Krajiny češtiny

Transcription

Krajiny češtiny

A čím jsme se snažili vaši pozornost upoutat v tomto čísle,
které je na rozdíl od předchozího čísla orientováno na evropské země v širším měřítku?
Úvodem jsme pro vás připravili rozhovor s uznávaným bohemistou doc. PhDr. Milanem Hrdličkou, CSc., z Ústavu bohemistických studií Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, který
se taktéž podílí na časopisu jako externí hodnotitel příspěvků. V rubrice Lektoři a učitelé si můžete přečíst o lektorátu
ve Vídni na Technické univerzitě, kde momentálně působí
PhDr. Milena Vonková, a dále o krajanských komunitách
v chorvatském Daruvaru a na severním Kavkaze v Rusku autorů Mgr. Vladislava Rusína a PhDr. Marka A. Havlíčka. V Letem světem se můžete mimo jiné začíst do postřehů bývalé
ředitelky Českého centra v Moskvě PhDr. Vlasty Smolákové,
CSc. Více obsazen je v tomto čísle Literární koutek, a to nejen
autorskou prózou a poezií, ale také dramatem!
Nikoli pouze učitelé u krajanů a lektoři patří do Programu
podpory českého kulturního dědictví v zahraničí, nýbrž také
Kurz českého jazyka pro krajany v Dobrušce a Kurz metodiky
výuky češtiny pro vyučující z řad krajanů – též o těchto aktivitách přinášíme novinkové zprávy. Samozřejmostí Krajin jsou
stručné glosy, které volně doprovází všechny rubriky a které
ilustrují zajímavé aktuální střípky dění z destinací, jež mají
spojitost s českým jazykem.
Závěrem jsme pro vás připravili seznam Letních škol slovanských studií pro rok 2011, aby tyto informace o možnostech
letního studia češtiny v ČR mohly být vašim prostřednictvím
šířeny zájemcům dále.
Velice děkujeme všem autorům článků, členům redakční
rady, hodnotitelům příspěvků: vám všem i dalším zainteresovaným čtenářům přejeme příjemné zimní čtení a hlavně
šťastný nový rok 2011 s Krajinami češtiny!
Lucie Šafarčíková, Olga Vlachová
druhé číslo | prosinec 2010
2
ISSN 1804-3283
V tomto čísle naleznete:
1 | Editorial
01
2 | Rozhovor
doc. PhDr. Milan Hrdlička, CSc.
02
3 | Lektoři a učitelé
Lektorát českého jazyka a literatury
při Institutu slovanských jazyků
na Ekonomické univerzitě ve Vídni
Příjemný rok mezi příjemnými lidmi v chorvatském Daruvaru
Čeština na Kavkaze
05
10
13
4 | Letem světem
Boemios (přistěhovalci ze Sudet)
v brazilském městě Nova Petrópolis
Krajané v Praze (jako) doma.
Ke kurzu metodiky výuky českého
jazyka pro vyučující z řad krajanů
Vlasta Smoláková a její léta s českou
kulturou i krajany v Rusku
Obrázkové česko-čínské slovníky
Primus aneb Jak na Boloň
23
27
29
33
35
5 | Portrét
Tatjana Jamnik | Lektor je most mezi zeměmi
40
6 | Didaktické zkušenosti a studie
Vliv českého školství na udržení identity
Čechů na Daruvarsku v Chorvatsku
46
Pracovní list – Když jsem já sloužil
53
Zamyšlení nad motivací frankofonních
studentů češtiny jako cizího jazyka. Může být literární text v hodinách jazyka motivující?
60
7 | Recenze
Podnětný pohled na výuku češtiny
jako cizího jazyka
65
8 | Literární koutek
Dva muži ve sklepě
Sally a ti druzí
Malé poetické Zátisí
To jsou Vánoce
a dále | glosy, autentické texty a rozhovory
67
68
71
73
editorial / obsah
‫שנה טובה‬
‫سنة جديدة سعيدة‬
გილოცავთ ახალ წელს
Sretna Nova godina
Buon anno
Srečno novo leto
Среќна Нова Годи
naše/vaše Krajiny češtiny končí oficiálně druhý rok své existence (nulté číslo spatřilo světlo světa v prosinci roku 2009, v létě
2010 vyšlo číslo první a toto je již druhé oficiální číslo). A my
jsme se rozhodli, že od nynějška bude jeden rok znamenat
jedno nové vydané číslo, tedy že v roce 2011 vyjde třetí číslo
a v roce 2012 čtvrté atd. Zjednodušeně řečeno, Krajiny češtiny
budou nyní vycházet pouze jednou ročně, a sice u příležitosti
společného letního setkání učitelů u krajanů a lektorů.
Срећна Нова Година
Feliz Ano Novo
Feliz Año Nuevo
Milé čtenářky, milí čtenáři,
Joyeux Nouvel An
С Новым годом
Boldog Új Évet
Onnellista uutta vuotta
З Новим роком
Glückliches neues Jahr
Szczęśliwego Nowego Roku
Nayā sāla mubāraka hō
La mulţi ani
新年快乐
Честита Нова Година
Happy New Year
editorial
prosinec 2010
číslo
Časopis učitelů u krajanských komunit a lektorů českého jazyka a literatury na zahraničních vzdělávacích institucích
01
rozhovor
2.
Rozhovor
s doc. PhDr. Milanem Hrdličkou, CSc. Doc. PhDr. Milan Hrdlička, CSc. (1960), studoval češtinu a francouzštinu na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V současné době je ředitelem Ústavu
bohemistických studií Filozofické fakulty Univerzity
Karlovy a působí na Katedře českého jazyka a literatury Fakulty pedagogické Západočeské univerzity
v Plzni.
Vyučoval a přednášel na řadě univerzit u nás i v Evropě. V letech 1997–2000 a 2006–2007 byl hostujícím
profesorem na Universite libre de Bruxelles. Zabývá
se teorií uměleckého překladu, lingvistickou bohemistikou (zejména morfologií současné češtiny)
a lingvodidaktikou (češtinou jako cizím jazykem).
Spolupracuje s vysokoškolskými pracovišti u nás
i v zahraničí na grantových projektech a s řadou neziskových organizací zabývajících se otázkami češtiny pro cizince, integrací cizinců u nás a podobně.
Je autorem desítek studií a článků, spoluautorem
řady učebnic češtiny pro cizince a metodických materiálů. Mezi jeho díla patří: Překladatelské miniatury
(1995), Literární překlad a komunikace (1997), Předložky ve výuce češtiny jako cizího jazyka (2000), Cizí
jazyk čeština (2002), Gramatika a výuka češtiny jako
cizího jazyka (2009), Kapitoly o češtině jako o cizím
jazyku (2010).
Začnu jednou pesimistickou předpovědí: nemálo odborníků se domnívá, že v 21. století zanikne až 90 % jazyků.
Je ovšem potřeba dodat, že se ve většině případů jedná
o jazyky, které mají jen velmi omezený počet mluvčích
(počítají se mnohdy pouze na desítky a stovky). Nezapomínejme v této souvislosti na počet českých rodilých
mluvčích žijících v Česku ani na to, že mimo hranice
České republiky žije na dva miliony uživatelů českého jazyka: čeština tedy spadá do úplně jiné kategorie jazyků
(celá záležitost je ale pochopitelně složitější).
