Mies-en-scčne Ákos Moravánszky
Transcription
Mies-en-scčne Ákos Moravánszky
Mies-en-scène en — Mies-en-scène Ákos Moravánszky Instalace ateliéru SANAA v roce 2008 využívala scénu Miesova barcelonského pavilonu jednak ke spojení různých časových rovin, jednak jako nástroj spojující vzájemně si odporující koncepty vizuálního prostoru. Použití architektury jako prostředku ke vložení tohoto zkresleného obrazu pavilonu do jeho vlastního interiéru bylo nejen jejich pokusem budovu „obnovit“, ale i odrazem jejich vlastního uchopení Miesovy estetické vize. Ákos Moravánszky (1950) se narodil v maďarském Székesfehérváru, vystudoval architekturu na Technické univerzitě v Budapešti (1974) a dějiny umění a ochranu památek na Technické univerzitě ve Vídni (1980). Zabývá se historií architektury střední a východní Evropy 19. a 20. století, historií architektonické teorie a ikonologií stavebních materiálů a technologií. V osmdesátých a devadesátých letech byl editorem několika architektonických magazínů, výzkumu v oblasti teorie architektury se věnoval na Zentralinstitut für Kunstgeschichte v Mnichově, v Getty Center for History of Art and the Humanities v kalifornské Santa Monice (USA) a na Massachusetts Institute of Technology v Cambridgi (USA). Od roku 1996 vyučuje na Institutu historie a teorie architektury (gta) ETH Curych. en — SANAA's 2008 installation used the scene of Mies' Barcelona Pavilion to relate different levels of time while simultaneously linking contradictory concepts of visual space. In using architecture as a means to insert the distorted picture of the pavilion into its own interior, SANAA not only attempted to "renew" the building, but also mirrored their own interpretation of Mies's aesthetic vision. 1 16 SANAA: instalace z akrylového skla v barcelonském pavilonu, listopad 2008–leden 2009; zdroj: archiv SANAA. ERA21 #01 2013 Mise za Miese Až odrazu vody, co připomíná jiné modré z hlubokého nebe, co někdy protne klamný let ptáka v obratu anebo co se chvěje, až tichého povrchu jemného ebenu s hladkostí, co opakuje ve snu přesnou bělost nějakého mramoru či nějaké růže. Úryvek z básně Los espejos (Zrcadla) ze sbírky El Hacedor, Jorge Luis Borges, 1960; překlad Maria Topolčanská 3 SANAA: instalace z akrylového skla v barcelonském pavilonu, půdorys, listopad 2008–leden 2009; zdroj: archiv SANAA. bylo nejen jejich vlastním pokusem budovu „obnovit“, ale i odrazem jejich vlastního uchopení Miesovy estetické vize. Nebyl to však první pokus ohnout Miesovy smělé roviny. Na milánském trienále 1985–1986 vystavili Rem Koolhaas a OMA výsledky zkoumání „skutečné historie pavilonu po skončení Světové výstavy 1929“.1 Aby se Miesova stavba vešla „do prostoru“ zakřivené exedry budovy trienále, „musel být pavilon ‚zahnutý‘“. Umístění deformovaného Miesova pavilonu do fašistické stavby oplývající faraónským půvabem byl očividně omyl, který ovšem hlásal „vyšší autenticitu“ při hledání „skutečné historie“ – alespoň v porovnání s rekonstrukcí v Barceloně, již Koolhaas přirovnal k Disneylandu.2 Zahnutý pavilon, jako napnutý biceps, se stal „casa palestra“, posilovnou, „chtěl lidi šokovat, aby si uvědomili možnosti ‚skrytých‘ rozměrů moderní architektury“.3 Skryté rozměry: odkaz na tehdy populární knihu4 znamená v tomto kontextu smyslový požitek moderního jedince – fakt skrytý za požadovanou střízlivostí a zdrženlivostí stylu, přípustný pouze v případě, že je stavba podrobena radostné deformaci. 