistické ochrany, červeně ochrany vůči explozi zdola, oranžově protišokové sedačky osádky a okrovou základní konstrukční prvky vozidla. MWMIK (Mobility Weapon-Mounted Installation Kit). V současné době se připravuje zavedení Jackalů do výzbroje australské armády, kde má nahradit terénní automobily Land Rover 6×6 Perentie Long Range Patrol Vehicle. Dalšími perspektivními uživateli jsou dánské speciální jednotky Jaegerkorpset a kanadské speciální jednotky FO12 a ROSC. Technický popis Společný prvek konstrukce vozidla tvoří šasi, jehož základem je kostra svařená z ocelových profilů. Pohonná soustava, tvořená šestiválcovým vznětovým motorem Cummins ISBE 6,7L o výkonu 136 kW při 2 500 ot/min a pětistupňovou automatickou převodovkou Allison 2500, je umístěna atypicky pod podlahou ve středu vozidla, tedy prakticky v jeho těžišti. To zlepšuje jízdní vlastnosti vozidla v terénu. Rozvodovky a kardanové hřídele převádějí točivý moment na kola podvozku. Základní výzbroj všech verzí tvoří velkorážný kulomet M2HB na otočné lafetě, umístěné na rámu nad středem vozidla, a druhý kulomet v držáku spolujezdce, obvykle velitele vozidla. Hlavní zbraň lze nahradit automatickým granátometem. Ke standardní výbavě patří zadýmovací granátomety a rušičky omezující možnost dálkového bezdrátového odpálení nástražných výbušných systémů. 26 Vozidlo má pancéřové dveře a boční panely z keramického materiálu, který má ve srovnání s ocelovým pancířem třetinovou hmotnost. Odolnost dveří zadní dvojice sedadel zesilují záložní kola. Další pancéřové panely zvyšují odolnost spodku karoserie, ten je navíc tvarován do V. Za jízdy vyčnívají nad pancéřování pouze části hlav osádky. Ty jsou kryty přilbami a všichni mají rovněž neprůstřelné vesty. Ochranu poskytuje také přední část karoserie a pancéřový panel za dvěma zadními sedadly. Nejvíce viditelný je střelec hlavní zbraně, který sedí na sedátku spočívajícím na obvodu spodní lafety. Tento problém řeší u verzí 6×6 zbraňová základna Protector společnosti Kongsberg. Ochranu tedy zajišťuje kombinace rychlosti a pohyblivosti v terénu, pasivní balistická ochrana, zadýmovací granátomety, osobní vybavení osádky a palebná síla sloužící k umlčení útočníků. Pomocí hydraulických Hlavní takticko-technická data: Délka Šířka Výška maximální/minimální Světlost maximální/minimální Hmotnost Hmotnost keramického pancéřování Užitečná hmotnost Maximální rychlost Dojezd závěsů kol lze měnit i světlost Jackalu. Nejmenší umožňuje vměstnat ho i do vrtulníku CH-47 Chinook a maximální zvyšuje jeho odolnost v případě exploze pod kolem nebo karoserií. Z konstrukce vyplývá, že Jackal neplave, avšak brodí až do hloubky 1,5 m. Za vozidlo o bojové hmotnosti 7 600 kg lze zapojit přívěs do hmotnosti 1 500 kg. Při testech na polygonu ve Vyškově se ukázala zajímavá vlastnost konstrukce šasi. Voda nebo bahno stříkající při rychlé jízdě do výšky i několika metrů nezasahovalo jedoucí vojáky. To je doklad dobře usměrněného rozkladu tlakové vlny, která se chová obdobně. Při explozi pod kolem nebo karoserií míří šikmo nahoru od vozidla. Přitom samozřejmě může dojít i k poškození nebo zničení kola či jeho závěsu. V prvním případě lze pokračovat v jízdě pomocí centrálního systému dofukování, a jestliže už nestačí, tak na dojezdové obruči nebo po nahrazení kola rezervou. Možnost zranění v případě exploze zdola snižují otočné protišokové sedačky. Ty jsou pohodlné a zároveň vybavené pětibodovými pásy s centrálním zámkem. V případě převrácení snižuje pravděpodobnost zranění i ochranný rám. Samovyproštění zajišťuje naviják v čelní části karoserie. Na ložnou plochu na zádi karoserie se mohou v případě potřeby poskládat další vojáci. Jsou tam i úchyty pro dvě protišokové sedačky orientované vzad. Další vojáci se mohou vézt na sklopných stupačkách po stranách prostoru osádky. Jackal tedy může v případě potřeby provádět evakuaci vojáků z bojiště nebo převážet na kratší vzdálenosti i celé útočící pěší družstvo. Dvě početné prezentace na veřejnosti během týdne a pokaždé znamenitá podívaná. Vojenští piloti opět potvrdili svoji mistrovskou třídu a jejich akrobacii tleskalo na Dni otevřených dveří letiště Čáslav a pardubické Aviatické pouti 2011 dohromady bezmála devadesát tisíc lidí. Otevřené dveře na letiště Čáslav Dvanáctiměsíční úsilí desítek příslušníků 21. základny taktického letectva Čáslav ve spolupráci se společností RTT, s. r. o., vyústilo ve velice pozitivní výsledek. Na své si nepřišli pouze fajnšmekři přes leteckou techniku a akrobatické létání, ale i všechny generace, dětmi předškolního věku počínaje a pamětníky v důchodovém věku konče. Bohatý doprovodný program nabídl nejmladším soutěže a aktivity na dětském hřišti a dříve narozeným ukázky vojenských historických vozidel a motocyklů, hasičských záchranných sborů, výzbroje protiletadlového raketového vojska nebo dravých ptáků zdejší stanice biologické ochrany letiště. Výjimečným zážitkem byl bezprostřední kontakt s historickými i současnými létajícími stroji na stojánce letadel. Permanentně obstoupeny byly především víceúčelový bojový letoun Eurofighter z německého stíhacího křídla JG 74 v bavorském Neuburgu a North American T-28 Trojan, což je cvičné letadlo poháněné pístovým motorem, používané americkým letectvem a námořnictvem od počátku padesátých let 20. století. Atraktivní byl i pohled na oblohu. Svoji mistrovskou techniku pilotáže potvrdili piloti předváděcího týmu vzdušných sil Armády České republiky (tzv. Display Team) v ukázkách letounů JAS-39 Gripen a L-159 ALCA, jakož i vrtulníků W-3A Sokol a Mi-24/35. „Letošní ročník jsme věnovali československým vojenským letcům – veteránům druhé světové války. Rádi bychom tak připomněli jejich zásluhy, jež se významně zapsaly do historie českého a slovenského národa,“ říká velitel 21. základny taktického letectva plukovník gšt. Petr Lanči a dodává, že první ročníky „Dne otevřených dveří“ byly původně jakýmsi vstřícným gestem obyvatelům okolních obcí a měst postižených hlukem leteckého provozu. Postupem času však tato akce přerostla v atraktivní prezentaci tuzemské a zahraniční letecké techniky, která již překročila regionální charakter. O historii a současnosti čs. vojenského letectva hovořil ve svém zahajovacím projevu i ministr obrany Alexandr Vondra: „Na hrdinství válečných veteránů nesmíme nikdy zapomenout. Oni jsou našimi vzory a já mám radost, že současná generace pilotů ctí jejich odkaz tím, že se snaží být nejlepšími v Severoatlantické alianci. Věřím, že i přes současná restriktivní opatření si svůj vysoký profesní kredit udrží.“ Osobně pak přivítal delegaci druhoválečných veteránů vedenou bývalým pilotem 310. čs. stíhací perutě Royal Air Force třiadevadesátiletým brigádním generálem ve výslužbě Zdeňkem Škarvadou. S gradací letových ukázek narůstal i počet příchozích. „Pořádáme již sedmý ročník Dne otevřených dveří letiště Čáslav a pravdou je, že návštěvnost neustále roste. O to víc nás těší, že letos navštívilo čáslavské letiště rekordních padesát tisíc lidí,“ říká koordinátor akce Mgr. Stanislav Řezáč. Svým dílem k tomu přispěla i moderátorská dvojice – meteoroložka Alena Zárybnická garancí dobrého počasí a bývalý „display“ pilot stíhačky MiG-29 plukovník v záloze Ing. Václav Vašek neboli „Double Wendy“ excelentním komentářem akrobatických ukázek. Pokračování na straně 40 Text: Martin Koller Foto: autor a Supacat HMT 5 790 mm 2 050 mm 1 885/2 445 mm 485/180 mm 7 600 kg 1 500 kg 1 500 kg 120 km/h 800 km 400 Extenda 7 400 mm 2 050 mm 1 885/2 445 mm 485/180 mm 10 500 kg 1 500 kg 3 000 kg 120 km/h 800 km 27 výcvik Mezinárodní cvičení Italian Call 2011 prověřilo posádky vrtulníků před jejich nasazením do misí v Afghánistánu Zkouška v horách a písku Do roka a do dne se opět slétla vrtulníková seskupení některých zemí Evropské unie (EU) na společné cvičení. Tak jako v loňském roce při akci AZOR 2010 na španělském letišti Logrono-Agoncillo se i letošní letecké manévry Italian Call 2011 na základně Viterbo konaly pod záštitou Evropské obranné agentury (European Defence Agency – EDA). Mezinárodní komunita byla zastoupena reprezentanty osmi států s více než třiceti kusy vrtulníkové techniky. Důvod společného výcviku je nabíledni. Pro Evropskou obrannou agenturu je jedním z klíčových projektů výcvik posádek vrtulníků k vedení operací v náročných a nebezpečných podmínkách, misi ISAF (International Security Assistance Force) v Afghánistánu nevyjímaje. Za efektivní prostředek k naplňování tohoto cíle je považován koncept HTP (Helicopter Training Programme) neboli vrtulníkový výcvikový program. Ten 28 byl schválen řídicím výborem EDA na úrovni ministrů obrany v listopadu 2009 a jeho obsahem jsou jak společná cvičení mezinárodního úkolového uskupení zaměřená na operační a taktické postupy, tak i odborná sympozia k rozvoji obranných schopností členských států Evropské unie. Není tajemstvím, že první mnohonárodní akcí pod křídly EDA bylo létání a přistávání ve francouzských Alpách v březnu 2009. Vysokohorského výcviku z letiště Gap Tallard u Grenoblu se tehdy vedle padesáti profesionálů Armády ČR a tří strojů Mi-171Š z přerovské základny dále zúčastnili vrtulníkáři z Francie, Maďarska a Španělska. Následovala již výše vzpomínaná společná cvičení ve Španělsku (červen 2010) a v Itálii (přelom května a června 2011), a to už nejen s nasazením transportních „stosedmdesátjedniček“, ale také bitevních „čtyřiadvacítek“. Pro úplnost je třeba dodat, že témata, respektive hlavní úkoly každoročních cvičení pod hlavičkou Evropské obranné agentury nejsou identická. Například ve Francii a Španělsku bylo prioritou létání v horách a přistávání na plochách s nadmořskou výškou nad dva kilometry, jakož i nácviky vzletů a přistání na prašném terénu, a to jak ve dne, tak v noci s přístroji pro noční vidění NVG (Night Vision Google). V Itálii se „drilovalo“ provádění společných misí v mezinárodním formátu na přibližný „afghánský“ námět. „Přelet do Viterba byl pohodový a trval čtyři a půl hodiny. Při mezipřistání na severo italském vojenském letišti Casarsa jsme doplňovali palivo. Naše standardní přeletová výška je sto padesát metrů nad terénem,“ říká kapitán vrtulníku Mi-24/35 kpt. Martin Vaniš. Po totožné trase přiletěly do prostoru činnosti i „stosedmdesátjedničky“. Jejich přeletovou formací byla rozevřená skupina neboli roj stupňovitě vpravo. Do Viterba přiletěla vrtulníková seskupení z osmi zemí Evropské unie, včetně dvaašedesátičlenného kontingentu Armády České republiky, se stejným cílem – bezmála tři týdny (od 23. května až do 9. června) procvičovat operační a taktické postupy používané v zahraničních operacích, zejména v misi ISAF. „Nemalou část přítomného létajícího personálu z Mi-171Š tvoří příslušníci AČR, kteří budou zanedlouho nasazeni v Afghánistánu, konkrétně v sedmé rotaci jednotky Heli Unit ISAF na základně Šarana. Jejich primárním úkolem tam bude přeprava osob a nákladů ve prospěch koaličních jednotek regionálního velitelství ISAF – Východ (ISAF Regional Command East – RC E), ve dne i v noci,“ konstatuje velitel vyčleněných sil AČR na cvičení Italian Call 2011 plukovník gšt. Jaromír Šebesta a dodává, že před piloty bitevních „čtyřiadvacítek“ stojí podobné zadání, a to poradenství a výcvik příslušníků vzdušných sil Afghánské národní armády v jednotce AMT (Air Mentoring Team) na mezinárodním letišti v Kábulu. „Italian Call je pro nás dobře načasovanou přípravou a já ho považuji za efektivní způsob získání dalších praktických zkušeností,“ konstatuje plk. Šebesta a vyjmenovává stávající úkoly: „Krátce, ale výstižně řečeno se jedná o létání v přízemních výškách a vysokohorském terénu, dále o skupinové lety, létání v noci s přístroji NVG, letecké ostré střelby ve dne a v noci s přístroji NVG, taktické létání jednotlivce i dvojice, jakož i vzlety a přistání v prašném prostředí.