Pokud jde o užívání jazyků, je zřejmé, že jsme v současnosti svědky dvou tendencí. Na jedné straně výrazně
roste role některých světových jazyků (zejména angličtiny), na straně druhé zase dochází – alespoň v případě
části méně rozšířených jazyků v Evropě – k jejich určité
renesanci.
Podle mého názoru se o budoucnost češtiny nemusíme
obávat. Věřím, že si udrží svou stávající pozici a že bude
i nadále patřit k těm vyhledávanějším slovanským jazykům. Je ovšem nutné pokračovat i nadále v prozíravé
a koncepční jazykové politice a všestranně podporovat
nejen výuku češtiny jako jazyka cizího a druhého, ale také
rozhovor
Mohli bychom znát váš názor na budoucnost používání češtiny jako menšinového jazyka ve světě?
02
Rozhovor | doc. PhDr. Milan Hrdlička, CSc.
vhodným způsobem pěstovat u našich žáků a středoškoláků kladný vztah i k češtině jako jazyku mateřskému.
Jak nahlížíte na současné postavení bohemistiky
jako vysokoškolského oboru v zahraničí? V jakých
zemích vidíte největší potenciál pro její rozvoj?
Situace v tomto smyslu není jednoduchá ani jednoznačná. Jsou státy, kde je o oborové studium češtiny mimořádný zájem, jako příklad mohu zmínit Polsko, Bulharsko,
Ukrajinu aj.; jinde zájem stagnuje, nebo dokonce klesá.
Značné rozdíly mohou být i v rámci jednotlivých států:
vezměme si jako příklad Německo a diametrálně odlišnou situaci v jednotlivých spolkových zemích. Je známou skutečností, že za případným poklesem zájmu a za
redukcí výuky jsou – bohužel – často příčiny ekonomické povahy.
Perspektivu v této oblasti vidím jednak v posílení podpory ze strany naší republiky a v zintenzivnění a zkvalitnění spolupráce mezi dotyčnými vysokoškolskými
bohemistickými pracovišti, jednak v pragmatičtějším zaměření studia. Mám na mysli kupř. kombinaci filologické
přípravy s určitými aplikovanými obory tak, aby absolventi vysokých škol nacházeli odpovídající uplatnění na
trhu práce.
Jsem přesvědčen o tom, že by bylo vhodné posílit nebo
nadále udržovat výuku češtiny v oblastech velkých rozvíjejících se ekonomik, mám na teď mysli především některé státy Asie a Latinské Ameriky.
jazyka mezi krajanskými učiteli na jedné straně
a našimi učiteli češtiny jako cizího jazyka na straně
druhé?
Mohu rád konstatovat, že mám se zmíněnou výukou
jenom ty nejlepší zkušenosti. Pokaždé se v kurzu setkávám s nevšedním zájmem, se zápalem pro dobrou a užitečnou věc. Existují-li určité rozdíly, pak jsou nejčastěji
dány odlišnou mírou odborné průpravy frekventantů
metodického kurzu i potřebami mluvčích, které lektoři
vyučují. Je evidentní rozdíl např. mezi oborovou výukou
češtiny na vysoké škole a mezi praktickou výukou ve večerním kurzu pro nefilology nebo v kurzu pro nejmenší
zájemce o naši mateřštinu.
Domníváte se, že česká veřejnost má dostatečné
povědomí o postavení českého jazyka v zahraničí,
ať už v rámci výuky na univerzitách nebo u krajanských komunit?
Myslím si, že jsou v tomto směru značné rezervy. Průměrný spoluobčan nemá o těchto záležitostech mnohdy nejmenší tušení, možná by byl leckdo mile překvapen, kdyby se dozvěděl, kde všude se český jazyk ve
světě vyučuje a kolik lidí v zahraničí může komunikovat
v češtině.
Pozn.: rozhovor byl veden písemně.
V rámci Programu podpory českého kulturního
dědictví v zahraničí jsou vysíláni učitelé k našim
krajanským komunitám, což u krajanů významně
podporuje udržení češtiny. Existují podle Vás ještě
další možnosti, jak zachovat a rozvíjet český jazyk
u krajanských komunit po celém světě?
Jaké zkušenosti máte s výukou učitelů-krajanů na Kurzu metodiky výuky češtiny pro vyučující z řad krajanů, kde přednášíte? Vidíte nějaké
rozdíly v přístupu ke studiu metodiky výuky českého
rozhovor
Pokládám Program podpory českého kulturního dědictví za mimořádně přínosný a důležitý, snad nikdo nemůže pochybovat o jeho pozitivních a mnohostranných
dopadech – zmiňme jen aspekty kulturně-společenské, ekonomické, politické… Domnívám se, že by bylo
vhodné nabízet vybraným vážným zájemcům, zejména
mladým, stipendia ke studiu češtiny (a následně i jiných
oborů) na našich vysokých školách a samozřejmě i nadále pokračovat v morální, materiální i metodické pomoci
našim krajanským komunitám.
03
Glosa | 2. společné setkání učitelů u krajanů a lektorů českého jazyka a literatury
Účastníci 2. společného setkání učitelů u krajanů a lektorů českého jazyka a literatury v Senátu Parlamentu ČR
2. společné setkání učitelů u krajanů a lektorů
českého jazyka a literatury
Lucie Šafarčíková, Olga Vlachová | Dům zahraničních služeb
Společné setkání krajanských učitelů a lektorů českého
jazyka a literatury v zahraničí se konalo již podruhé. Uskutečnilo se 29. července 2010 v historických prostorách
Senátu Parlamentu České republiky na Malé Straně v Praze. Cílem setkání, kterého se zúčastnilo takřka 50 učitelů
a lektorů, bylo zhodnotit fungování a výsledky Programu
podpory českého kulturního dědictví v zahraničí.
Dopolední oficiální částí provázela Mgr. Silvie Pýchová,
vedoucí odboru celoživotního vzdělávání z Domu zahraničních služeb, která po úvodním představení nejvýznamnějších hostů setkání předala slovo senátorovi PhDr.
Marcelu Chládkovi, MBA, předsedovi Stálé komise Senátu
pro krajany žijící v zahraničí, za jejíž podpory Dům zahraničních služeb spolu s MŠMT a MZV tuto akci pořádal.
Po projevu senátora PhDr. Tomáše Grulicha, místopředsedy výše zmíněné komise, hovořil PhDr. Jindřich Fryč,
vrchní ředitel sekce mezinárodních vztahů a evropských
záležitostí Ministerstva školství, mládeže a tělovýchovy. Po
krátké zdravici Mgr. Vladimíra Eisenbruka, zmocněnce pro
krajanské záležitosti MZV, vystoupila Ing. Iva Tatarková,
ředitelka Domu zahraničních služeb. Poté PaedDr. Olga
Vlachová a Mgr. Lucie Šafarčíková detailně představily novinky Programu: první číslo časopisu Krajiny češtiny, propagační materiály atd.