2 Ludwig Mies van der Rohe: Německý pavilon na Mezinárodní výstavě v Barceloně, 1929; zdroj: Der Baumeister, ročník 27, 1929. V důsledku přehnané úcty k dějinám architektury máme tendenci vnímat čas budovy jako značku na chronologické stupnici ležící kdesi mezi věkem pyramid a současností. Tato zdánlivě snadná a nekomplikovaná klasifikace výtvorů lidské činnosti podle lineární, abstraktní koncepce času však odporuje naší zkušenosti, když procházíme městem, obklopeni stavbami z různých epoch, které během své existence neustále procházejí změnami – některé přežijí celá staletí, jiné zmizí po několika týdnech či měsících. Čas pavilonu v Barceloně nelze popsat jako samostatnou značku na časové ose: vzpomínka na původní budovu, která existovala zhruba devět měsíců od jejího sestavení 26. května 1929 do rozebrání na jaře roku 1930, dnes prostupuje jeho rekonstrukcí. Ani tato charakteristika však není správná, jelikož „vzpomínka“ na původní stavbu přežila v černobílých fotografiích, zatímco barvy její repliky působí stejně překvapivě jako kdysi objev barevných vrstev na antických sochách a stavbách – vzkříšení stavby tak působilo povrchně, jako ztráta důstojnosti. Miesova nová, „erotická“ identita, odhalená na fotografiích Thomase Ruffa nebo Thomase Florschuetze, se stala v roce 2008 na několik měsíců „hmatatelnou“ realitou ve formě zakřivené, piruetové akrylové stěny od ateliéru SANAA Kazujo Sedžimy a Rjue Nišizawy. Jejich instalace, do níž mohli návštěvníci vstupovat, využívala scénu pavilonu v Barceloně nejen ke spojení různých časových rovin: byl to nástroj spojující vzájemně si odporující koncepty vizuálního prostoru. Rozhodnutí ateliéru SANAA použít architekturu jakožto prostředek k vložení tohoto proměnlivého, rozostřeného, zakřiveného – v každém případě zkresleného – obrazu pavilonu do jeho vlastního interiéru, Koolhaasova videoinstalace, postmoderní knížka výjevů z posmrtného života pavilonu, ukazovala architekturu rozmontovanou a opět složenou historickými silami. Jorge Luis Borges, který ve své povídce Utkání tvrdí, že život věcí řídí vnitřní zákony, tento pohled na život věcí v čase jakožto „obětí“ historie Teorie Ákos Moravánszky 4 Rem Koolhaas / OMA: La casa palestra, pavilon pro milánské trienále, 1986; zdroj: OMA. 17 nesdílel. Spisovatel popisuje partii pokeru v domě ukrývajícím sbírku slavných gaučovských zbraní. Hráči se začnou hádat, náhle se zdánlivě bezdůvodně rozhodnou utkat v souboji a každý si vybere jednu zbraň ze sbírky. Ani vítěz, ani jeho umírající oběť nechápou smysl jejich „setkání“, které na ně působí jako sen: „[...] avšak nezápasili přitom lidé, nýbrž zbraně. Bok po boku odpočívaly v jedné skříňce, až je probudily lidské ruce. Možná se při probuzení zachvěly; proto se třásla Uriartova pěst, proto se třásla pěst Duncanovi. Obě dvě se dovedly bít – ne lidé, jejich pouhé nástroje – a té noci se bily zdatně. Dlouho se hledaly na nekonečných cestách provincie, až se konečně střetly, když jejich gaučové už dávno tleli pod zemí. V jejich kovu dřímala a číhala lidská zášť. Věci trvají déle než lidé. Kdoví zda ten příběh končí zde, kdoví zda se ty zbraně jednou opět nesetkají.