“ Kvalitní technické zázemí Zatímco posádky vrtulníků absolvují jeden brífink za druhým, aby si upřesnily nadcházející letové úsilí ve vyčleněných zónách viterbské základny i ve vzdušném prostoru Itálie, pozemní technický personál připravuje stroje k létání. „V jednotlivých přípravách, předběžnou počínaje a poletovou konče, není rozdíl. Postup prací, respektive kontrolních prohlídek je naprosto identický ve srovnání s mateřskou základnou,“ vysvětluje velitel skupiny technického roje u 221. vrtulníkové letky praporčík Marcel Palko a upřesňuje, že si s sebou přivezli pouze minimální množství náhradních dílů a nutných přípravků k zajištění odpovídajícího servisu. „Vrtulník Mi-24/35 nepatří mezi poruchové, de facto jde o bezproblémový stroj s běžnými provozními závadami,“ říká šéf osmi přítomných náměšťských příslušníků inženýrsko-letecké služby. O pár desítek metrů dál finišují s přípravami vrtulníků Mi-171Š přerovští technici. „Nic výjimečného jsme v přípravě na cvičení nedělali. Z obdobných akcí již máme zkušenosti. Výběr tří vrtulníků byl proveden tak, aby stroje měly za sebou předepsané periodické práce a tím se vytvořil dostatečný technický resurs, který odpovídá délce cvičení,“ vysvětluje vedoucí starší inženýr pro drak a motor ze 23. základny vrtulníkového letectva v Přerově kapitán Ladislav Kuruc. plukovník gšt. Jaromír Šebesta (vpravo) „Hippo nula jedna, vzlet povolen“ Pohled z řídicí věže poskytuje zřetelný obrázek, který vrtulník dostal povolení ke spouštění motorů. Tři točící se rotorové kruhy nad italským víceúčelovým strojem NH-90, slovinským AS-532 Cougar a českým Mi-171Š jsou nesporným důkazem o nadcházejícím letovém nasazení v rámci mezinárodního úkolového uskupení. Generálka na Afghánistán Několikaměsíční přípravy, včetně plánovacích konferencí a koordinačních jednání, vyvrcholily pozemním přesunem a přeletem do tisíc dvě stě kilometrů vzdáleného Viterba. Zdárně jej zvládl nejen autobus s potřebným materiálem a prostředky, ale také dva letové sledy ze základen v Přerově a v Sedleci, Vícenicích u Náměště nad Oslavou, které tvořily tři Mi-171Š a dva Mi-24/35. 29 výcvik Velitel směny pro řízení letového provozu dává přes rádio posádkám vrtulníků potřebné informace, včetně aktuálního směru větru na letištní ploše. „Hippo nula jedna, připraveni k pojíždění,“ hlásí kapitán české „stosedmdesátjedničky“ kpt. Michal Kocourek „leaderovi“ skupiny, v reálu italskému poručíkovi v „devadesátce“. Je pár minut před jedenáctou hodinou, když se trojice vrtulníků postupně řadí na vyčkávacím místě před ranvejí. „Leader“ žádá řídicí věž o povolení vstupu na vzletovou a přistávací dráhu. O chvíli později se vrtulníky odlepují od země a nabírají rychlost ve směru dráhy dva dva, čímž se záhy dostávají do odletového koridoru. „Nyní vytvoříme šípovitou formaci pro skupinový let. Vepředu poletí Ital, nalevo Slovinec a já napravo,“ komentuje činnost kapitán Kocourek. Po předem naplánované trati se vydávají do jedné z cvičných zón. Úvodním tématem dopolední letové směny je přistání kapitán Martin Vaniš na rozměrově omezenou plochu. NH-90 sedá a AS-532 Cougar a Mi-171Š ho kryjí zhora. Dalším v pořadí je trénink v prašném prostředí neboli několikrát po sobě se opakující vzlety a přistání, a to jak jednotlivě, tak ve formaci. Následují taktické přílety do prostoru a přelet – samozřejmě, že s permanentním přeskupováním skupiny – na další cvičiště. Tam překvapují mezinárodní komunitu balíky slámy. Všudypřítomná létající stébla rovněž prověřují profesní zdatnost létajícího personálu. „Let trval pětasedmdesát minut. V jeho průběhu jsem si sedmkrát vyzkoušel přistání v prašném prostředí. Nejde ani tak o kvantitu, ale o přesně provedený manévr. Stačí sebemenší chybička a zabalí vás to. Jinými slovy, ztratíte vizuální kontakt se zemí a musíte jít okamžitě nahoru. Tady jde doslova o zlomky vteřiny. Klíčové jsou v těchto okamžicích zkušenosti kapitána vrtulníku a souhra celé posádky na palubě,“ argumentuje pilot vrtulníku Mi-171Š a odchází společně s italskými a slovinskými kolegy na takzvaný debrífink, kde si zevrubně vyhodnotí právě ukončenou misi. Bez ohledu na konkrétní rezultát činnosti mezinárodní smíšené vrtulníkové jednotky o jednom pozitivu už lze hovořit s předstihem. „Vzhledem k situaci, že letové úkoly plní národy, které spolu až tak často nekooperují, získáváme další zkušenosti a nová poznání rozdílných procedur plánování i provádění misí. Jeden den děláte součinnost s Belgičany, další s Němci, další s Rakušany. Každý má svoje národní specifika,“ pochvaluje si plukovník Šebesta a vyzdvihuje další klad cvičení Italian Call 2011. „Využili jsme zdejší leteckou střelnici k provedení ostrých střeleb kulometem PKM ráže 7,62 milimetrů z paluby vrtulníku, a to jak ve dne, tak v noci s přístroji nočního vidění NVG.“ Taktické postupy naostro italské A-129 Mangusta, které vysadil motor, a ve finální fázi doprovází vrtulníkové seskupení při zpáteční cestě na základnu. Suma sumárum, bezmála dvě hodiny letu prošpikovaného taktickými postupy. Žádné rozjímání na stojánce nepřipadá v úvahu. Sotva jsou obě „čtyřiadvacítky“ doplněny palivem, další náměšťské posádky odlétají plnit stanovený úkol. Pro tentokrát jde o přistání ve vysokohorském terénu. „V tuzemsku je pro nás strop okolo třinácti set metrů. Tady létáme na dva kilometry, což nám mnohem hodnověrněji simuluje podmínky blízké afghánské realitě. Možnost takového drilu je pro nás nesmírně cenná. Nedávno jsem se vrátil z Afghánistánu, a proto z vlastní zkušenosti vím, jakou váhu má každé tréninkové sednutí se čtyřiadvacítkou tak vysoko. Tady to navíc děláme v relativním klidu a můžeme se plně koncentrovat na metodiku přistání a vzletu. V Afghánistánu to už musíte mít takříkajíc v krvi, protože na vás velice silně působí faktor nebezpečí. Na nějaké dlouhé přemýšlení tam nemáte čas,“ říká kapitán J. Mareš. V čem spočívá složitost vzletů a přistání ve vysoké nadmořské výšce? „Čtyřiadvacítka není tak přemotorovaná jako stosedmdesátjednička a má oproti ní i menší průměr rotoru. Ve dvou tisících metrech jsme de facto na stropu výkonu motorů. Svoje sehrávají i vysoké teploty okolního vzduchu. Obecně řečeno, s každým stupněm Celsia navíc mi klesá nadmořská výška, ve které jsem schopen přistát. Zdůrazňuji – nejen bezpečně přistát na vybranou plochu, ale také z ní odletět. Proto musí efektivně spolupracovat celá posádka. Prioritou je neustálá povědomost aktuálních výkonových parametrů vrtulníku. Nelze s ním jít nadoraz, neustále musíte mít k dispozici jistou zálohu výkonu. Těch indicií, které si musíte hlídat, je samozřejmě daleko víc. V neposlední řadě i samotný prostor pro přistání, konkrétně jeho rozměry, sklon nebo výškové překážky,“ dodává zkušený pilot „čtyřiadvacítky“ kapitán Martin Vaniš a upřesňuje, že v úvodní části cvičení se preferuje takzvaný národní trénink neboli samostatný výcvik zúčastněných jednotek a až poté se přechází na létání ve společných mezinárodních misích. Finální fází je závěrečné cvičení, kde se získané dovednosti realizují v praxi – na stanoveném místě, v určený čas, v kooperaci všech vyčleněných sil. Intenzivní letové úsilí českých vrtulníkářů lze doložit následujícími čísly – v průběhu cvičení Italian Call 2011 uskutečnily stroje Mi-171Š 309 letů s náletem 87.49 hodin a Mi-24/35 150 letů s náletem 70 hodin. Text: Pavel Lang Foto: autor a Jiří Hokův Do odpolední mise se zapojuje dvojice náměšťských „čtyřiadvacítek“. Tak jako italské dvourotorové střední transportní stroje CH-47 Chinook, belgické A-109 Agusta, německé CH-53 a rakouské Bell AB-212 začínají deset minut po čtrnácté hodině roztáčet listy rotorů. Vzápětí se celý balík vrtulníků rozjíždí ke vzletové a přistávací dráze viterbského letiště, aby o pár minut později odstartoval a nasadil letový kurz dva sedm nula stupňů. Koncové pozice českých Mi-24/35 mohou u leckoho z přihlížejících vyvolávat sarkastický úsměv na tváři, ale zasvěcení dobře vědí, že opak je pravdou. „Kryjeme jim záda jako ozbrojený doprovod,“ říká kapitán vrtulníku Mi-24/35 kpt. Josef Mareš, přičemž nespouští oči z před ním letících víceúčelových strojů NH-90 s minomety v podvěsu. Představa o tom, že jeho nasazení bude jakýmsi nerušeným „kontrolním“ letem, bere za své o pár minut později. Na vyžádání pozemního taktického leteckého návodčího provede několik ztečí na nepřátelské palebné prostředky v zájmovém prostoru, poté poskytuje vzdušnou ochranu 30 31 mise Původně štábní funkce se pro podplukovníka Ladislava Zakuťanského ihned po příletu do Afghánistánu proměnila ve službu v první linii Certifikace pod palbou Pancéřovaný Ford se znaky ISAF právě projížděl Masudovým náměstím v Kábulu, když mu cestu naprosto nečekaně zkřížilo několik civilistů se samopaly v rukou. Ozbrojenci zuřivě gestikulovali, že má okamžitě zastavit. „Celá ta situace vypadala velice podezřele, a tak jsem řekl italskému kolegovi, ať raději přidá plyn. Než jsme ale stačili zrychlit, stihli nám ti lidé ještě několikrát kopnout do auta,“ popisuje dramatickou situaci podplukovník Ladislav Zakuťaský, který v té době seděl vedle řidiče. „Když viděli, že nezastavujeme, naskákali do náklaďáků a pustili se do našeho pronásledování. Asi po dvou kilometrech nás dohnali a obklíčili. Snažili se nás vytáhnout z auta. Nikdo z nich přitom neuměl anglicky, takže jsme pořádně ani nevěděli, co vůbec chtějí. Váhali jsme, zda nepoužít zbraň.“ Naštěstí se k incidentu připletl mladý Afghánec hovořící anglicky, od kterého se důstojníci ISAF dozvěděli, že dotyčným vadí černá skla na autě. Prezident Hamid Karzái údajně nařídil, že koaliční vojska nesmějí mít tmavá okna. „Chtěli po nás, ať černou fólii odstraníme přímo na místě. Marně jsem jim vysvětloval, že to nejde, že je zavařená mezi dvěma skly. Nakonec jsem jednomu z těch, co křičeli nejvíce, dal malý nůž, ať to zkusí sám. Samozřejmě, že se mu to nepovedlo. Dosáhl jedině toho, že ho zlomil. Pak se začali hádat mezi sebou,“ vysvětluje podplukovník Zakuťanský. 