Glosa
krajan žijící v Argentině, vyjádřil české straně vděčnost za
podporu krajanům. Také indičtí studenti češtiny Charanpreet Kaur a Deepak Joshi svým vystoupením v češtině
demonstrovali, že podporovat motivaci studentů i krajanů ke studiu češtiny v zahraničí je smysluplné a nese plody svého ovoce.
Odpoledne probíhaly samostatné diskuse jednotlivých skupin lektorů a učitelů. V Zaháňském salonku
se učitelé u krajanů pod vedením Mgr. Dany Hůlkové
Nývltové, Ph.D., vedoucí dalšího vzdělávání pedagogů
Ústavu jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy,
seznamovali s novými učebnicemi češtiny a probírali organizování krajanských akcí. Ve Valdštejnské pracovně lektoři za účasti zástupců českých bohemistických pracovišť
(doc. PhDr. Božena Bednaříková, Ph.D., doc. PhDr. Ivana
Bozděchová, CSc., a PhDr. Jiří Hasil, Ph.D.) diskutovali nad
učebnicemi a metodami výuky češtiny jako cizího jazyka.
Úplným závěrem poděkovali Ing. Iva Tatarková a PhDr. Jindřich Fryč všem lektorům a učitelům u krajanů za jejich
obětavou a záslužnou práci, a Mgr. Olga Nádvorníková,
Mgr. Ludmila Šťástková a Mgr. Dalibor Dobiáš, Ph.D., reagovali zase vyjádřením poděkování všem, kteří se podílí na pozitivních posunech v oblasti Programu podpory
českého kulturního dědictví v zahraničí.
Na závěr dopolední části setkání prezentovala Mgr. Jana
Suchomelová své působení u krajanské komunity v Paraguayi a Mgr. Nora Saha hovořila o lektorátu českého jazyka a literatury v New Delhi v Indii. Pan Carlos C. Horny,
04
lektoři
a učitelé
3.
Lektorát českého
jazyka a literatury
při Institutu slovanských
jazyků na Ekonomické
univerzitě ve Vídni
Priority, ocenění, struktura a historie WU Wien
Ekonomická univerzita ve Vídni získala v únoru 2007 významné prestižní ocenění kvality EQUIS (European Quality Improvement System), tím se jako první rakouská
univerzita zařadila mezi 115 akreditovaných ekonomických vysokých škol z 33 zemí světa. Udělení akreditace
EQUIS předchází dlouhodobý proces zkoumání kvality
vedený světoznámou agenturou EFMD (European Foundation of Management Development), během kterého
se ověřují nejen mimořádné výkony ve všech oborech
dané univerzity, ale také vysoký stupeň internacionality.
Wirtschaftsuniversität splnila všechny náročné podmínky, což kromě jiného dokládá i atraktivní a rozsáhlá
paleta 32 studijních oborů, 12 hospodářských jazyků
a mnoha vědeckých specializací. Na 200 vědeckých
pracovníků zajišťuje různorodost výzkumu v širokém
spektru od národního hospodářství a podnikové ekonomie, přes právní, sociální, formální vědy až k jazykovědě.
V rámci celoevropského vysokoškolského pohybu směrem k sjednocování rozdílných vysokoškolských systémů
v rámci Evropské unie byly na základě tzv. Boloňského
procesu od října 2006 inovovány studijní programy –
rozčleněné nyní do tří stupňů: Bachelor – Master – PhD.
Více než 26800 studujících využívá bohaté nabídky
a předností této univerzity. Přitažlivost univerzity dokládá
také 23 % studentů ze zahraničí a více než 1000 studentů
výměnných mezinárodních programů. Tento velký zájem
je naprosto pochopitelný, vždyť WU se nachází v nejlepší
společnosti: mezi více než dvěma sty partnerskými uni-
Studenti češtiny vídeňské Ekonomické univerzity na odborné
jazykové exkurzi v Praze (lektorka dr. M. Vonková napravo)
verzitami objevíme tak zvučná jména jako University of
Michigan, Emory University, Universita Bocconi, Copenhagen Business School, HEC Paris a také např. Vysokou
školu ekonomickou v Praze.
Rozsáhlý univerzitní kampus se čtyřmi hlavními budovami (UZA I – IV) nedaleko městského centra s moderně
vybavenými posluchárnami, s největší vědeckou ekonomickou knihovnou v Rakousku, s množstvím studoven,
počítačových místností a také s vynikající jazykovou
laboratoří hostí veliké množství mezinárodně renomovaných přednášejících. Také díky jim, díky široké nabídce ekonomických oborů a díky mezinárodní orientaci
výzkumu i výuky lze předpokládat, že i do budoucna si
Ekonomická univerzita ve Vídni udrží své čelní evropské
postavení.
Pro ucelení portrétu nahlédněme krátce do minulosti.
WU byla založena před více než sto lety 1. 10. 1898 v paláci Festetics. Její tehdejší název – k. k. Exportakademie –
napovídá, že vzdělávacím cílem byly především záležitosti
zahraničního obchodu. Už v době monarchie byla však
pro tuto školu postavena větší budova na okraji parku
Waehring a zároveň sílily snahy uzákonit pro Exportní akademii status vysoké školy. V roce 1919 byla přejmenována
na Vysokou školu světového obchodu (Hochschule fuer
Welthandel) s šestisemestrálním studijním programem.
Absolventům byl přidělován akademický stupeň – diplomovaný obchodník. Promoční právo titulu doktor obchodních věd získala vysoká škola po dlouhém usilování
až v roce 1930, což se okamžitě také odrazilo v nárůstu
inskribovaných studentů.
lektoři a učitelé
Milena Vonková
lektorát Vídeň, Rakousko
05
Lektoři a učitelé | Lektorát českého jazyka a literatury při Institutu slovanských jazyků ...
Lektorát češtiny jako součást Institutu slovanských
jazyků
V roce 1989 byl na WU Wien jako součást Oddělení cizojazyčné hospodářské komunikace (Department für fremdsprachliche Wirtschaftskommunikation) založen Institut
slovanských jazyků (Institut für slawische Sprachen), který
je centrem mnohostranného zájmu o slovanské jazyky se
zaměřením na efektivní hospodářskou komunikaci a udržuje mezinárodní kontakty s řadou partnerů z univerzitní
i ekonomické oblasti.
Lektorát českého jazyka a literatury jako součást Institutu
slovanských jazyků od roku 1993 přísluší nadále v rámci
WU Wien k Oddělení pro cizojazyčnou hospodářskou
komunikaci. Tato pracoviště prokazují soustavně široké
aktivity jak v oblasti didaktiky a výukových programů, tak
v oblasti vědy a výzkumu. Činnost lektorátu češtiny je rovněž se všemi těmito aktivitami integrována a je zároveň
podřízena základní filozofii Institutu slovanských jazyků,
kterou je snaha o organické propojení mezi hospodářstvím, kulturou a jazykem zemí střední a východní Evropy
se zaměřením na Českou republiku a Rusko.
Tomu logicky odpovídá také cíl studia – tedy zvládnutí komunikace s cizojazyčným obchodním partnerem
v nejrůznějších situacích, které přináší obchodní jednání.