“5 Fakt, že architektonická díla jsou nepohyblivá, je sice známá věc, ale přesto se – stejně jako nože v Borgesově povídce – často setkávají nejen v kontextu měst, ale i na stránkách knih. Jeden z negativních důsledků je ten, že „imaginární muzeum“,6 které historik staví, potlačuje reálnou prostorovou konfiguraci těchto objektů. V kontextu města by měla být důležitost skutečných, spíše než imaginárních prostorových konstelací očividná, instalace SANAA v Barceloně však ukazuje důsledky předem smluveného setkání, založeného na jistých teoretických či estetických předpokladech na straně organizátorů, v reálném prostoru i čase. Zásah do existujícího díla je vždycky svízelný, dokonce i když má autor zásahu konfrontované dílo v hluboké úctě. Miesova architektura a architektura ateliéru SANAA, stejně jako nože v Borgesově skříni, jsou podobné, ale jejich interakce není vůbec přátelská. „Miesovské“ motivy, jako rampa umožňující průchod mezi volně uspořádanými pilíři a příčkami, se v Sedžimině práci objevují velice záhy.7 V Miesově pavilonu dominují nenosné části (zdi); podpěrami jsou zrcadlové, téměř odhmotněné prvky. Důraz není na jejich opěrnou roli, ale na paprsky světla mezi silnými horizontálami. Sedžima si tyto principy přivlastnila už na počátku své kariéry. V popisu svého návrhu nového kampusu pro Technologický institut v Illinois (1997–1998), ranou „konfrontaci“ s Miesem v městském měřítku, Kazujo Sedžima zdůrazňuje: „... vybrali jsme hodně malé, tenké sloupky a hodně tlusté sklo jako příčky. Chtěli jsme prozkoumat myšlenku zjednodušení obvyklé hierarchie mezi konstrukcí a příčkou, kdy konstrukce je prvotní a příčky jsou její výplní. Snažili jsme se tedy, aby konstrukce zmizela a příčky byly silné a těžké.8 Tato interpretace Miese byla pokusem nabídnout alternativní výklad k tomu, jenž tvrdí, že jeho stavby jsou vystavěné na klasických principech s důrazem na tektonický výraz. Sedžimin záměr, „aby konstrukce zmizela a příčky byly silné a těžké“,9 byl v podstatě antitektonický. Zkušenost z pavilonu v Barceloně tuto interpretaci Miese jistě podpořila, ta však nebyla ojedinělá, vezmeme-li v úvahu dílo kritiků, jako je Joseph Quetglas (Fear of Glass, 2000), a dalších a fotografie Thomase Florschuetze, Hirošiho Sugimota, Kaye Fingerleho, Thomase Ruffa a Günthera Förga pořízené mezi lety 1988 a 2001. V soutěžním návrhu použila Sedžima a SANAA sklo s různým stupněm průhlednosti. Dle jejich popisu budova kampusu „odráží miesovský kampus, který překrývá aktivity odehrávající se uvnitř“.10 Sedžiminy reflexe Miese naznačují mimetický vztah. Mimetická odezva má dle Adorna paradoxní a rozporné prvky – základní jednota, která je spojuje, umožňuje vytvářet protikladná gesta, deformace. Deformace byla pro SANAA prostředkem už v případě instalace v rámci výročí Arna Jacobsena: kruhové stěny z tvarovaného, ne zcela hladkého akrylu: „Objekt vyplňuje prostor zdeformovanou scenerií, s každým návštěvníkem vytváří nový obraz parku.“11 Skleněný pavilon v Muzeu umění v Toledu (Toledo, Ohio, 2001–2008) je nejúplnější realizací navrstvení zakřiveného skla a pravoúhlé mřížky. Výsledkem je krásně nezvyklá kombinace univerzální transparentnosti, která skládá všechny pohledy do jednoho, a umožňuje tak vidět celý interiér i okolí najednou spolu s propletencem zrcadlových obrazů. Tyto prostory uvnitř bublin však zůstávají neproniknutelné: oči těch, kteří je obývají, ačkoli jsou v centru, pozorovatele uvězňují. 18 ERA21 #01 2013 Mise za Miese 5 SANAA: Muzeum umění 21. století v Kanazawě, Japonsko; foto: Petr Šmídek. Miesův pavilon v Barceloně je založen na karteziánském perspektivismu, silné horizontální desky plošiny a střechy, stejně jako volně stojící paralelní stěny, ztělesňují myšlenku prostoru formulovanou německým historikem umění Augustem Schmarsowem ve slavné přednášce Podstata architektonické tvorby.12 Pro Schmarsowa kořeny architektury jakožto tvůrce prostoru „leží na tom samém místě, na kterém musíme hledat původ našeho matematického myšlení, psychologické