32 Celá záležitost trvala asi padesát minut. Důstojníci naštěstí hned na začátku incidentu požádali vysílačkou o pomoc rotu rychlé reakce aliančních sil z kempu Phoenix. Jakmile Afghánci viděli, že přijela posila, vzdali to a odjeli. Na přemýšlení nebyl čas Když podplukovníkovi Ladislavu Zakuťanskému nabízeli počátkem loňského roku jeho nadřízení ve Vyškově funkci na velitelství ISAF, v OMLT/POMLT divizi v Afghánistánu, předpokládal, že většinu času stráví přímo v Kábulu. Realita však byla úplně jiná. „Do Kábulu jsem přiletěl v únoru 2010 a zahlásil se svému veliteli, kterým byl turecký plukovník. Hned třetí den jsem odjížděl do Gardezu na certifikaci pozorovacího a mentorovacího týmu. Poprvé a také naposledy jel se mnou můj předchůdce, což byl lotyšský podplukovník. Ten mi přímo na místě všechno potřebné ukázal. Na nějaké velké přemýšlení prostě nebyl čas. Sotva jsem udělal certifikaci jednoho týmu, už jsem spěchal k dalšímu,“ říká podplukovník Ladislav Zakuťanský. „Zhruba měsíc a půl jsem byl na východě Afghánistánu, další tři měsíce jsem strávil na západě v Herátu. Tady jsem zodpovídal především za italské a španělské týmy. Měsíc a půl jsem pak sloužil na severu v okolí Mazáre Šaríf. Dny strávené v Kábulu by se daly spočítat na prstech. A i ty byly okořeněny některými dramatickými okamžiky.“ Byl prvním důstojníkem Armády České republiky, jenž do podobné funkce nastupoval, a dá se říci, že v celé naší armádě není člověk, který by sjezdil Afghánistán tak jako on. V organizačním celku na velitelství ISAF-IJC, kde sloužil, bylo dvanáct důstojníků a každý z nich reprezentoval jinou armádu. Podléhali přímo zástupci amerických sil v Afghánistánu, veliteli IJC generálporučíkovi Davidu Rodriguezovi. Ze štábní, téměř administrativní práce, na kterou se podplukovník Zakuťanský chystal, se tedy nakonec vyklubala činnost velice dynamická. Zodpovídal nejen za certifikaci výcvikových a mentorovacích týmů, ale měl na starost i periodickou kontrolu těchto jednotek a zajištění třetí fáze výcviku, což byl výcvik přímo v terénu, tedy na bojišti, a to na území celého Afghánistánu. „Certifikace trvala maximálně pět dní. Ze všeho nejdříve byl brífink o jednotce. Na jeho základě jsem zkontroloval počty vojáků, především však výzbroje a dalšího materiálu. Prověřil jsem například, jaké jsou k dispozici spojovací prostředky, jaké má tým satelitní telefony,“ vysvětluje podplukovník Zakuťanský. „V další fázi jsem navštívil Afghánce, začal jsem u velitele a pokračoval přes jeho zástupce, náčelníka štábu, operačního důstojníka, zpravodajce a logistika. Na nich bylo nejvíce vidět, jak tým pracuje. Poznal jsem, zda je někdo naučil plánovat, připravovat operace, zajistit je materiálně. Zbývající dva až tři dny jsem kontroloval plnění úkolů přímo v akci. Pohyboval jsem se především na předsunutých pozorovacích základnách. Tedy v místech, kde ne vždy byla bezpečnostní situace právě ideální.“ Dvaadvacet dní na cestě Z každé kontroly či certifikace musel vypracovat zprávu, kterou posílal do Kábulu generálu Rodriguezovi. V jejím závěru doporučil, případně nedoporučil jednotku k certifikaci. Mnohem častěji se ale stávalo, že měl výhrady k některým dílčím záležitostem, které se musely odstranit. Přepravoval se všemi možnými způsoby, tedy letadly, vrtulníky, ale i po zemi. Jeho vozidlo bylo většinou součástí konvojů. Neměl přitom žádné logistické zajištění, působil naprosto samostatně. Musel si nejen sehnat vrtulník, ale také zajistit další, následnou dopravu. Přesuny ale nepatřily k nejrizikovějším činnostem. Mnohem nebezpečnější byla práce, kterou dělal potom. Pro periodické kontroly si totiž vybíral období, kdy afghánská jednotka společně s OMLT prováděla bojovou operaci. Bojové aktivity se lišily podle toho, k čemu byl určen konkrétní prapor. Ať již se jednalo o pěší patrolování, nebo činnost na vozidlech. „Účastnil jsem se s nimi operací, při kterých běžně docházelo k útokům improvizovanými výbušnými prostředky a nastřelování konvojů. Jednotky, které jsem prověřoval, se často musely bránit proti napadení protivníkem,“ vzpomíná Ladislav Zakuťanský. S praporem, který mentorovali Španělé, jsem se přesunoval z Herátu do Bala Murghab. Konvoj sto padesáti vozidel měl překonat vzdálenost asi sto dvaceti kilometrů. O náročnosti tohoto úkolu svědčí skutečnost, že jedenáct dnů jsme se přepravovali tam a jedenáct zpátky. Byla to velice zajímavá zkušenost.“ V Afghánistánu měl možnost spolupracovat s Italy, Španěly, Němci, Francouzi, Poláky, Portugalci i Turky. Kromě toho existovaly také smíšené týmy, jako například americko-maďarský či americko-lotyšský. Co jednotka, to naprosto jiná mentalita, přístup a vybavení, dokonce i výcvikové postupy se lišily. Nejvíce mu prý přirostli k srdci Italové a Španělé. Nejčastěji samozřejmě spolupracoval s výcvikovými týmy a Afghánskou národní armádou. Setkal se s vojáky, kteří měli bohaté bojové zkušenosti, a to především z doby bojů proti Rusům. Problémy jim však dělaly některé štábní činnosti, především plánování. Vyvažovali to ale osobní odvahou a odhodláním. V tom je obdivoval. „Afghánci jsou velice dobrosrdeční. Když viděli, že někdo přijel na návštěvu, okamžitě nás zvali na oběd. Jídlo bylo vynikající. Většinou rýže, pečené brambory, beraní maso. Hodně ovoce a zeleniny. Dopředu jsme ale věděli, že budeme trpět zažívacími potížemi. Nejsme totiž na takovouto stravu zvyklí. Ale i tohle k tomu prostě patřilo,“ říká podplukovník Zakuťanský. Svou roli sehrávaly také vysoké teploty. Když odjížděl z Mazáre Šaríf, slunce viselo na obloze jako ohnivá koule. Teploměr ukazoval téměř šedesát stupňů. „Například v Herátu onemocnělo doslova ze dne na den hrozně moc vojáků. Jak foukal vítr, zviřoval prach, nadýchali jsme se ho a dostali silné horečky a nevolnost,“ uzavírá podplukovník. Svou misi ukončil Ladislav Zakuťanský v srpnu loňského roku. Pobyt v Afghánistánu se mu ale po několika měsích ještě jednou připomenul. Tentokrát velice příjemně. Americké velvyslanectví mu předalo vyznamenání „The Meritorious Service Medal“. Zaslouží si jej. Text: Vladimír Marek Foto: autor a archiv pplk. Ladislava Zakuťanského 33 veteráni Jindřich Sitta: Pokud je nastupující generace každý den masírována reklamou a sdělovacími prostředky obecně, nemá možnost vytvořit si jinou alternativu. Stává se z ní skupina snadno manipulovatelných osob. zaměřen přesně na to, co říkáte. Chceme se pokusit, jak já tomu pracovně říkám, o světlo na konci tunelu. Populace v České republice je masivně masírována jedním směrem, a to komerčně. Spotřebovávej, užívej, tíhni k moci! Čím výše jsi, tím je to lépe. Ale to rozhodně nejsou představy zakladatelů tohoto státu. Ti měli na mysli spravedlivější stát, ve kterém budou všichni žít spokojeným životem. Ty hodnoty byly jinde. Pokud je nastupující generace každý den masírována reklamou a sdělovacími prostředky obecně, nemá možnost vytvořit si jinou alternativu. Stává se z ní skupina snadno manipulovatelných osob. Proto jsme vymysleli zmíněný projekt „Krev legionáře“. Vycházíme z matematické úvahy, že v současné době v této zemi žije nějakých osm set tisíc lidí, kteří v sobě nesou geny zakladatelů státu. Zakladateli státu pro nás přitom nejsou jen Masaryk, Beneš a Štefánik, ale i těch sto tisíc prvorepublikových legionářů, kteří tvořili tu mocenskou sílu, o kterou se politici opřeli. Nyní žije již pátá generace potomků těchto legionářů. A především v nich chceme vzbudit zájem o svého předka. Chceme tak přivést lidi k těmto myšlenkám a třeba i k literatuře o legionářích obecně. Tímto způsobem by se mohla vytvořit jakási alternativa komerčnímu prostředí. Pokud máme za povinnost odkaz těchto zakladatelů státu dále přenášet, je nám samozřejmě jasné, že je v rozporu se současnými trendy. Ale o to spíš musíme začít něco dělat. Legionáři nebyli švejci Československá obec legionářská si před časem připomněla devadesát let své existence. Při této příležitosti jsme o její minulosti, současnosti a budoucnosti hovořili s jejím 1. místopředsedou plukovníkem v záloze Jindřichem Sittou. Údajně existují určité nejasnosti kolem přesného datumu založení Čs. obce legionářské? Ne, tak tomu není. Víme přesně, kdy byla založena. Ze dvou potenciálních dat jsme vybrali to ustanovující. Lednové datum bereme jako setkání všech proudů a organizací, na kterém se dohodly, že ustanoví jednotnou organizaci. K založení Československé obce legionářské došlo až následně 22. května 1921. Co pro vás devadesáté výročí založení znamená? Je to významné kulaté jubileum. Obec legionářská z těch devadesáti let téměř padesát let nežila. Jak za nacistické okupace, tak i za komunistické nadvlády byla Československá obec legionářská zakázaná. Na krátkou dobu došlo k jejímu obnovení po druhé světové válce a potom až po roce 1989. Situace spojená s obnovou byla velice složitá. Existovaly četné názorové proudy. Navíc mnoho prvorepublikových legionářů již nežilo. Obec tedy obnovovali druhováleční legionáři. Ti se snažili prosazovat spíš druhoválečné ideály. Neříkám, že je to na škodu. Není to ale přesně to, co měli na mysli zakladatelé Čs. obce legionářské. Přesto jim patří dík za to, že se jim podařilo obec obnovit. Republikový výbor se u příležitosti devadesátého výročí rozhodl ideově přihlásit k původním myšlenkám. To, že tyto myšlenky a především ochotu obětovat se nacházíme i u druhoválečných veteránů, je záležitostí přenosu těchto myšlenek a charakterových vlastností. Musíme se hlásit k tomu původnímu. Čím tedy žije obec v současnosti? Naší největší starostí a zájmem je druhoválečným veteránům co nejvíce usnadnit a zpříjemnit zbytek života. Zabýváme se tedy především sociální a zdravotní problematikou těchto lidí. Existuje řada projektů, které jsou zaměřeny na pomoc v této oblasti. Máme program péče o válečné veterány, ve kterém zaměstnáváme zhruba čtyřicet terénních pracovníků. Každý z nich má přesně stanoveno, kolik má na starost veteránů. Ty pravidelně objíždí, stará se o ně a řeší jejich problémy. Snaží se je formou nejrůznějších setkání a přednášek vtahovat zpátky do života. Kromě toho jsme se zaměřili i na skupinu novodobých veteránů. Rozjíždíme projekt návratu veteránů do práce. Ve spolupráci s ministerstvem obrany se nám podařilo získat peníze z evropských fondů. Snažíme se analyzovat problémy této specifické skupiny a zároveň k nim přijmout nápravná opatření. Kromě toho máme ve vztahu k tradicím rozsáhlou publikační činnost, výstavnictví, aktivity zaměřené na obnovu válečných hrobů atd. Před námi je projekt „Legie 100“, který by měl začít v roce 2014. To už bude opravdu velice široký záběr. Existuje Čs. obec legionářská, Sdružení válečných veteránů, Vojáci společně a řada dalších organizací. Myslíte si, že takováto roztříštěnost prospívá věci? 34 Myslím si, že to nevadí. Když se podíváte na každou z těchto skupin, které jste vyjmenoval, tak má ve svém programu určitá specifika. My jsme se dlouhou dobu pokoušeli o sloučení se Sdružením válečných veteránů. To se ale profiluje jako ryze odborná organizace, která je zaměřena výhradně na problematiku novodobých válečných veteránů. Je to uzavřená skupina lidí, nejsou v ní ani sympatizanti či rodinní příslušníci. Československá obec legionářská se profiluje jinak. Bez ohledu na pohlaví a věk si zakládá na