A tomu samozřejmě odpovídá také náplň práce lektora
českého jazyka a literatury, skladba předmětů a obsah
přednášek. Nejde tedy o pouhou výuku jazykovou a literární, ale o výuku v širším pojetí zaměřenou na oblasti
komplexně přibližující studentům specifika české historie,
umění, politiky a se zvláštním zřetelem také hospodářství.
To ovšem předpokládá soustavnou přípravu v mnoha
oborech, aktualizaci poznatků, neustálé další sebevzdělávání. V tomto jsou lektorovi velmi cennou podporou
pravidelné zásilky novin a časopisů z iniciativy DZS (Hospodářské noviny, Ekonom, Reflex), které slouží potřebám
lektorátu velmi všestranně. V první fázi pomáhají odborné
přípravě lektora, následně jsou mnoha způsoby využity
přímo ve výuce (například jako názorný aktuální materiál v předmětu Cultural Studies, který v podstatě detailně
mapuje české reálie) a v poslední fázi mohou být podle
potřeby rozdány pokročilým studentům češtiny k dalšímu
zpracování (podklady pro seminární, diplomové práce
atd.). V rámci evaluačního průzkumu bylo studenty právě
toto zapůjčování a široké využívání autentických českých
periodik, dále také odborné literatury, beletrie a filmů
z bohatě zásobené knihovny lektorátu hodnoceno velmi
pozitivně.
Specifika výuky češtiny, materiály a metody tradiční i netradiční
Ve shodě s výše uvedenými parametry pracovní náplně
lektora se výuka člení na oblast jazykovou a odbornou.
Samotná jazyková výuka probíhá v dvousemestrálním
začátečnickém kurzu – Anfängerkurs I, II: Tschechisch,
kdy se během čtyř a ve druhém semestru šesti vyučovacích hodin týdně studenti naučí základům češtiny. Jako
vyučovacího materiálu se využívá dvoudílná učebnice Basic Czech (Adamovičová, A. – Ivanovová, D.) nebo
učebnice Wollen Sie Tschechisch sprechen (Remediosová,
H. – Čechová, E.). K tomu ovšem je studentům předkládáno velké množství vlastních materiálů, které si lektor
sám připravuje (handouty, folie, obrázky) a materiálů
doplňkových, čerpaných z bohaté nabídky odborných
publikací. Mezi nejosvědčenější patří např. Pracovní sešit
k učebnici Učíme se česky I a II (Roubalová, E.), dále Česká
Po roce 1939 ovšem nezůstala ani Vysoká škola světového obchodu ušetřena krutosti národně socialistického režimu. V duchu říšských zákonů museli především
neárijští posluchači, ale také vyučující s jiným politickým
smýšlením školu opustit. Na jejich místa přicházejí posily z německých univerzit nebo také loajální vědecké
síly z Rakouska. Po pádu fašistického Německa byl na
této škole vysoce redukován počet pracovních míst.
Ne méně než 60 profesorů, asistentů a úředníků muselo v důsledku denacifikace školu opustit. V zimním
semestru 1946/47 se také vrací starý rakouský studijní řád s rozsáhlým množstvím zkouškových předmětů. Především byly opět povinné dva cizí jazyky, což
v době války bylo pouze dobrovolné. Dlužno ovšem
dodat, že studenti litovali říšsko-německého studijního
plánu, protože byl snazší. Po roce 1948 škola postupně
opět buduje svou prestiž, rozšiřuje svou působnost,
množství oborů, vědecké kompetence a v roce 1975 je
potřetí a zatím naposled přejmenována na Ekonomickou
univerzitu Vídeň (Wirtschaftsuniversitaet Wien). Obrovský nárůst počtu studentů v pozdějších letech ovlivňuje
osudy rakouských univerzit všeobecně, zvláště pak právě
WU, která řeší především problémy nedostatečných prostor. V roce 1982 se stěhuje do nových budov zřízených
naproti nádraží Franze Josefa, do nového univerzitního
centra Althanstrasse. Tyto budovy, původně koncipované pro 9000 studentů, současnému počtu již samozřejmě opět nestačí, a tak bylo v roce 2007 vybráno nedaleko vídeňského Prátru rozlehlé místo, kde se již několik let
v rámci projektu WU-Neubau staví nový univerzitní komplex, který by měl splňovat nároky a představy opravdu
moderní ekonomické univerzity a který by měl být uveden
do života přibližně v roce 2012 (více informací a foto na
www.campuswu.at).
06
deklinace a konjugace pro cizince (Confortiová, H.), Učebnice češtiny pro výuku v zahraničí (Confortiová, H. – Cvejnová, J. – Čadská, M.).
V tomto kurzu a také v obou začátečnických kurzech se
snažíme užívat širokou škálu zajímavých metod, které
vytvoří předpoklad co nejširšího zapojení studentů do
procesu učení. Jazykové hry, nejrůznější typy soutěží, komunikativní úkoly, hádanky, scénky, etudy velice osvěží,
odlehčí a probarví výuku, která by jinak, založena pouze
na výkladu a mechanickém procvičování, mohla působit
příliš jednotvárně a obtížněji, než je nutné. Uplatněním
sugestopedických postupů, tedy zapojením všech smyslů, provokováním fantazie, kreativity studentů podporujeme upevňování zpětné vazby a prohlubujeme působení
paměťových procesů. Tuto metodu, zaměřenou na podprahovou výuku na bázi intenzivních smyslových zážitků,
reprezentují především v německy mluvícím prostředí
učebnice a nejrůznější originální doplňkové materiály
paní Ireny Hirschmannové (Hirschmann, I.: Lehrbuch der
tschechischen Sprache 1. Hamburg 2003, v současné době
vychází druhý díl). Jejich využití se mi při výuce rovněž velmi osvědčilo a rozhodně přispělo k oživení atmosféry ve
třídě a ke zvýšení motivace studentů.
Ve shodě s metodou názornosti se také osvědčuje práce s obrazovým materiálem, a to jak s klasickou ilustrací,
doplňující většinu zmiňovaných učebnic, tak i s obrazy,
obrázky, fotografiemi a ilustracemi pro potřeby daného
tématu speciálně připravenými. Velmi často využívám
tzv. obrazovou banku, kterou jsem si postupně připravila
z vlastních zdrojů a kde vždy najdu doplňkový materiál
k různým tématům. Tyto ilustrace jsem často uplatnila
v předmětu česká konverzace – Konversation Tschechisch. Pro úplné začátečníky používám také např. tzv.
Level Zero – obrazovou vstupní lekci s jednoduchým textem soustředěným kolem ústřední postavy pana Browna,
který přijíždí do Prahy na služební cestu. Tuto lekci, která
byla nějakou dobu také k dispozici na webových stránkách Ústavu jazykové a odborné přípravy UK, jsem vytvořila v rámci mezinárodního projektu CADAC (Communication and Development across Culture).