základy vědy o prostoru“.13 Ortogonální souřadnice euklidovské geometrie jsou podle Schmarsowa shodné se strukturou a fyziologií lidského těla, a tudíž s psychologií a fenomenologií vnímání. Euklidovská geometrie je odpovídajícím znázorněním prostoru, protože je rozvinutá na základě lidské antropologie, zkušenosti a interakce s prostředím.14 Mies, jako architekt pracující v počátcích své kariéry s kolážemi fotografií a kreseb, si byl dobře vědom toho, jaký potenciál má složení dvojrozměrných obrazů pozorovaných ortogonálně v perspektivním prostoru. V japonštině se používá pro překlad termínu space (prostor) slovo, které znamená interval, prázdnotu mezi věcmi, 6 Hasegawa Tóhaku: Borový les, 16. století; Národní muzeum v Tokiu, Japonsko. 7 Ludwig Mies van der Rohe a Lilly Reich na palubě výletní lodi na Wannsee nedaleko Berlína, 1933; foto: Howard Dearstyne; zdroj: Copyright Digital image, The Museum of Modern Art, New York / Scala, Florencie. Teorie Ákos Moravánszky 19 prázdnotu neustále fluktuující mezi formou a nicotou. Navzdory četným pokusům o zdůrazňování podobnosti mezi japonskou architekturou a Miesovými stavbami na základě přesné artikulace kostry a pláště se základní prostorový koncept zdá být poněkud odlišný. Kupříkladu dvě slavné skládací stěny Borový les od Tóhaku Hasegawy (1539–1610) ukazují skupinu stromů rýsujících se na pozadí mléčně bílého papíru, na kterém jsou nakreslené, načež se opět rozplývají. Tento prchavý, nestálý pohyb mezi kmeny, který zároveň popisuje i tvorbu SANAA, se radikálně odlišuje od prostorové myšlenky pavilonu v Barceloně a upřednostňuje ahistorický, odhmotněný subjekt zcela mimo svět, který údajně zná jen z dálky. Navzdory podobnosti mezi prvky, s nimiž pracují Mies i SANAA, jako je transparentnost, lehkost a reflexe, jsou okamžiky neshody o to nápadnější. Martin Jay v díle Sklopené oči (Downcast Eyes) popisuje ideální typické modely: karteziánský perspektivismus vůči postkarteziánským „skopickým režimům“, jako jsou dočasné, kaleidoskopické techniky využívané impresionistickými a postimpresionistickými malíři. Japonská tradice vizualizace prostoru představuje nekarteziánský skopický režim, v němž se neperspektivní projekce (jako izometrie) překrývají se vzorovanými povrchy, ornamenty a písmeny. Namísto perspektivního zaměření na čistou naraci je tato technika formou mapování založenou na rovném povrchu, jenž umožňuje vkládat do vizuálního prostoru slova i obrazy. Miesovu pavilonu v Barceloně, s jeho abstraktností a jasností, nadále dominuje karteziánský perspektivismus, zatímco začleněním Sedžimina akrylového šneka se tyto dva prostorové tropy střetávají. Dan Graham zvolil podobnou „destabilizační“ strategii, když svůj akrylový pavilon se dvěma rovnými a dvěma zakřivenými stěnami, pojmenovaný Napůl čtverec napůl blázen (Half Square Half Crazy), umístil před Casa del Fascio od Guiseppa Terragniho u příležitosti výročí jeho narození v roce 2004. Křehkost intervence SANAA je také podobná instalacím Norijuki Haragučiho, v nichž využívá nádrže naplněné olejem k vytváření zrcadlových obrazů, jež se jeví hutnější a hmotnější než samotná realita. Navzdory podobnosti se západním minimalistickým uměním je materialita samotného díla mnohem více potlačená, křehká a prchavá, reagující na každý pohyb pozorovatele. Dialog s okolím je důležitější než svébytnost. zakřivené (v Berlíně polokruhové) prostorové příčky připisované Lilly Reich.15 Lilly Reich a Mies spolu žili a pracovali již v době Weissenhof-Siedlung (1927), kdy navrhli Wohnraum in