ideji. Kdokoliv z občanů této země, kdo se hlásí k našim myšlenkám, je vítaným členem. Praxe ukázala, že část naší cesty je sice společná, ale ještě větší část je rozdílná. Snažíme se tedy najít mezi organizacemi styčné plochy, máme dobrou spolupráci s Československým svazem protifašistických bojovníků, se Sokolem, se Sdružením válečných veteránů. V těch společných otázkách se snažíme vystupovat jednotně, ty rozdílné si pak řeší každá organizace samostatně. To je zajímavá myšlenka, řada lidí se snaží najít své kořeny. Toto by mohl být pro ně určitý impulz... Jednali jsme s Vojenský historickým archivem a oni mají tu samou zkušenost. Právě na ně se obrací řada lidí s tím, že měli předka legionáře, a žádají je o pomoc při získávání informací o něm. Znamená to, že bude pomáhat i s vyhledáváním konkrétních informací o každém jedinci? Ano, to by mělo být součástí tohoto projektu. Vojenský historický archiv by nám měl poskytnout potřebná data pro účely těchto webových stránek. Pokud je budou chtít příbuzní rozšířit o další údaje, obdrží od nás kód a budou je moci editovat, případně doplnit rodokmenem. Jsme přesvědčeni, že to bude jen začátek. V případě, že lidi zaujmeme, přečtou si o této problematice více. A najednou zjistí, že legionáři nebyli žádní švejci, ale dobří vojáci a tvrdí bojovníci. Nemalá část z nich byla ochotna mnohé obětovat. Jak jste spokojeni se spoluprací s armádou? Velmi, je na moc dobré úrovni. Začalo to již v době, kdy byla ministryní obrany Vlasta Parkanová. Ta dávala veteránským otázkám nemalou prioritu. V té době se na ministerstvu obrany vytvořil tým lidí, který tyto záležitosti neřeší jen jako svoji práci, ale je to pro ně i srdeční záležitost. Ta spolupráce není na úrovni nadřízeného a podřízeného, ale vysloveně partnerská. Řadu věcí konzultujeme dopředu, hledáme společné cesty. Nemůžeme si vůbec stěžovat. Přesto se zeptám, zda neexistují oblasti, které byste chtěli do budoucna ještě více profilovat. U druhoválečných veteránů to máme nastavené velice do bře. Nyní bychom se chtěli více zaměřit na novodobé veterány. U nich si nejsem jistý, zda je to úplně v pořádku. Chtěli bychom laťku poněkud posunout a docílit stavu, kdy lidé, kteří budou opouštět armádu, projdou jakýmsi obdobím rekvalifikace. Na jeho konci bude člověk připravený na zařazení do společnosti a zároveň mu budeme schopni nabídnout i konkrétní místo. To je náš cíl. Nemůže to být nastaveno tak, že armáda někoho po určitou dobu využije a pak již nechá všechno na něm. Evidujeme problémy, které v této oblasti jsou, a jsme přesvědčeni, že jejich řešení bude pro všechny prospěšné. A to jak pro novodobé veterány, tak i pro stát. Druhoválečných veteránů každým okamžikem ubývá a novodobých naopak přibývá. Myslíte si, že postupně převezmou tuto roli lidé, kteří si své odsloužili v zahraničních misích? Z hlediska nositelů tradic určitě. Pokud se týče ideového odkazu, tak to nutně nemusí být novodobí veteráni. Této funkce se mohou ujmout potomci legionářů, jejich příbuzní. Není totiž možné říci, co novodobý veterán, to vyznavač legionářských ideálů. To ale platilo i po první světové válce. Ne každý příslušník legií byl přece nositelem těchto myšlenek. Ano, s tím souhlasím. Popravdě řečeno, novodobí veteráni a současní příslušníci armády se s legionářskými myšlenkami příliš často nesetkávají. A to ani na základní škole či na vysokých vojenských školách. Kromě občasných přednášek se s nimi nepotkají ani během aktivní služby. Podle nás je i tohle špatně. O těchto otázkách již jednáme s náměstkem ministra obrany Michaelem Hrbatou. I on se ztotožňuje s tím, že voják Armády České republiky by měl vědět, kde jsou její kořeny. Možná by se takto předešlo i různým problémům, které se v poslední době v našich ozbrojených silách objevily v souvislosti s některými extremistickými projevy. Existuje nějaké řešení, jak mladé generaci nabídnout zajímavou a přitažlivou alternativu, která by ji dokázala odvrátit byť i od občasných projevů neonacismu? Osobně si myslím, že bez výrazné podpory státu a politické garnitury to bude velice obtížně prosaditelné. Manipulace společnosti ke spotřebě je založena na tak obrovských finančních prostředcích, že bojovat proti tomu bez výrazné podpory bude obtížné. Naší povinností ale je postavit se proti tomu za každých okolností. Nesmíme to v žádném případě dopředu vzdávat. Text: Vladimír Marek Foto: autor a VHA Mluvil jste o určitých idejích. Myslíte si, že v době, která je vysloveně komerční, kdy vším hýbou především peníze, lidé na takovéto věci ještě slyší? Nemyslím si to, ale právě proto je to nesmírně důležité. Počátkem července jsme spustili projekt „Krev legionáře“, který je 35 historie Od narození válečného veterána a letce 312. čs. stíhací perutě generála Antonína Lišky uplynulo sto let Pilot se dvěma životy Letoun se řítil dolů k zemi. Každým metrem nabíral rychlost. Najednou se jeho kabina rozskočila jako skořápka vlašského ořechu. Pilot ještě chvíli pokračoval v pádu, pak se mu ale automaticky otevřel padák. Houpající se bezvládné tělo na něm připomínalo kyvadlo pendlovek. Takto nějak vypadal jeden z nejdrsnějších zážitků, které během druhé světové války prožil československý pilot ve Velké Británii, příslušník 312. stíhací perutě, Antonín Liška. Jeho peruť byla tehdy nasazena na jižním pobřeží Francie. Měli bránit protivníkovi v průzkumu. „Hlásili nám nepřátelský průzkumný letoun. Letěli jsme ve výšce deset tisíc metrů. Podle informací, které jsem dostával, jsem měl být již v kontaktu s protivníkem. Všude kolem bylo ale silné kouřmo a já ho neviděl. Navíc došlo k poruše na kyslíkovém přístroji a u mne se začaly projevovat příznaky výškové nemoci, začal jsem ztrácet vědomí. Zároveň mne zřejmě napadl nepřítel,“ vzpomínal na tyto okamžiky Antonín Liška. „Potlačil jsem tedy stroj, abych snížil výšku. Nestačil jsem však již stáhnout plyn. Letoun ve střemhlavém letu, téměř pádu, nabíral stále větší rychlost. Když jsem po několika sekundách opět získal vědomí, zjistil jsem, že už nejsem schopen ovládat kormidla. Pokoušel jsem se otevřít kabinu, abych opustil stroj. To ale nešlo. Během pádu stroje došlo naštěstí k jeho destrukci a já z něho upoutaný v sedačce vypadl. Při demolici stroje jsem se udeřil o přední sklo a opět upadl do bezvědomí. Probral jsem se až po třech dnech v nemocnici. Jako zázrakem se mi prý otevřel padák a já se sedačkou dopadl na pláž, kousek od moře.“ „V Praze jsem potkal kamaráda, který mne informoval, že se v zahraničí formují naše jednotky. A tak jsme se domluvili a já překročil hranice. Chtěl jsem jako voják naplnit slova přísahy. Hrdinství to ale bylo především od mé ženy. Ta i přes veškeré útrapy, jež se daly očekávat, s mým rozhodnutím souhlasila,“ komentoval po válce tento krok Antonín Liška. V polském letectvu se pro nedostatek letounů a rychlý spád událostí k létání již nedostal. Spolu s tzv. českým legionem byl 19. září 1939 při ústupu zajat sovětskou armádou. Po intervenci československé zahraniční vlády ve Francii byla skupina letců uvolněna a odeslána přes Istanbul, Egypt a Indii do Francie. Cesta trvala tři měsíce a Francie byla mezitím poražena. Loď s našimi letci tedy zamířila přímo do Velké Británie. „Z Oděsy jsme odpluli sovětskou lodí Spaněntia do Istanbulu. Odtud jsme nabrali směr Egypt, v té době již válka zuřila naplno. Nemohli jsme tedy plout přímo do Evropy. A tak jsme zamířili do Indie. V Bombaji jsme ale zmeškali loď, která nás měla přepravit do Kanady. A tak jsme pokračovali v plavbě kolem Afriky do Anglie,“ popisoval Antonín Liška. Po krátkém výcviku nastoupil nejdříve ke slavné 1. britské stíhací squadroně. Začínal létat na strojích Hurricane II a později, po přechodu k 312. čs. stíhací peruti létal na letounech Spitfire II, Vb. Absolvoval zde téměř dvě stě bojových hodin. Jeho nejčastějším úkolem byl doprovod bombardérů při jejich letech nad Německo. Mlékař a parketář Po bojovém letu, při kterém utrpěl těžká zranění (popsali jsme ho v úvodu), prodělal náročnou a zdlouhavou rekonvalescenci. Za dlouhého pobytu v nemocnici napsal zápisky o svých válečných prožitcích. Ty se později staly podkladem pro jeho knihu Jak se plaší smrt. V roce 1983 ji vydalo Naše vojsko. Po uzdravení Antonín Liška absolvoval kurz operačních kontrolorů, stáž u Hlásného sboru a nakonec školu dopravního letectva. Pracoval na velitelství dopravního letectva jako styčný důstojník. Po skončení války se vrátil do Československa a nastoupil k dopravnímu pluku ve Kbelích. Nejdříve jako zástupce velitele a poté jako jeho velitel. Zde létal mimo jiné i s ministrem zahraničí Janem Masarykem. V roce 1949 byl z armády bez uvedení důvodu propuštěn. Prodával automobily, rozvážel mléko. „Pak mne přemluvil jeden kamarád, abych šel dělat parketáře. To je ale velice těžká práce a mně se začala ozývat válečná zranění. Proto jsem se přihlásil do hutního podniku jako kreslič. Nakonec jsem byl v rámci delimitace přeřazen do Škodovky jako odbytový pracovník. V té době jsem také v závodní škole práce vyučoval angličtinu,“ líčil Antonín Liška. Až v roce 1968 mohl jako člen Svazu protifašistických bojovníků chodit na besedy s mládeží. Plné rehabilitace se však dočkal až po listopadu 1989. V té době také získal generálskou hodnost a stal se čestným občanem města Plzně. Přes svůj vysoký věk, jak jen to bylo možné, podporoval plzeňský aeroklub. Byl členem Českého svazu bojovníků za svobodu. V sobotu 16. července 2011 se v rodné obci generála Antonína Lišky Hromnicích konají oslavy stého výročí jeho narození. Zároveň bude na plzeňské radnici otevřena výstava připomínající tohoto druhoválečného veterána. Zájemci ji budou moci navštívit až do 5. srpna 2011. Text: Vladimír Marek Foto: archiv redakce a VHA Cesta kolem světa Antonín Liška se narodil 14. července 1911 v Hromnicích na Plzeňsku. Po absolvování Vojenské akademie v Hranicích a jejího leteckého oddělení v Prostějově nastoupil k leteckému pluku 1 – T. G. Masaryka v Hradci Králové. Krátce po svatbě v červenci 1939 odešel do Polska. V protektorátu zanechal manželku, která ho z důvodu těhotenství nemohla následovat. Čekalo ji nesnadné období. Gestapo ji neustále podrobovalo výslechům a přes rok věznilo. 36 V sobotu 16. července 2011 se konají oslavy 100. výročí narození generála Antonína Lišky. Program vzpomínkových akcí: 11:00 Hromnice, obecní úřad 12:00 Hromnice, hřbitov 14:00 Plzeň, Mánesova ulice 49 15:00 Plzeň, náměstí Republiky 1, radnice – vernisáž výstavy Výstava připomínající tohoto druhoválečného veterána bude otevřena do 5. srpna 2011. Odjezd na místo zahájení oslav v Hromnicích je v 10:00 od plzeňské radnice na náměstí Republiky. 