Studenti češtiny vídeňské Ekonomické univerzity u Belvederu
v Praze (lektorka dr. M. Vonková nalevo)
Dále bych chtěla připomenout netradiční metodu Act
and Speak založenou na divadelních etudách, při nichž
studenti procvičují jazyk na základě zvládnutých rolí, přidělených nebo samostatně sestavených scénářů, a tedy
prostřednictvím změněné identity dosahují mimořádných komunikačních pokroků, zdokonalují se v prezentačních dovednostech a současně s tím narůstá jejich
jazykové sebevědomí. Jako doplňkového materiálu pro
tyto účely, ale také např. pro nácvik spisovné výslovnosti
v předmětu Aussprachstraining Tschechisch, využívám
své divadelní hry (Vonková, M.: Cizinci v Praze, Praha 2007),
kterou jsem napsala pro tento typ výuky. Pro snadnější zapamatování je celá hra veršovaná, pro oblomení jazyka a zdůraznění zvukomalebnosti češtiny je vybavena písňovými texty, které jsou zaměřeny na nácvik výslovnosti
(např. hláska ř a text: Zřídka říkám to tak zpříma, přesný
překlad to je dřina...), pro nácvik komunikativních situací
se střídají různá prostředí (restaurace, kavárna, nákupy,
třída, divadlo na divadle), pro rozšíření lexika, také např.
na oblast slangu, a pro prohloubení znalostí z českých
reálií je doplněna podrobnými lexikálními poznámkami
a vysvětlivkami.
Hospodářská konverzace, obchodní jednání a české
reálie
Na začátečnické kurzy navazuje stěžejní předmět orientovaný v několika pokročilostních úrovních na hospodářskou komunikaci – Wirtschaftskommunikation –
WICO I, II, III, IV, zahrnující týdně vždy tříhodinový odborný komunikativní blok a jednohodinový předmět
Gramatika k WICO I, II. V této výuce se tradičně používá specifickým účelům odborného jazyka dokonale odpovídající skriptum dr. Magdy Schulmeisterové:
Tschechische Wirtschaftskommunikation. Cílem výuky je
Začátečnické kurzy doplňuje, dotváří a upevňuje ještě
specifický kurz cíleně prohlubující základní zvládnutí jazyka nazvaný Auffrischungskurs Tschechisch, pro který
si vyučující musí vytvořit vlastní program odpovídající složením a požadavky dané skupiny. Využíváme kromě výše
zmíněných materiálů základních také řady doplňkových
materiálů (např. Luttererová, J.: Česká slovní zásoba a konverzační cvičení, Praha 1994, Vonková, M.: Kdo se směje, rozumí, Praha 2000), také tabulek a přehledů a v neposlední řadě materiálů vlastních, připravených vyučujícím na
míru potřebám a možnostem dané skupiny.
07
V hierarchii odborné a komunikační obtížnosti navazuje
předmět Jednání s českým obchodním partnerem,
jehož obsahem jsou již konkrétní vyjednávací techniky,
strategie, taktiky, scénáře. Studenti postupně zvládají
a na konkrétních příkladech si procvičují zahájení a zakončení jednání, vytváření příznivé atmosféry, signalizování příznivého postoje, stanovení tématu, převzetí
iniciativy, vyjádření časových a prostorových relací, rozvržení argumentů, podpoření vlastních argumentů, nepodléhání nátlaku, chování v konfliktních situacích, odhalování konfliktních témat, ale také například získávání
času, přiznání vlastních chyb a asertivní chování. Výuka
se sice opírá o přednášky doplněné prezentací v programu Power Point, její nedílnou součástí je ale také řada
praktických úkolů, cvičení, konkrétních zadání a problémových situací, které studenti samostatně nebo ve dvojicích řeší a následně prezentují svůj scénář, případně
obhajují proti oponentům svůj názor nebo nabízenou
variantu řešení zkoumané situace.
Pokročilým studentům je dále nabízen předmět Kulturund Wirtschaftsraum Tschechien (Cultural Studies I,
II), tedy české reálie. Tento předmět zajišťuje na bázi již
dokonale zvládnuté češtiny vytvoření systému poměrně
podrobných znalostí o České republice, a to z oblasti geografie, historie, politiky, ekonomie, školství, vědy, techniky,
průmyslu, dopravy, sportu, umění a kultury. Tento široký
záběr zajišťuje studentům komplexní pohled na historický vývoj i na současné dění, ekonomickou a politickou situaci, průmyslový a také kulturní potenciál země, jejímuž
jazyku již dobře rozumí a jejímuž specifickému charakteru
včetně mentality jejích obyvatel a jejich typickému smyslu pro humor by postupně porozumět chtěli a měli. Přednášky k jednotlivým tématům jsou doplňovány diskusními fóry, řešením problémových bloků, úkolů a samostatným zpracováním materiálu. K tomuto účelu jsou studentům zapůjčovány a v rámci časových možností prezentovány nejen aktuální tiskoviny a autentické materiály dodávané z ČR, zahrnující vedle nejrůznějších deníků a týdeníků i programy divadel, výstav, kulturních pořadů a také
ukázky české beletrie, odborné literatury a filmové tvorby. Kromě aktivní účasti a úspěšného absolvování závěrečné písemné zkoušky je povinností studentů zpracovat samostatně jednu prezentaci – nejlépe v programu
Power Point, portrétující ve stručném přehledu významnou českou osobnost z jakékoli oblasti. Úroveň těchto
prezentací bývá tradičně velmi vysoká, studenti přistupují často ke zvolenému tématu s osobním zaujetím a snaží
se ostatním předvést maximálně výstižný portrét zvolené
osobnosti. A tak vedle úryvků z písňové poezie Karla Kryla
a pěvecké suverenity Karla Gotta, vedle specifického humoru scének z filmů Bolka Polívky, Zdeňka Svěráka, Jiřího
Menzela, ale také třeba Vlasty Buriana, vedle návratů k večerníčkům Václava Bedřicha a Zdeňka Müllera, vedle ukázek výtvarného mistrovství Alfonse Muchy nebo Františka
Kupky, můžeme během studentských prezentací poslouchat např. také úryvky z projevů českých prezidentských
nebo podnikatelských legend typu Tomáše G. Masaryka
nebo Tomáše Bati.
Odborná jazyková exkurze do Prahy a další povinnosti lektora
K povinnostem lektora na WU ve Vídni patří kromě samotné výuky, přípravy a aktualizace materiálů, oprav úkolů,
testů a závěrečných klauzur ještě celá řada dalších úkolů:
soustavné sebevzdělávání, výběr nových materiálů, doplňujících knihovnu a videotéku lektorátu, konzultační
a korekturní hodiny, průběžná korespondence se studenty a vyřizování organizačních záležitostí a příležitostných
problémů, pravidelná účast na poradách institutu a podle
dosáhnout jazykové kompetence umožňující bezpečnou orientaci v oblasti jednání s českým obchodním
partnerem na bázi zvládnuté ekonomické terminologie, prezentované v dialozích a telefonických rozhovorech zaměřených na firemní problematiku, s podporou
pokročilé gramatiky a odborné četby. Rozvoj řečových
dovedností ve spojení s prohlubováním interkulturní
kompetence, jejímž specifikům se dlouhodobě věnuje
vědecký výzkum Institutu slovanských jazyků na WU, se
naplňuje především protřednictvím zvládnutí komunikace v nejrůznějších modelových situacích odpovídajících požadavkům pracovního prostředí. Samotné komunikativní situace přesně zapadají do tematického
okruhu základních modulů týkajících se např. problematiky jednání, vnitropodnikové komunikace, žádosti o zaměstnání, běžného pracovního dne v podniku.