Spiegelglas (Obývací pokoj se zrcadly) ve Stuttgartu. O její roli v polokruhové podobě Miesovy kovové trubkové židle z roku 1927 se vedou obsáhlé spekulace.16 Jisté však je, že Lilly Reich navrhla zrcadlo pro Miesův byt ve Weissenhof-Siedlung, připevněné na rámu z ocelových trubek s polokruhovým sloupkem. Měla na starosti umělecké vedení německé sekce na Světové výstavě v Barceloně a spolu s Miesem navrhla „hedvábný pokoj“ s deskami z reflexních zrcadel stojící uprostřed výstavního prostoru. Obzvlášť pozoruhodná je podoba mezi skleněným exponátem složeným z dvanácti velkých zakřivených skleněných tabulí v hornické sekci, kterou Mies a Lilly Reich navrhli pro Deutsches Volk, Deutsche Arbeit (Německý lid, německá práce), první propagandistickou výstavu po nástupu nacistů k moci konanou v Berlíně v roce 1934 (které se ještě zúčastnili architekti modernistického hnutí), a návrhem akrylové příčky do Miesova pavilonu Varianta B od SANAA. Realizovaná varianta učinila vzpomínku na tuto výstavu vzdálenější. Sedžima použila „platformu“ Miese jako jeviště, na kterém rozehrává svou mizanscénu, aby jeho prostor vypadal tak, jak jej dosud nebylo možné chápat, a současně připomínal (jako Borgesova zrcadla) přínos Lilly Reich, nejdůležitější partnerky v Miesově soukromém i pracovním životě. Překlad z angličtiny: Tereza Fendrychová 1 Jennifer Sigler (ed.), OMA: Rem Koolhaas and Bruce Mau: S,M,L,XL. New York, Monacelli Press, 1995, s. 49. 2 Ibid. 3 OMA, La casa palestra, AA files, 1996, 13, s. 8. 4 Edward T. Hall: The Hidden Dimension: Man’s Use of Space in Public and Private (Skrytý rozměr: Lidské využívání prostoru veřejného i soukromého). New York, Random House, 1966. 5 Jorge Luis Borges: Utkání, in: Zrcadlo a maska. Praha, Odeon, 1989, s. 263, přel. Kamil Uhlíř, Josef Forbelský a František Vrhel. 6 Termín poprvé použil André Malraux, Le musée imaginaire (Imaginární muzeum) (1965), angl. Museum Without Walls (Muzeum bez zdí). Garden City, Doubleday, 1967. 7 Platform I (Kacura, 1987–1988), Platform II (Jamanaši, 1988–1990). 8 Alejandro Zaera spolu s Kazujo Sedžimou a Rjue Nišizawou: A Conversation (Rozhovor), in: SANAA Sejima Nishizawa 1983–2004. Madrid, El Croquis, 2007, s. 18. 9 Ibid. 10 Ibid., s. 270. 11 Ibid., s. 492. 12 August Schmarsow: The Essence of Architectural Creation (Podstata architektonické tvorby). 1893. Harry Francis Mallgrave, Eleftherios Ikonomou (eds.): Empathy, Form and Space: Problems in German Aesthetics, 1873–1893 (Empatie, forma a prostor: Problémy německé estetiky, 1873–1893). Santa Monica, CA, The Getty Center, 1994. 13 Ibid. 14 Ibid. 15 Ludwig Glaeser: Mies van der Rohe. New York, The Museum of Modern Art, 1969, s. 9–10. 16 Otakar Mácel: Vom Serienmöbel zum Designklassiker – Die Metallmöbel von Ludwig Mies van der Rohe. Alexander von Vegesack, Matthias Kries (eds.): Mies van der Rohe: Möbel und Bauten in Stuttgart, Barcelona, Brno. Weil am Rhein, Vitra Design Museum, 1998, s. 44. 8 Dan Graham: pavilon Napůl čtverec napůl blázen na nádvoří Casa del Fascio, Como, Itálie, 2004; foto: Pino Musi; zdroj: archiv Associazione Borgovico 33, Como, a Galleria Massimo Minini. Prvním Sedžiminým nápadem bylo umístit druhou zvlněnou akrylovou desku za skleněnou fasádu pavilonu, což by vytvořilo zamlžené obrazy připomínající závěsy v kavárně Samt und Seide (Samet a hedvábí), navržené Lilly Reich a Miesem van der Rohe pro výstavu Die Mode der Dame (Dámská móda) v Berlíně. Konečné Sedžimino řešení navazuje na jiný aspekt této výstavu z roku 1927: 20 ERA21 #01 2013 Mise za Miese