37 výcvik Výkon státní správy ve vojenském letectví neboli od certifikace techniky až po způsobilost personálu Garance bezpečnosti Kulaté jubileum „óvéel“ je již na dohled. Přeloženo do srozumitelné řeči – odbor vojenského letectví Ministerstva obrany (OVL MO) oslaví v říjnu svoje desáté narozeniny. Reminiscence to bude nepochybně zajímavá. Úkolů má řádově desítky, jejich působnost je obšírná. Přes rozsáhlost činností lze však pojmenovat jednu z priorit, a to zabezpečení výkonu státní správy ve vojenském letectví. „Sedíme na dvou, případně i více židlích,“ říká k určení OVL MO jeho ředitel plukovník gšt. Petr Brouček a dává důraz na koordinaci vojenského a civilního letectví stanovenou zákonem č. 219/1999 Sb., o ozbrojených silách České republiky, a zákonem č. 49/1997 Sb., o civilním letectví. V reálu to reprezentuje nejen koordinaci výkonu státní správy s odborem civilního letectví Ministerstva dopravy a s Úřadem pro civilní letectví ČR, ale rovněž zastupování resortu obrany v mezinárodních organizacích, jakými jsou například Severoatlantická aliance, Eurocontrol nebo Evropská obranná agentura (European Defence Agency – EDA). Přestože je OVL MO organizačním útvarem Ministerstva obrany a jeho činnost nesouvisí s velitelskými pravomocemi, ředitel je přímo podřízen náčelníkovi 38 Generálního štábu Armády ČR. „Varianta naší podřízenosti se nyní řeší v rámci optimalizace organizačních struktur vyplývající ze závěrů Bílé knihy o obraně. Buď zůstaneme samostatným odborem pod NGŠ AČR, nebo přejdeme do civilně správní části MO,“ vysvětluje plk. Brouček a podtrhává aspekt nezávislosti odboru vojenského letectví. „Není vhodné, aby nás někdo po velitelské stránce při výkonu správních činností ovlivňoval nebo nám něco nařizoval. V tomto směru je spolupráce s náčelníkem Generálního štábu AČR výborná. Samozřejmě že v ostatních oblastech plníme rozkazy jako každý jiný útvar. Nezávislost odboru má svoje opodstatnění a nepředstavuje výjimku z výjimek. Obdobné postavení má například Úřad pro obrannou standardizaci, katalogizaci a státní ověřování jakosti.“ Škálu specifických činností „óvéel“ – od vedení vojenského leteckého rejstříku ČR a evidencí leteckého personálu přes schvalování způsobilosti vojenské letecké techniky a pozemních zařízení až po dozor nad řízením letového provozu a způsobilost, včetně jazykové, létajícího a pozemního personálu vzdušných sil AČR a dalších subjektů – zabezpečuje sedmadvacet příslušníků OVL MO. Organizačně je odbor rozdělen na oddělení letecké techniky (referát letecké techniky a referát bulletinů), oddělení leteckého personálu, služeb a letových postupů (referát pilotů a referát leteckých služeb a postupů) a oddělení leteckých pozemních zařízení a licencování (referát leteckých pozemních zařízení a referát licencování). „Stávající počty jsou ve srovnání s rokem 2001 de facto poloviční. Z kapacitního hlediska jsme se ocitli, hlavně vzhledem k plošnému snižování počtů, na hraně našich profesních možností. V některých oblastech je již situace nevyhovující, například v zabezpečení bulletinové služby,“ argumentuje ředitel OVL MO. a s tím i schválení typové způsobilosti modernizovaných transportních vrtulníků Mi-171Š pro jejich nasazení do zahraničních misí. „V souvislosti s provozováním vrtulníků v operaci ISAF byl OVL MO auditován americkým leteckým úřadem pozemního vojska AED (Aviation Engineering Directorate) a mezi oběma institucemi bylo podepsáno memorandum o spolupráci a uznávání,“ dodává plk. Brouček. Z dalších aktivit lze vzpomenout posuzování způsobilosti dopravního letounu CASA C-295M nebo přistoupení k certifikaci vojenského letounu EV-55M od firmy Evektor, a. s., včetně přípravy účasti na pozemních a letových zkouškách. Stranou OVL MO nezůstalo ani posuzování způsobilosti právnických osob k výuce a výcviku na vojenské letecké technice. Správní řízení bylo v roce 2010 úspěšně ukončeno s LOM Praha, s. p., (divize CLV Pardubice), dále vedeno s HTP Ostrava CZ, a. s., (výcvik na simulátoru vrtulníku Mi-171) a s podnikem Aero Vodochody, a. s. Dalším krokem bylo schvalování osvědčení typové způsobilosti pro veškeré pozemní technické vybavení, CRC Hlavenec počínaje a světlotechnikou vzletových a přistávacích drah konče. „Vloni jich bylo vydáno jedenačtyřicet,“ říká ředitel OVL MO a dále poznamenává, že jeho podřízení také zpracovávali podklady pro stavební řízení a vydávali stanoviska k leteckým a ostatním stavbám ve prospěch příslušných územně správních úřadů. „V roce 2010 OVL zpracoval bezmála pět set žádostí, které se týkaly zejména výstavby větrných a fotovoltaických elektráren, základen GSM, radiových vysílačů, rozhleden a komínů. V některých případech provádíme i letové ověření, například pro zjištění vlivu fotovoltaických elektráren stavěných v okolí vojenských letišť na bezpečnost letového provozu.“ S vojenským leteckým rejstříkem ČR a se zaváděním vojenské letecké techniky úzce souvisí auditování a certifikace firem podnikajících ve vojenském leteckém Vojenský letecký rejstřík České republiky Konkrétnější představu o činnosti OVL MO lze nabýt z výčtu některých úkolů plněných v loňském roce. Mezi hlavní projekty patřilo zdárné ukončení procesu modifikace Ředitel OVL MO plukovník gšt. Petr Brouček průmyslu. V současné době OVL MO provádí dozor u skoro šedesáti českých leteckých firem zabývajících se vývojem, výrobou nebo údržbou vojenské letecké techniky. „Bez certifikace je nákup a provoz vojenské letecké techniky nemožný,“ konstatuje plk. Brouček. Licencování leteckého personálu U jednoho z okruhu zájmů, jenž spadá do gesce OVL MO, se krátce zastavme. Týká se profesní kvalifikace. Odbor totiž vydává průkazy způsobilosti jak pro létající, tak i pozemní technický personál a následně kontroluje plnění stanovených podmínek. „Společně s Úřadem pro civilní letectví intenzivně pracujeme na dosažení rovnosti vojenského a civilního pilotního průkazu. Jde nám o plnohodnotné uznávání resortního dokumentu při odchodu vojenského leteckého personálu k civilním leteckým provozovatelům. Nelze akceptovat stav, že se například ke špičkově vycvičenému vojenskému pilotovi přistupuje jako k elévovi. Nechť absolvuje rozdílové a typové zkoušky a poté již prokazuje svoji profesionalitu ve vzdušném prostoru,“ říká plukovník Petr Brouček. Odbor je v licencování vojenského leteckého personálu striktní. Odebrání průkazu se rovná například stop v létání nebo v řízení leteckého provozu. Není tajemstvím, že v ojedinělých případech již OVL MO některým z „licencovaných“ pozastavil činnost. Po zvládnutí přezkoušení byla oprávnění dotyčným vrácena. „Nemíníme na nikoho pouštět hrůzu. Skutečností však je, že letový provoz nad Českou republikou je značný a místa nahoře není mnoho. Každý, kdo se v něm pohybuje, musí ctít daná pravidla. Prioritou je maximální bezpečnost na zemi i ve vzduchu,“ argumentuje ředitel OVL. Obdobně je tomu i v dalších oblastech. Příklad? Jazyková způsobilost z anglické radiotelefonní frazeologie a letecké terminologie. „V průběhu loňského roku OVL MO zorganizoval tři kurzy a přezkoušeno bylo zhruba sto příslušníků vojenského leteckého personálu. Dosáhli jsme stavu, jako je tomu v civilním letectví dle požadavků International Civil Aviation Organization – (ICAO) a European Aviation Safety Agency (EASA), že žádný řídící letového provozu nemá jazykovou zkoušku pro provozní úroveň starší tří let,“ konstatuje plk. Brouček. V neposlední řadě je nutné připomenout, že první průkazy vojenského leteckého personálu jsou většinou vydávány v rámci studia na Univerzitě obrany v Brně. Vojenští letci získávají tento doklad od OVL MO v pardubickém Centru leteckého výcviku (CLV), kde v rámci studia na UO Brno zahajují svoji profesní kariéru. Odbor je mimo jiné také orgánem MO určeným pro dozor nad kvalitou leteckého výcviku v CLV. Na adresu ředitele OVL MO jsou čas od času adresovány i dotazy občanů související s letovým provozem armádních strojů. „Někdy jde až o úsměvná upozornění. Dotazují se například, proč děláme bílé čáry po nebi či zda něco víme o UFO, které se objevilo nad Říčany. Nicméně ke všem případům se zodpovědně vyjadřujeme a okolnosti vysvětlujeme,“ říká ředitel odboru vojenského letectví ministerstva obrany. V širokém záběru OVL MO při výkonu státní správy jde však o pouhý zlomek nasazení. Odbor vnímá rychlý vývoj v oblasti regulace letectví, a proto pracuje na analýzách pro další legislativní a organizační změny. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba 39 armáda a veřejnost military english V. TOP STORIES Vojenští piloti na pouti aviatiků Všichni, kterým učarovalo létání, mají v kalendáři u prvního červnového víkendu výraznými písmeny napsáno AP. To proto, že se na pardubickém letišti koná Aviatická pouť. Letos již po jedenadvacáté. Organizátoři letecké show opět vsadili na osvědčenou formu, a to velkoprostorové divadelní představení, které hodnověrně přibližuje významné mezníky v historii čs. letectví. Hlavními motty letošní pouti se stala připomínka kulatého, stého výročí dálkového přeletu inženýra Jana Kašpara z Pardubic do Prahy a vzpomínková ceremonie k 95. výročí narození československého nočního stíhače Karla Kuttelwaschera, který bojoval za druhé světové války v řadách britského královského letectva – RAF (Royal Air Force). Úvod divadelního zpracování éry aviatiky v Čechách byl v režii vojenských pilotů z předváděcího týmu vzdušných sil Armády České republiky. Přesně ve dvanáct hodin zahájila pětihodinový letový program dvojice nadzvukových víceúčelových letounů JAS-39 Gripen ze základny taktického letectva Čáslav. O chvíli později prezentoval gripena nadporučík Michal Daněk dynamickou ukázkou vyšší techniky pilotáže. Po něm diváci tleskali akrobacii nadporučíka Ivo Kardoše na letounu L-159 ALCA a kapitánům vrtulníků Petru Smikovi (W-3A Sokol), Marcelu Kicovi (Mi-24/35) a Janu Czvalingovi (Mi-171Š). Poté se na scéně objevily další stroje jak z první a druhé světové války, tak z let poválečných a dobová pozemní technika. Z mnoha létajících „lahůdek“ lze vzpomenout například čtyřmotorový Douglas DC-6, letoun Tatra T-101, Morane MS.406, Curtiss Hawk 75 nebo MiG-15. Žádostí o vystoupení pilotů z předváděcího týmu vzdušných sil Armády České republiky je v letošním roce evidováno bezmála padesát. Řada z nich musela být odmítnuta, neboť by již negativně zasahovala jak do kontinuity leteckého výcviku, tak kapacitních možností leteckých základen. Přes limitující faktory, především nedostatek finančních prostředků, nebyla doposud Display Teamu udělena pomyslná červená karta. To je moc dobře, neboť prezentací letecké techniky a špičkové akrobacie armádních letců na veřejnosti nejenže střemhlav stoupá kredit resortu obrany jak v tuzemsku, tak v zahraničí, ale především ukazuje na profesní způsobilost personálu plnit stanovené úkoly. Text: Pavel Lang Foto: Jan Kouba 40 m a n Z p á t i en á n a odív čov pokra y 27 stran ání ze V.IV Operation Neptune Spear Glossary Osama bin Laden, head of the militant Islamic group called al-Qaeda and the mastermind behind many terrorist attacks, was killed in Pakistan on May 2, 2011. The operation, code-named Operation Neptune Spear, was carried out in a U.S. Central Intelligence Agency (CIA) operation by an assault team of United States Navy SEALs. In its early stages, the Central Intelligence Agency had to find a feasible means of locating Osama bin Laden’s hideout