Zabýváme se tedy dialogem, jehož podobu určují komunikativní strategie a taktiky v návaznosti na konkrétní požadavky vyplývající z obchodně pracovního styku: seznámení se s potenciálním obchodním partnerem, první kontakty, domluvení schůzky, změna termínu, omluva, vlastní prezentace, krátká prezentace firmy
a jejích produktů při navazování obchodních kontaktů,
jednání spojená s nabídkou, objednávkou, organizační
aktivity s cílem zajistit ubytování v hotelu, zařídit setkání podnikatelů atd. Z metodického hlediska je vhodné
využití diskuse, problémové metody, párové a skupinové práce, inscenační metody. Pro pozitivní hodnocení absolventů je kromě pravidelné aktivní účasti a pravidelných domácích úkolů nutné absolvovat průběžný, dále pak závěrečný test a také připravit ve dvojici
videonahrávku dialogu s konzultovanou obchodní tematikou podle vlastního scénáře a s vlastní realizací.
08
Tato exkurze, pořádaná ve spolupráci s Ústavem jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy v Praze, probíhá zpravidla během jednoho týdne o velikonočních
prázdninách. Cílovou skupinou jsou studenti obou začátečnických kurzů češtiny, kteří takto získají mimořádnou
možnost prohloubit nejenom své jazykové znalosti, ale
také znalosti ekonomických a kulturních reálií České republiky. Součástí exkurze je intenzivní dopolední jazyková výuka, odborný odpolední program s ekonomickým
a kulturním zaměřením – např. prohlídka ČNB s filmovým
představením a přednáškou na téma Peněžnictví, přijetí
v UniCreditBank doplněné přednáškou, exkurze do štěrboholské centrály podniku Interspar opět s přednáškou
vedoucího představitele podnikového managementu
dr. Christiana Kollera na téma perspektivy rakouského
podnikání na českém trhu, prohlídka některého pražského pivovaru, prohlídka Obecního domu, Pražského
hradu, Starého Města, Malé Strany, Strahova, Petřína,
Vyšehradu, návštěvy muzeí a galerií, dále pak bohatý večerní program, který představuje ukázky z české tvorby
divadelní, filmové a hudební. Nechybí ovšem ani společná večeře v některé známé pražské restauraci a návštěva
proslulé kavárny Slavia. Pražský pobyt přináší studentům
skutečně neopakovatelnou příležitost poznat na vlastní
oči českou realitu, stát se na chvíli součástí dění hlavního
města a spolu se skupinou stejně zaměřených spolužáků
a pod odborným vedením objevovat jeho historickou
jedinečnost i jeho současné problémy a přednosti. Tato
akce bývá studenty tradičně velmi pozitivně hodnocena, často jsou zde navázána trvalá přátelství a rozhodně
dochází ke značnému posunu jazykových i interkulturních kompetencí. Následně bývá pak na půdě WU pořádán pro studenty vzpomínkový večer, kdy je celá akce
společně zhodnocena, promítají se fotografie, diskutuje
se o zážitcích.
Závěrem je tedy možné stručně shrnout, že práce lektora v podmínkách WU ve Vídni je velice různorodá a zajímavá, přináší velké množství příležitostí, výzev, možností,
rozhodně není jednotvárná a stereotypní. Klade ovšem
také nemalé nároky na zodpovědnost lektora, na jeho přípravu, sebevzdělávání a zároveň na jeho kreativitu. Je třeba přizpůsobovat se novým požadavkům, zvládat nové
předměty a zároveň se nově stavět k předmětům tradičním, nepodceňovat pravidelnou přípravu, která by měla
vedle programově systematického rozčlenění hodiny
klást důraz na její dynamickou stavbu, na nový, neotřelý
přístup k tradičním tématům. Jakkoli tedy je třeba zdůraznit náročnost a mnohostrannost práce lektora na WU
Wien, je třeba zároveň připomenout také to, že kromě již
zmiňované podpory pražského Domu zahraničních služeb nachází lektor také velmi cennou a širokou pomoc
u kolegů z Institutu slovanských jazyků WU. Bez této pomoci – ať už ze strany vedoucí institutu o. Univ. Prof. Dr.
Renate Rathmayr nebo ze strany zakládající členky české
sekce a výborné kolegyně PhDr. Magdy Schulmeisterové
by byla tato práce mnohem méně příjemná a zvládnutelná. V neposlední řadě ovšem jsou to také studenti, kteří
díky svému zájmu a entuziasmu zpětně motivují vyučujícího k maximálnímu nasazení.
http://www.wu.ac.at/structure/about
http://www.wu.ac.at/strategy/history/
Pozn.: uvedení akademických titulů autorkou je ponecháno
(viz úzus německy mluvících zemí).
časových možností i na odborných přednáškách pořádaných institutem, pořádání českých filmových večerů
a udržování kontaktů s Českým kulturním centrem a s Velvyslanectvím ČR ve Vídni a především ještě zajištění, programová příprava, organizace a vedení týdenní odborné
a jazykové exkurze studentů v Praze.
09
Lektoři a učitelé | Příjemný rok mezi příjemnými lidmi v chorvatském Daruvaru
Slavnostní zakončení školního roku 2009/10 na České základní škole J. A. Komenského v Daruvaru
Příjemný rok mezi příjemnými lidmi
v chorvatském Daruvaru
Vladislav Rusín | krajanská komunita Daruvar, Chorvatsko
V úvodu uvádím některá důležitá fakta z historie:
Přistěhování Čechů do Chorvatska
Stěhování Čechů do Chorvatska probíhalo téměř půldruhého století a bylo usnadněno tím, že obě země patřily do
rámce habsburské monarchie. Od poloviny 18. až do konce
19. století přijížděli do chorvatských měst a na panství
různých šlechticů úředníci, řemeslníci, učitelé, lesníci a zahradníci a do manufaktur v provincii celé zástupy dělníků.
Dnešní příslušníci české menšiny v Chorvatsku jsou však
většinou potomci drobných zemědělců, kteří získali od
zchudlé chorvatské šlechty v západní Slavonii zanedbané
pozemky a znovu je zúrodnili.
Z vesnic založených českými kolonisty za rakouské vojenské správy v oblasti tehdejší tzv. Vojenské hranice
zůstalo české pouze Ivanovo Selo, kterému se dodnes
říká „Pémie“.
České školství v Chorvatsku
V současnosti v Chorvatsku pracují dvě české základní
školy: Jana Amose Komenského v Daruvaru a Josefa Růžičky v Končenicích s obvodními školami (Dolany, Horní
Daruvar, Lipovec, Dolní Střežany) a čtyřletá česká škola
v Ivanově Sele. Výuka v nich probíhá podle zvláštních
vyučovacích osnov v rámci platné chorvatské soustavy.