without raising suspicion on his part. Because he was known not to use mobile phones for security reasons and was thought to communicate using personal couriers to hide his whereabouts, it was decided that pinpointing the couriers would be essential to the success of the operation. Combining intelligence data and information obtained from Guantanamo prisoners, a few couriers were selected to be followed. The most important of bin Laden´s couriers was Abu Ahmed al-Kuwaiti, who led the CIA to the compound in Abbottabad district, Pakistan. The compound was eight times larger than any other house in the area and was surrounded by walls measuring 12 to 18 feet and topped with barbed wire. Additional inner walls sectioned off parts of the compound and entry was restricted by two security gates. The barbed wire atop the walls is unusual for the residences in the area, and the compound was suspicious for other reasons as well. It had no Internet or phone lines and its inhabitants avoided outside contact. The CIA’s objective at that time was to determine the identities of the people living in the compound using surveillance images and intelligence reports. In September 2010 the CIA informed that the compound had been constructed to hide and protect a high priority person, very likely bin Laden. A house was rented in Abbottabad by a CIA team which staked out and observed the suspect compound over a number of months. After the decision to attack the compound a special team was selected and conducted pre-mission training and briefings. One day prior to the attack the President issued the order to proceed as planned. The raid was executed by roughly twenty helicopter-borne United States Navy SEALs, who had to be temporarily transferred from the military to the civilian sector of the CIA. It is said that the SEALs carried out the mission in two separate teams and were equipped with M4 carbine military assault rifles (with attached silencers), night-vision goggles, body armor and handguns. One part of the team fast-roped onto the building and the other entered the compound from the ground floor. The residents were met in the compound´s guest house, in the main building on the first floor, and on the second and third floors where bin Laden lived with his family. Osama bin Laden was killed in a bedroom where two firearms were present though neither of them was in bin Laden´s hands. After the SEALs neutralized the defenders and secured the compound, U.S. personnel secured classified materials and equipment in the compound for future analysis and left the site with the body of Osama bin Laden. They took bin Laden´s body to Afghanistan for identification, and then buried it at sea within 24 hours of his death. There were no casualties on the American side. Al-Qaeda confirmed the death on May 6 with posts made on militant websites. assault team /əˈsɔlt/ /ti:m/ – úderný tým; classified material /ˈklæsəˌfaɪd/ /məˈtɪəriəl/ – utajovaný materiál; conduct /kənˈdʌkt/ – provést; fast-rope /ˈfæst-roʊp/ – slanit, sestoupit po laně; feasible means of locating /ˈfi:zəbəl/ /mi:nz/ /əv/ /loʊˈkeɪtɪŋ/ – proveditelný způsob lokalizace; handgun /ˈhændˌgʌn/ – střelná zbraň obsluhovaná jednou rukou; helicopter-borne /ˈhɛlɪˌkɒptər/ /bɔrn/ – dopravený vrtulníkem; high priority person /haɪ/ /praɪˈɔrɪtɪ/ /ˈpɜrsən/ – vysoce prioritní osoba; hideout /ˈhaɪdˌaʊt/ – skrýš; issue the order /ˈɪsyu/ /ði:/ /ˈɔrdər/ – vydat rozkaz; mastermind /ˈmæstərˌmaɪnd/ – vedoucí osobnost, organizátor; neutralize defenders /ˈnutrəˌlaɪz/ /dɪˈfɛndərz/ – zneškodnit obránce; night-vision goggles /naɪt/ /ˈvɪʒən/ /ˈgɒgəlz/ – brýle pro noční vidění; personal courier /ˈpɜrsənl/ /ˈkɜri:ər/ – osobní kurýr; pinpointing /ˈpɪnˌpɔɪntɪŋ/ – přesné identifikování/ určení; section off /ˈsɛkʃən/ /ɔf/ – rozdělit; silencer /ˈsaɪlənsər/ – tlumič; stake out /steɪk/ /aʊt/ střežit; surveillance image /sərˈveɪləns/ /ˈɪmɪdʒ/ – záběry získané pozorováním; topped with barbed wire /tɒpt/ /wɪθ/ /bɑrbd/ /waɪər/ – pokrytý ostnatým drátem; trident /ˈtraɪdnt/ trojzubec; whereabouts /ˈʰwɛərəˌbaʊts/ – místo pobytu. Phonetic transcription taken from www.dictionary.com. Phraseology and definitions Assault = a short, violent, but well ordered attack against a local objective. Classified material = material of any nature which requires protection in the interests of national security. Helicopter-borne operation = an operation in which helicopters act in support of a unit to accomplish the movement of troops and/or equipment. Stake out = to keep (a suspect) under constant surveillance. Surveillance = a systematic observation of areas, places, persons, or things by visual, aural, electronic, photographic, or other means. Commentary SEALs – generally known as Navy SEALs (SEa, Air and Land Team) form the U.S. Navy’s principal special operations force undergoing primarily Direct Action, Hostage Rescue, Counter Terrorism, Special Reconnaissance operations. They are without exception male members of either the United States Navy or the United States Coast Guard. Neptune´s spear is the trident, which appears on Navy Special Warfare insignia, worn by members of the US Navy SEALs. Guantanamo prisoners in our context are militants connected to radical Islamic terrorist attacks and were captured mostly in connection to the U.S. War on Terror after 9/11. Poznámky Slovo advisor lze take hláskovat jako adviser, běžně se používá první varianta. Slovo whereabouts může být následováno jak jednotným, tak množným tvarem slovesa (his whereabouts is unknown/his whereabouts are unknown); lze použít take v jednotné formě whereabout, ale první varianta je mnohem frekventovanější. Podobně i slovo data bývá použávno s jednotnými i množnými tvary (this data/these data, data is/data are…). Název Al-Qaeda lze v angličtině psát take jako al-Qaida nebo al-Qa’ida. exercises technika a výzbroj 3. Read the statements and decide whether they are true or false. 1. Twenty SEAL helicopters were used on the mission. 2. There was no direct evidence of bin Laden living in the compound. 3. The mission was postponed to rent a house. 4. Prisoners were made to deliver messages of CIA to bin Laden. 5. A house had been rented in Abbottabad for several months before Bin Laden’s compound was attacked. 6. Bin Laden‘s body was buried in Afghanistan. 7. At present, a trident is the US Navy Special Warfare insignia and is representing the three aspects (Sea, Air, and Land) of SEAL special operations. 8. A trident is also symbolizing the main traditional weapon of the Hussites. 4. Read the text below and fill in the gaps. Use words from the box. 1. Re-order the words to make questions. Answers are in the main text. An example has been done for you. Ex.: SEALs did equipment the have What? What equipment did the SEALs have? 1. Abbottabad rented Why was a in house? 2. final Who the order issued? 3. mission How soldiers executed the many? 4. not did Laden What hideout means engage reveal to bin his? 5. hideout bin How did CIA Laden’s find? 6. have mission SEALs equipment did to execute the What? 2. Find words in the text that best match the definitions below. airfield airspace body destination government helicopters mastermind miles Navy operation radar stealth team Before dawn on May 2, a pair of Blackhawk (1) ________ carrying two dozen (2) ________ SEALs left Jalalabad, Afganistan, and entered Pakistan (3) ________ using (4) ________ technology to evade Pakistan´s (5) ________ systems. Forty minutes after reaching their (6) ________ in Abbottabad, Osama bin Laden, (7) ________ of the September 11 attacks on the United States , was dead. Abbotabad is 167 (8) ________ (373km) from Jalalabad Airfield and 232 miles (373km) from Bagram (9) ________ . When the(10) ________ reentered Afghanistan with bin Laden´s (11) ________ , the sun had not yet risen, and the Pakistan(12) ________ was still in the dark about the(13) ________ . 1. __________ – methods used to locate the enemy or observe his activities and movements or listen to his radio transmissions 2. __________ – designated as secret 3. __________ – a military operation in which a small force enters enemy territory in order to cause casualties, destroy equipment or take prisoners, and then withdraws back to its own lines again 4. __________ – a person (usually a commissioned or warrant officer) responsible for the secure physical transmission and delivery of documents and material. 5. __________ – to fire at an enemy force, in order to prevent them using their weapons 6. __________ – to carry out e.g. military operations or an investigation Zpracoval tým ÚJP Vyškov, foto: Vladimír Marek 3 200 Answer key to the exercises Ex. 1: 1. Why was a house rented in Abbottabad?, 2. Who issued the final order?, 3. How many soldiers executed the mission?, 4. What means did bin Laden engage not to reveal his hideout?, 5 How did CIA find bin Laden’s hideout?, 6. What equipment did SEALs have to execute the mission? Ex. 2: 1.surveillance, 2. classified, 3. raid, 4. courier, 5. neutralize, 6. conduct. Ex. 3: 1F, 2T, 3F, 4F, 5T, 6F, 7T, 8F. Ex. 4: 1. helicopters, 2. Navy, 3. airspace, 4. stealth, 5. radar, 6. destination, 7. mastermind, 8. miles, 9. airfield, 10. team, 11. body, 12. government, 13. operation. Vaše případné dotazy, připomínky a náměty nám prosím posílejte na naši e-mailovou adresu: a_report@ujp-acr.cz. L-29 Delfín Historie a služba Počátky vývoje letounu spadají do poloviny padesátých let minulého století. Tehdejší vojenská letectva preferovala výcvik pilotů na jednom cvičném typu, který by umožnil realizovat celou škálu jeho fází až po přípravu k přechodu na bojový, především stíhací, případně stíhací-bombardovací letoun. Dokladem je řada typů, které vznikly počátkem padesátých let v řadě zemí. Úkolu se ujal s ročním předstihem Zdeněk Rublič, konstruktér VZLÚ (Výzkumný a zkušební letecký ústav). Později se přidali Jan Tomáš, Jan Hlava, Jan Hošek a Jan Vlček. Vývoj byl schválen jako oficiální státní vývojový úkol až v roce 1956. Prototyp s označením nejprve OK-70, později XL-29 vzlétl o tři roky později. Letoun musel splňovat řadu požadavků. Především měl umožnit výcvik v prostředí, které odpovídalo bojovým letounům i podmínkám jejich služby. Proto byl vybaven přetlakovou klimatizovanou kabinou s vystřelovacími sedačkami a interiérem kokpitu odpovídajícím bojovým letounům. Měl být schopen startu a přistání na písčitém či prašném letišti, vybaven fotokulometem a podvěsníky pro pumy, rakety a přídavné nádrže. Vzhledem k nedokončenému vývoji motoru M-701, který probíhal v Motorletu Jinonice, létaly prototypy s britským motorem Mk.20 Viper, který byl vlastně propašován přes Švýcarsko. Československý motor byl používán od července 1960. Sériová výroba probíhala od roku 1963 v národních podnicích Aero Vodochody a Let v Uherském Hradišti-Kunovicích. Na výrobě dílů a skupin se podílela řada dalších podniků, předevšímTechnometra Praha, Mikrotechna Praha, Elektrosignál Praha, Jihlavan Jihlava, Mesit Uherské Hradiště a Tesla Bratislava. Prezentace na Mezinárodním strojírenském veletrhu v Brně roku 1964 byla velmi úspěšná, přičemž odborný tisk hodnotil Delfína jako typ, který ohrožuje postavení západních zemí na trhu cvičných proudových letadel. Po vítězství nad konkurenčními letouny TS-11 a Jak-30 se Delfín stal cvičným proudovým letounem pro výcvik pilotů v rámci tehdejšího vojenského paktu Varšavské smlouvy s výjimkou Polska. K jeho bojovému nasazení došlo v ČSSR při stíhání vrtulníků narušitelů hranic a ničení špionážních balonů, dále za občanské války v Nigérii, za války Jom Kippur, při bojích o Náhorní Karabach a v Čečensku. Delfín má v kódu NATO označení Maya. Piloti na něj vzpomínají s nadšením. Údajně dokázal létat téměř sám. Základní technický popis Jedná se o jednomotorový dvoumístný celokovový středoplošník s ocasními plochami ve tvaru T. Křídlo s laminárním profilem a štěrbinovými klapkami má kladné vzepětí. Start a přistání zajišťuje tříkolový podvozek příďového typu. Trup je v polovině délky příčně dělitelný, což umožňuje jednodušší údržbu. Dvoumístná kabina se sedadly v tandemu je vybavena vystřelovacími sedačkami. technika a výzbroj Božena 5 Připravil: Martin Koller Foto: Jan Kouba Celkem bylo v období 1963 až 1973 vyrobeno 3 665 letounů ve čtyřech verzích, a to L-29 Delfín (základní cvičná verze), L-29A Akrobat (akrobatický), L-29R (fotoprůzkumná a bitevní verze) a L-29 RS (jednomístná modifikace verze L-29R vyvinutá roku 1970 v Trenčíně). S výjimkou amerického T-33 je L-29 dosud nejpočetnějším cvičným proudovým letounem v historii. Historie a služba Delfín sloužil, případně ještě slouží v letectvech Afghánistánu, Ázerbájdžánu, Arménie, Bulharska, Československa (Česka a Slovenska), Egypta, Ghany, Guineje, Gruzie, Indonésie, Iráku, Maďarska, Mali, Německé demokratické republiky (Německa), Nigérie, Rumunska, Ugandy, Sovětského svazu (Ruska), Sýrie, Tádžikistánu a Vietnamu. Základní takticko-technická data: Osádka . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Celková délka. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Rozpětí . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Celková výška. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Prázdná hmotnost. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Maximální vzletová hmotnost. . . . . . . . . . . . Maximální rychlost. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dolet. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Dostup. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 2 10,81 m 10,29 m 3,13 m 2 280 kg 3 540 kg 655 km/h 894 km 11 000 m Vývoj dálkově ovládaných robotických vozidel pro vojenské účely začal v tehdejším Československu počátkem devadesátých let minulého století. Následně práce pokračovaly především v Brně na Univerzitě obrany a ve výzkumných ústavech ve Slavičíně, Brně a Vyškově. Řada zajímavých konstrukcí se však nedostala do sériové výroby. Na Slovensku se po rozdělení republiky rozběhla výroba vysokozdvižných vozíků Locust (Kobylka, Saranče) v Krupině. Později tuto výrobu převzala společnost Way Industry. Její konstruktéři roku 1995 vtipně transformovali dopravní a stavební vozidlo pro odminování. Přitom dostalo „bojové“ jméno Božena. První verze s pozdějším označením Božena 1 se dostala ve dvou kusech i do výzbroje naší armády. Výhodou nevelkého kolopásového systému byla jeho lehkost, která však snižovala odolnost vůči explozím trhavin. Následovaly vylepšené verze Božena 2, Božena 3 a Božena 4, které se měnily konstrukčně i vzhledově. Především poslední z nich byla úspěšně nasazena v několika zemích při odminování rozsáhlých prostorů. Boženy lze zároveň využít pro různé zemědělské, lesnické a stavební práce. To umožňuje modulární systém výměnných pracovních nástavců a mechanismů. Poslední novinkou je rozměrná bariéra pro policii, určená k pohyblivému zatarasování komunikací. V roce 2006 byla poprvé předvedena zcela nová verze s označením Božena 5. Výrazně odolnější a sofistikovanější provedení se na první pohled liší od předchozích, a to šestikolovým podvozkem. V podstatě se jedná o pásové vozidlo, kterým lze manipulovat i po kolech. Tato možnost je využívána především při přepravě kontejnerem, kdy jsou demontovány pásy a cepákové zařízení, přepravované v samostatném kontejneru. Výhodou Boženy 5 jsou především malé rozměry, velmi dobrá průchodivost v terénu a odolnost, vše i ve srovnání s konkurenčními typy. Výrobce realizuje průběžně další modernizace zaměřené na širší spektrum použití. Božena 5 se dosud dostala do výzbroje Angoly, Bosny a Hercegoviny, Ghany, Chile, Chorvatska, Jihoafrické republiky, Kanady a USA. Dvě vozidla z výzbroje naší armády se v minulém roce zúčastnila mise v Jordánsku, zaměřené na vyčištění rozsáhlých prostorů nebezpečných výskytem staré dělostřelecké a ženijní munice. Obsluhy hodnotí tato vozidla kladně. diplomatický protokol a etiketa Základy stolování aneb úprk z jeskyně k banketnímu stolu! Základní technický popis Integrační součástí konstrukce vozidla je ocelová vana, ve které se nalézají pohonná soustava a řídicí mechanismy. Samostatnou skupinu tvoří cepák, konkrétně pohyblivý rám s válcem osazeným řetězy se závažími označovanými jako cepy. Základ pohonné soustavy tvoří vznětový motor Tatra T3A, který zajišťuje pohon hydraulického čerpadla umístěného v přední části vozidla. Čerpadlo pohání tlakovým médiem (hydraulickou kapalinou) hydromotory, které zajišťují pohyb kol podvozku a pomocí hydraulických válců rovněž zdvihání cepáku. Menší hydromotory pohánějí rotující válec s cepy. Vozidlo ovládá strojník na dálku vysílačkou. Přitom se buď může pohybovat v okolí, nebo je ukryt v pancéřové klimatizované budce, která Hlavní takticko-technická data: Úplná hmotnost . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Hmotnost vozidla bez cepáku . . . . . . . . . Délka vozidla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Šířka vozidla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Výška vozidla . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Délka cepáku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . Šířka cepáku . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . 11 720 kg 9 700 kg 4 410 mm 2 415 mm 2 170 mm 2 320 mm 3 580 mm jej chrání před střepinami munice, kterou cepy iniciují. Přijímač ve vozidle předává povely servosystému, který ovládá elektromagnetické ventily přepouštějící podle potřeby hydraulickou kapalinu. Na střeše karoserie jsou umístěny kamery, které přenášejí obraz o situaci před vozidlem na displej ovládací skříňky strojníka. K přepravě po komunikacích slouží dvounápravový podvalník tažený za nákladním automobilem. Připravil: Martin Koller Kde jsou ty doby, kdy si naši předci v pravěku každý zvlášť něco ulovil k snědku, zalezl do křoví, sám sobecky vše zhltal a s nikým se nepodělil? Kde jsou ty doby, kdy se společně ulovil mamut, muži snědli nejlepší kusy a ženy s dětmi jedly až po nich? Ano, vše je dávno pryč a může za to oheň. Ten nám umožnil jídlo upéct, uvařit a usmažit, ale hlavně nás jeho teplo stmelilo. Společně jsme se sesedli a hřáli se u něj. Přestali jsme být samotáři, vznikla tlupa, z tlupy jednotlivé rodiny, z rodin společnost, a ejhle, jeskyně nám nestačila. Kde jsou ty doby, kdy se naši předci při stolování předháněli v tom, kdo dál dohodí okousanou kostí za sebe, kdo bude mít nejvíce mastné tváře, nejvíc mlaskat a srkat? Ano, vše je dávno pryč a může za to vynález jídelního přepychu té doby, stolní inventář. Sice v podobě cínového či měděného nádobí, hliněných pohárů, ale hlavně vznik příborů. Předci prohlédli, uvědomili si, že nejsou zvířátka, zasedli ke stolu, přestali trhat jídlo rukama, vzali příbor do ruky a začali jíst. Kde jsou ty doby, kdy se naši předci váleli u dubových stolů, jedli příborem z kovových talířů a pili z kameniny? Ano, vše je dávno pryč a může za to vynález porcelánu a skla. A když už jsme vymysleli nádobí z porcelánu a skleničky ze skla, tak vymyslíme i ubrus a vše na něj prostřeme. A přece si nebudeme utírat pusu do rukávu! A proto k tomu vymyslíme ještě i ubrousky! Měli jsme pocit, že jsme dokonalí, ale byl to omyl. Vůbec ne! Tato „skromnost“ nám nestačila! Začínáme si vymýšlet zlaté a stříbrné stolní náčiní, brousit sklo, malovat porcelán, vyšívat ubrusy. Používáme různá koření, bylinky, dovezeme odněkud kávu, čaj a vymyslíme cukr. Postavíme hostince, zájezdní hospody a podobná zařízení. Dobře jíme, pijeme, ale něco tomu stále chybí! Neumíme se u stolu chovat a jíme stále strašně! Věnovali jsme se více stolnímu inventáři, vymýšleli kdejaké doplňky, rozšiřovali škálu nápojů, vařili stále různější a různější pokrmy, ale zapomněli jsme úměrně tomu pracovat na kultuře stolování, až to dál už nešlo. Přehnala se století všech slohů, kultur a náboženství, postavili jsme divy světa, zřídili jsme univerzity a studovali všechno možné. Až jednoho dne nastal společenský poprask! Lidstvo se zamyslelo nad svým společenským chováním a narodila se etiketa. Je konec válení u stolu, srkání, mlaskání, třískání příborů a dalších nešvarů. Konečně jsme prohlédli a začalo nám vadit, jak doposud stolujeme. Rychle jsme se to všichni naučili se vším, co k tomu patří, a jsme spokojeni sami se sebou. Přeci jíst a chovat se u stolu, to je samozřejmost a každý to umí. A tak máme pocit, že jsme dokonalí, jako před mnoha stoletími, kdy jsme vymysleli příbory, talíře, ubrusy a všechno to stolní „harampádí“, ale omyl je pravdou. Zkusme se sami na sobě přesvědčit, jestli skutečně známe dokonale etiketu stolování, jsou-li z nás už definitivně vymýceny zvyky z jeskyně a jsme-li natolik znalí, abychom mohli usednout k banketnímu stolu. Představme si situaci: Sedíme u stolu – někdo s pocitem, že vše zná a umí stolovat, někomu hrůzou došlo sebevědomí, když se podívá na perfektně prostřený stůl. Tolik příborů, sklenic a talířů! K čemu je to vše dobré a proč je toho tolik? Navíc ještě plátěný ubrousek. Doma používám, a to jen občas, ten papírový. A těch sklenic, které tu jsou? Nestačila by jedna? Ta kytka je krásná, ale proč nevoní? Asi jinou neměli! Vidím zde i nějakou knížku a v ní je napsáno, co budeme jíst a pít. Jmenuje se „menu“. Pomalu jdou na vás mrákoty, máte pocit, že sem nepatříte, chcete vstát a odejít, když tu váš zrak objeví jmenovku. A jako na potvoru s vaším jménem. No to je strašné, ještě k tomu zasedací pořádek! Doufám, že nebudu muset mít i proslov! Pryč odtud! Nikam ale není úniku! Je konec, jste tu správně a musíte se s tím poprat. Drazí přátelé, pro dnešek toho bylo až dost. Nyní se nad sebou do příště, prosím, zamyslete a pokuste se prakticky i teoreticky prověřit své dosavadní znalosti etikety stolování. Pátrejte u sebe, ve svém okolí a dostupné literatuře a já se v příštím díle pokusím vaše znalosti zkorigovat tím, že vám rád povím, jak by to všechno mělo být. Zatím nashledanou. Těším se na vás v příštím vydání „diplomatického protokolu a etikety stolování“. Přeji krásné a pohodové letní dny. Připravil