Ve všech školách pracuje s pozoruhodnými výsledky řada
zájmových kroužků a rozvíjí se bohatá mimoškolní a mimovyučovací činnost.
Velmi rád bych se s vámi, čtenáři Krajin češtiny, podělil o své dojmy z uplynulého školního roku, kdy jsem se jako kantor po třech
letech vrátil na stejná místa a většinou mezi
stejné lidi. Působil jsem zde již ve školním
roce 2005/2006, ale jelikož jsem byl předtím
dva roky v ruském Novorossijsku, musel jsem
si udělat předepsanou pauzu.
10
České mateřské školy fungují v Daruvaru (Ferda Mravenec) a v Končenicích. Daruvarské gymnázium má od svého založení v roce 1954 české oddělení (s přestávkami).
Krajanští učitelé v Chorvatsku
Krajanští učitelé v oblasti Daruvarska působí od roku
1997, kdy tam byla vyslána paní učitelka Daniela Zezulková. V dalších letech se počet učitelů ustálil na dvou až
třech. Za tuto dobu se zde vystřídalo celkem 12 učitelů.
V tomto školním roce zde působí Mgr. Jiří Krejčí, Ph.D.,
a Mgr. Vladislav Rusín.
1997/1998 Daniela Zezulková
1998/1999 Sylva Ondráčková, Bohumila Steckerová
1999/2000 Sylva Ondráčková, Bohumila Steckerová
2000/2001 Bohumila Steckerová, Petr Trunec
2001/2002 Ludmila Šťástková, Petr Trunec, Bohumila Steckerová
2002/2003 Bohdana Pěva Šolcová, Petr Trunec, Stanislava Hammerschmiedová
2003/2004 Bohdana Pěva Šolcová, Stanislava Hammerschmiedová
2004/2005 Bohdana Pěva Šolcová, Stanislava Hammerschmiedová
2005/2006 Vladislav Rusín, Helena Kresová
2006/2007 Helena Kresová, Milena Chomátová
2009/2010 Vendula Hlavatá, Vladislav Rusín
2010/2011 Jiří Krejčí, Vladislav Rusín
Ve školním roce 2009/2010 jsem pracoval jako jeden ze
dvou vyslaných učitelů u krajanské komunity v Daruvaru
(Chorvatsko).
Náplň mé práce byla v tomto školním roce zaměřena
hlavně na:
1. vyučování českého jazyka, literatury a hudební výchovy v základních školách a v mateřských školách v Daruvaru a okolí;
2. spolupráci s Besedami (českými zájmovými organizacemi) ve výuce českého jazyka, v hudební oblasti a při
nácviku divadla;
3. spolupráci s redakcí Jednoty a Dětského koutku a s redakcí Rádia Daruvar 91,5.
1. vyučování českého jazyka, literatury a hudební
výchovy v základních školách v Daruvaru a okolí
Výuku českého jazyka, literatury a hudební výchovy jsem
měl rozdělenu do tří modulů:
1. výuka českého jazyka v šesti školách s výukou všech
předmětů v českém jazyce (ZŠ Brestov, Horní Daruvar,
Dolany, Střežany, Ivanovo Selo a Lipovec);
2. výuka českého jazyka v mateřské školce v Daruvaru
a Končenicích;
3. fakultativní výuka češtiny v dalších osmi menších školách (Velké Zdence, Hrubečné Pole, Trojehlava, Bjeliševec, Dioš, Dežanovec, Kaptol, Šibovec).
V každé základní škole, na každém kurzu češtiny, jsem se
musel přizpůsobit konkrétní jazykové situaci, konkrétním
potřebám mluvčích.
V základních školách, kde žáci hovořili velmi dobře česky (Daruvar, Dolany, Ivanovo Selo, Lipovec a Horní Daruvar), jsem se zaměřil hlavně na rozšiřování slovní zásoby
dětí i kantorů, objasňování významu slov, na rozšiřování
zájmu o českou dětskou literaturu. K rozšiřování slovní
zásoby jsem využil nejen české národní písně, ale také
písně současných autorů. Dále jsem využil spojení rytmu,
pohybu a slov v říkadlech. Samozřejmou součástí výuky
byly i hudebně pohybové hry a tance, které spolu s písněmi dokázaly navodit přátelskou a uvolněnou atmosféru,
takže se děti těšily na každou další hodinu češtiny. Mým
velkým pomocníkem bylo využití počítačových výukových programů. Programy, které jsem používal, jsou velmi
poutavé a rozmanité, a proto se dají přizpůsobit různým
věkovým skupinám. Děti práce na počítači baví a zajímá,
většinou si při ní ani neuvědomují, že se učí a zdokonalují
ve znalosti českého jazyka.
Tím bylo dosaženo jednoho z cílů: vytvořit kladný citový
vztah k mateřskému jazyku (pro velkou část dětí z výše
uvedených škol je čeština mateřským jazykem, jímž aktivně doma hovoří) a české kultuře. Tak vzniká naděje, že si
děti do budoucna svůj jazyk zachovají, že jej budou předávat dále. Součástí hodin byla také lexikální, stylistická,
tvaroslovná cvičení, konverzační cvičení, výuka pravopisu
atd. Pochopitelně jsem odborně (problémy se slovotvorbou, problémy syntaktické apod.), metodicky a organizačně (besídky, vystoupení) pomáhal také vyučujícím.
V ostatních základních školách se většina žáků učí češtině
jako jazyku cizímu. Tito žáci pocházejí ponejvíce ze smíšených manželství, kde se mluví chorvatsky, ale minimální
styk s češtinou mají (jeden z rodičů mluví česky, prarodiče apod.). Děti dobře rozumí, ale komunikují s učitelem
chorvatsky, některé jsou schopny mluvit česky v rozvitých
větách. V některých rodinách se hovoří dvojjazyčně. Část
Čeština a česká kultura se vyučuje v Hrubečném Poli,
Velkých Zdencích, Dioši, Dežanovci, Trojhlavě, Hercegovci, Mezurači, Daruvarském Brestově, Sirači, Šibovci,
Lipovlanech, Kaptole, Bjeliševci, Lipiku, Pakraci, Virovitici,
Záhřebu, Bjelovaru, Rijece a Sisku. Tato výuka probíhá jako
nepovinný či zájmový předmět, v některých destinacích
jako součást besední činnosti.
11
žáků pochází z chorvatských manželství, takže se s češtinou
setkávají pouze ve škole při fakultativní výuce češtiny.
Během roku jsem několikrát vystupoval s dětmi na různých besídkách a veřejných vystoupeních v Daruvaru,
Brestově a Dežanovci, zvláště v hudebních částech. Velmi
pěkný byl rovněž program pro dospělé Posezení při čaji,
kde jsme se za doprovodu kytary velmi dobře bavili a zároveň jsme se naučili nové písně.
2. spolupráce s Besedami ve výuce českého jazyka,
v hudební oblasti a nácviku divadla
Spolupráce byla orientována převážně na nácvik divadla
a s tím spojené zaměření na správnou výslovnost. Velmi oblíbené byly také hudební chvilky s kytarou a harmonikou.