Karel Míšek oddělení protokolu Kabmo Život tropí hlouposti… Pravděpodobně očekáváte příběh z oblasti etiketního stolování či trapasu z gastronomické branže nebo pikantní hotelový příběh. Musím přiznat, že mne právě žádný momentálně nenapadá, a psát o tom, jak host běhal po hotelové hale s ubrouskem pečlivě zastrčeným za pásek kalhot, neboť byl právě odvolán „někým“ od snídaně k telefonu do recepce a přitom si zapomněl ubrousek sundat, či onu již stokrát napsanou a zaručeně pravdivou historku, jak host, kterému byl předložen tzv. fingerbowle (česky oplachovač prstů), z něj místo omytí prstů vypil vodu, tak o tom zaručeně psát nebudu. On totiž nikdo nikdy toho nešťastníka ani neviděl, ani neznal, ale zaručeně každý u té scénky s fingerbowlem osobně byl! Můj příběh patří do dennodenního praktického života, a ač se udál již dávno, stále při vzpomínce na něj mám nával smíchu. I místo, kde se udál, nedokážu přejít, aniž bych si na něj nevzpomněl. Toho dne byl celkem slunný den, něco mezi jarem a létem. Běžel jsem, tak jako každý den, do práce Klimentskou ulicí, oblečen v obleku a bez kabátu. Bylo to v době, kdy pánové zas tak moc v oblecích nechodili, a proto mi utkvěl ve zraku protijdoucí muž oblečený v obleku stejně jako já. Sice starší, silnější, ale s pózou důstojnost sama. Byl pravděpodobně úředník, neboť pečlivost z něj sršela a nesl svůj úřad tak vážně, že nemohl být k přehlédnutí. Mimo jiné bylo však na něm něco neobvyklého, něco, co mi neladilo k jeho vizáži či postu, a tak můj zrak zbystřil. Zprvu jsem nemohl přijít na to, co mi na něm nesedí. Jeho chůze? Jeho oblečení? Kravata dobře uvázaná, sako zapnuté, kalhoty nezmačkané, ani dlouhé, ani krátké, slušivý kufřík v ruce, chůze rázná. Co to je? Co je na tom pánovi tak podivného? Stále přemýšlím. Mezitím utekla doba našeho přibližování a já teprve těsně před ním prohlédl a uvědomil si: Tak, a mám to! „Dobrý den!“ slušně v letu zdravím a zastavuji se. „Dobrý den!“ nevrle odpoví pán a očividně chce pokračovat v chůzi dál. Pokračuji v hovoru, při kterém se začínám pomalu, ale jistě dusit smíchy. „Nebyl jste náhodou v nemocnici?“ ptám se zděšeného muže, kterého jsem očividně vytrhl ze snění o jeho úřednických klotových rukávech. „Ano, byl. Jak to víte a proč se ptáte?“ odpověděl až trochu hrubiánským způsobem. „Protože máte na nohou nemocniční návleky,“ sděluji nic netušícímu nešťastníkovi. Ano, přišel jsem na to! A bylo to jasné! Na rohu Klimenstké ulice a ulice U nemocenské pojišťovny byla poliklinika. Nešťastný pán hrdě vyšel odtud, v jeho neštěstí a osudu na každé noze jiný návlek a takto si důstojně vykračoval ulicí. Dokonalá tragikomedie… S pánem jsem se samozřejmě nestačil rozloučit. Za prvé jsem bezustání ječel smíchy, za druhé pospíchal do práce a za třetí nebylo co dál řešit. Nicméně po pár krocích mi však nedalo se otočit, abych spatřil druhé dějství. Pán, sundávaje si „ony“ návleky, klel na všechny strany a nadával při tom na děti, tchýni, režim a bůhví na co ještě dál. Návleky hodil vztekle pod parkující auta a rychlým zlobným krokem mi mizel z dohledu. Od té doby neprojdu nikdy Klimentskou ulicí, aniž bych se nepousmál, a když někdy musím navštívit nemocnici či jiné zdravotnické zařízení, jsem jediný, který i v těch největších bolestech je v dobré náladě. A víte proč? Ano, uhodli jste. Vždy si vzpomenu na příhodu z Klimentské ulice, hrdě si přitom vykračuji zařízením v nemocničních návlecích, ke zděšení všech se směji a nevadí mi, že mne okolí má za blázna… 47 volný čas Letem (dětským) světem v zařízeních Volarezy Co by to bylo za dovolenou, kdyby se na ní vašim dětem nelíbilo? Na společně prožité dny odpočinku a pohody se těší rodiče stejně jako jejich děti. Volareza v posledních letech cílevědomě a systematicky budovala nové wellnes provozy, venkovní i vnitřní sportoviště, restaurační provozy, modernizovala pokoje. Pro „dospěláky“ vše, co patří k dovolené s velkým D. Ale co děti, nezapomnělo se na ně? Mají dostatek možností pro opravdové vyžití přiměřené jejich věku? „Spolu s modernizací provozů a ubytovacích kapacit jednotlivých zotavoven jsme budovali také zázemí pro děti našich návštěvníků. Zotavovny dnes disponují novými hřišti a i v době nepříznivého počasí si mají děti kde hrát,“ říká ředitel Vojenských lázeňských a rekreačních zařízení Ing. Václav Janoušek. Jakou mají jeho slova konkrétní podobu v jednotlivých zařízeních? Objeli jsme je, abychom se na vlastní oči přesvědčili, jak je o nejmladší hotelové hosty postaráno. Ještě novotou voněly atrakce pro děti na venkovním dětském hřišti ve Vojenské zotavovně Dyje u vranovské pláže. Dlouhá červená skluzavka a pak jakési dvě sestavy. Vedoucí obchodního úseku zotavovny Kamila Miklátková vysvětluje: „To jsou sestavy Mája a Vilík. Je v nich prolézačka se skluzavkou, dřevěným žebříkem, dvěma houpačkami a provazovým žebříkem nebo lanem. V dětském hřišti v blízkosti sestav máme pevně zabudované dvě vahadlové houpačky. Velkému nadšení dětí se těší sedmimetrová skluzavka s pískovým doskočištěm. Mysleli jsme i na nejmenší návštěvníky, proto je dětský areál vybaven také malým pískovištěm a nafukovacím bazénkem. Nezapomněli jsme pochopitelně ani na lavičky pro rodiče.“ Když se nad Vranovskou přehradou rozprší, mohou se děti s rodiči přemístit do hotelové dětské herny, která dříve sloužila pro hraní loutkového divadla. Dětská herna je vybavena židlemi a stolky pro kreslení a malování, skládacími kostkami, skákacími míči, houpacími koníky a hračkami pro kluky i holky. Pro koumavé hlavy tu mají připraveny tři metrová puzzle. Nechcete jen pasivně sedět na lavičce a sledovat dětské hrátky? Tak si můžete sednout do restaurace třeba na sklenku osvěžujícího drinku. V hotelu totiž mají vybudován od letošního května také dětský koutek přímo v rohu restaurace. Je v něm položen hrací koberec, děti mají k dispozici tabuli, stoleček se židlemi a dřevěná autíčka. V nedalekém středisku Vojenské zotavovny Dyje – chatové osadě Bítov využívají děti dřevěnou sestavu s prolézačkou spojenou houpacím můstkem se skluzavkou, přivezenou z areálu bývalé Vojenské zotavovny Lipno. Hned vedle je dětské hřiště se dvěma dřevěnými vahadlovými houpačkami a dvěma pružinovými koníky. Pro pohodlný rodičovský dohled jsou 48 připraveny dvě lavičky s opěrkou. Když se v zátoce Vranovské přehrady rozprší, dětem to zas tak moc nemusí vadit. Čeká na ně vnitřní dětský koutek v knihovně. Je v něm domeček, stolek se židlemi i tabule na malování. Vydáme-li se z jižní Moravy na sever do drsnějších klimatických podmínek Jeseníků, stavíme se v Ovčárně pod Pradědem. Tady letos pro děti vybudovali venkovní hřiště sestávající z dvojité houpačky, domečku a pískoviště. I v Ovčárně pod Pradědem jsou připraveni na aktivní pobyt dětí uvnitř hotelu a připravili pro ně prostorný koutek s řadou pomůcek a hraček, skluzavkou a prolézačkami, jak je známe z velkých hypermarketů. A jak jsou na tom přímo v srdci Krkonoš ve Vojenské zotavovně Bedřichov ve Špindlerově Mlýně? Letní venkovní dětský koutek tady vybavili přenosným pískovištěm, přenosným basketbalovým košem a dětskými odstrkovadly. Vnitřní dětský koutek najdete v prostorách wellness centra, kde je součástí kuželny. Proto je na místě připomenout, že vstup je totožný s provozní dobou kuželny. Naši krátkou exkurzi zakončíme ve Vojenské zotavovně Měřín na břehu Slapské přehrady. Prostorné dětské hřiště nemůžete minout při cestě na pláž, ke kurtům ani k plážové restauraci Mořská panna. Dětské atrakce – klasické houpačky, kyvadlová houpačka, skluzavka i domeček – jsou vyrobeny z monolitních kusů přírodního dřeva a natřeny bezbarvým lakem, takže dokonale zapadají do okolní přírody a jsou vlastně osobitými originály. Stejně jako v ostatních vojenských zotavovnách mají i na Měříně hezký vnitřní dětský koutek. Větší děti mohou se svými rodiči příjemně trávit čas i jinak. Je jim k dispozici stolní tenis, šipky, minigolf, u vodních ploch lodičky nebo šlapadla a půjčovny kol. Možností společného vyžití je, jak jsme se přesvědčili, celá řada. Pocit z příjemně prožité dovolené vnímají stejně dospělí jako děti. A je dobře, že se podařilo vybudovat ve všech vojenských zotavovnách i zázemí pro děti a jejich aktivity. Tam, kde jsou spokojené děti, mohou být spokojení i rodiče. Text a foto: Václav Kupilík Vydává MO ČR Odbor komunikace a propagace Tychonova 1, 160 01 Praha 6 IČO 60162694 www.army.cz Redakce Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Telefony: 973 215 553 973 215 786 Fax: 973 215 933 E-mail: areport@centrum.cz Šéfredaktor: Jan Procházka Grafická úprava: Andrea Bělohlávková Kresby: Jiří Král Jazyková korektura: Jiřina Švarcová V jednotkách ozbrojených sil rozšiřuje OKP MO – produkční oddělení Rooseveltova 23, 161 05 Praha 6 Oľga Endlová, tel. 973 215 563 Tisk: EUROPRINT, a. s. Číslo indexu: 45 011 ISSN 1211-801X Evidenční číslo: MK ČR E 5254 Uzávěrka čísla: 28. 6. 2011 Toto číslo vyšlo dne: 4. 7. 2011 Foto na titulní straně: PRT Lógar Kontakty do redakce Šéfredaktor Jan Procházka telefon: 973 215 553 mobil: 724 033 407 e-mail: jan_prochazka@klikni.cz Redaktoři Martin Koller telefon: 973 215 572 mobil: 724 071 112 e-mail: kollermartin@seznam.cz Pavel Lang telefon: 973 215 868 mobil: 724 002 623 e-mail: pavellang@centrum.cz Vladimír Marek telefon: 973 215 648 mobil: 724 033 410 e-mail: v.mare@post.cz Grafik Andrea Bělohlávková telefon: 973 215 786 e-mail: andrea.belohlavkova@hotmail.cz Volná místa Ředitel sekce ekonomické MO hledá kandidáty na obsazení volného systemizovaného místa pro VZP na referát metodik oddělení controllingu odboru controllingu a ekonomického plánu SE MO s nástupem k 1. 7. 2011 v posádce Praha: Kvalifikační požadavky: SH 72, PT 13, KvP 13, ČVO 083, KvPo 06, BZ „D“, AJ 2222. Požadovaná praxe v oblasti plánování nebo rozpočtování nejméně 2 roky na vyšším stupni velení (minimálně operační stupeň). Znalost informačních systémů FIS nebo ISL výhodou. Kontakt: pplk. Ing. Zdeňka Bydžovská, alc. 200 734, Zdenka.Bydzovska@fis.acr Sobota 27. srpna otevČeno od 9.30 zahájení ukázek v 10.30 spolupoČadatel: 73. tankový prapor „hanácký“ REPORT Foto: Northrop Grumman Od dubna tohoto roku probíhá v Afghánistánu nasazení bezpilotních vrtulníků MQ-8B Fire Scout společnosti Northrop Grumman, které zajišťují průzkum a podporu jednotek americké námořní pěchoty.
Similar documents
Celý článek ("pdf")
Po zotavení a následné rekonvalescenci se dočkal přeložení do týlu. Z pozice výcvikového
důstojníka připravoval v zalitavské části monarchie vojáky k odchodu na frontu. Během dlouhých týdnů a měsíc...
Areport 01/2009 - Ministerstvo obrany
EU BG. Dále nás čeká obnova schopností šesté polní nemocnice po návratu
z mise v Afghánistánu. Nemálo klíčových úkolů se týká zpravodajského
zabezpečení AČR nebo spojovacího
vojska v oblasti komuni...
Téma - FANY INFO
eintopf. Ale pro mne to je kupodivu pivo! A tady se musím trochu
vrátit do minulosti. Po skončení školy jsem odmítla vstoupit do strany (do KSČ – poznámka redakce) a tím pádem nedostala angažmá
v P...