O něco složitější byla práce v Besedě v Nové Hradišce,
kde se věkově velmi různorodá skupina scházela v počtu
14 jednou za měsíc. Výuka probíhala velmi těžce, neboť
zde se českým jazykem již téměř nemluví. Byly položeny základy, na kterých bude možno v tomto roce stavět
a pokračovat ve výuce. I v Nové Hradišce velmi rádi zpívají
české písničky a další nové jsme se naučili.
3. spolupráce s redakcí Jednoty a Dětského koutku
a s redakcí Rádia Daruvar 91,5
Obrovskou výhodou pro místní Čechy je možnost jedenkrát týdně si přečíst nové vydání týdeníku Jednota, ve
kterém je shrnuto veškeré dění týkající se činnosti Besed,
školy, města Daruvaru, ale i dalších oblastí týkajících se
běžného života místních Čechů.
Do redakce Jednoty jsem docházel podle jejich potřeby,
pomáhal jsem upravovat texty a dělal korektury článků.
S kolektivem vydavatelství se mi výborně spolupracovalo
a udržovali jsme velmi přátelské vztahy. Zvláště vedoucí
Jednoty paní Libuše Stráníková je velmi komunikativní
a přístupná všem tvůrčím nápadům a návrhům.
V Rádiu Daruvar jsem se v tomto roce spolupodílel na
vysílání relace o českém jazyce, do které jsme společně
s paní kolegyní Hlavatou dodávali a nahrávali zpracovaná
témata. Jednalo se o porovnávání významu stejně znějících českých a chorvatských slov. Tato relace se setkala
s příznivým ohlasem, a proto byla později uváděna i její
psaná podoba v časopise Jednota.
Výuka českého jazyka v kostele v Bjeliševci
V tomto školním roce jsem bydlel v rodinném domě, ve
kterém přede mnou bydlela paní učitelka Milena Chomátová. Dům ale již pomalu stárne, proto jsem si na tento
školní rok našel nové ubytování v „bytovce“, kde obývám
2+1 s veškerým vybavením.
Veřejná doprava je zde řídká a do některých míst není
žádná. Využití soukromého auta pro dopravu na místa
působení je tedy nutné a bez něj se zde prakticky do některých míst nedá ani dostat.
Velmi příjemné pro člověka, který je daleko od domova, je
i to, když vidí kolem sebe ochotu, laskavost a vstřícnost. Já
můžu za sebe říci, že kdykoliv jsem se setkal s lidmi z vedení Svazu Čechů, z Jednoty, na všech školách a školičkách,
ve všech Besedách, kam jsem jezdil, v Rádiu Daruvar, vždy
se jednalo o setkání příjemné, povzbuzující a inspirující.
Letos jsem si zde také ve volných chvílích dostatečně zasportoval. Jízda na kole, volejbal, plavání a tenis mi pomohly
udržet se v kondici, která je hodně potřebná pro vyvažování častého sezení za volantem při jízdách do škol a Besed.
Spolupracovat s místními chorvatskými Čechy byla pro
mne velká radost. Vedení Svazu Čechů, zvláště paní Eleonora Janotová a paní Jára Kulhavá mi vždy ve všem vyšly
vstříc a nebyly žádné problémy, které by narušovaly mou
práci a naši spolupráci. Stejně tak spolupráce s Jitkou Stáňovou Brdarovou, kordinátorkou výuky českého jazyka
v Chorvarsku, byla velmi pozitivní.
Jsem rád, že jsem poznal spoustu dobrých lidí, kteří mne
obohatili, a věřím, že i já jsem svým působením přinesl
něco nového jim.
Velmi rád vzpomínám na spolupráci s Besedou ve Slavonském Brodě, kde se skupina asi dvaceti lidí ve věku
20–70 let schází pravidelně v neděli odpoledne v prostorách předsálí městského kulturního domu (Beseda nemá
svůj vlastní dům). Do Brodu jsem dojížděl od října do
března jednou za tři týdny.
12
Lektoři a učitelé | Čeština na Kavkaze
Z výuky v Českém klubu Mateřídouška
Čeština na Kavkaze
Marek A. Havlíček | krajanská komunita Kirillovka a Novorossijsk, Rusko
Vladimírovka a Chlebovka (Glebovka). Počátkem sedmdesátých let vznikly další kolonie
ještě dále na jih – Tešebs, Tekos, Aderbievka
a Anastasievka.
Příběhy českých kolonizátorů jsou velmi podobné. Do
Ruska se vydali z různých částí Čech na výzvu tamní vlády, kterou navíc podpořili čeští agitátoři, kteří se zúčastnili
velké Etnografické výstavy v Moskvě v r. 1867. Existovalo několik projektů na přesídlení Čechů do různých částí
Ruska, ale nakonec se realizovaly jen ty, které byly směrovány na Volyni a na pobřeží Černého moře.
Cesta na Kavkaz vedla vlakem do Baziase a dále po
Dunaji do Galace (obě města dnes leží v Rumunsku),
odkud na námořní lodi pokračovali přes Oděsu až do
Novorossijsku. Pokud kolonizátoři na tak nákladnou
cestu neměli dostatek financí, vydávali se na povozech
Krajanskou komunitu na severním Kavkaze
můžeme považovat za součást organizované české kolonizace černomořského pobřeží,
která probíhala v 60. letech 19. století a kromě předků dnešních kavkazských Čechů se
týkala také krajanů, kteří dnes žijí na Ukrajině
na Krymu (ten se součástí Ukrajiny stal teprve
v r. 1954, do té doby byl součástí ruské části SSSR) a na nedalekém pobřeží Azovského
moře. Koncem šedesátých a počátkem sedmdesátých let 19. století vzniklo několik českých
vesnic také na Kavkaze. V okolí Anapy to byly
Varvarovka a Pavlovka, v okolí Novorossijsku
to byly vesničky Kirilka (Kirillovka), Metodějka (Metodějovka, Methodievka, Mefodievka),
13
Po prvních krušných letech začali krajané postupně prosperovat. Z počátku jim to umožnila zejména produkce
tabáku, které se naučili od místních Řeků. Díky iniciativě
českého agronoma Bedřicha Hejduka, významného zakladatele vinic v okolí Abrau-Ďurso (dnes jednoho z nejvýznamnějších ruských producentů zejména šumivých
vín), postupně přecházeli na produkci vinné révy i další
krajané, jelikož ta vyčerpávala půdu méně než zmíněný
tabák.
Do revoluce se mnoha krajanům podařilo v Rusku zbohatnout, na což během bolševických hospodářských reforem tvrdě doplatili. Hospodáři, kteří měli velký statek
a najímali pracovní sílu, byli během třicátých let rozkulačeni a deportováni do lágrů, nejčastěji do Kazachstánu.
Jejich statky se pak jako první staly součástí formujících se
kolchozů a sovchozů.
Češi na Kavkaze zůstávali se svou vlastí spojeni zejména díky živému jazyku a kultuře. Důležitou roli v tomto
ohledu hrála vždycky osoba učitele, který byl vysílán
z Československa a mezi krajany byl vždy vážený. Působení českého učitele však bylo povoleno až po ruských
reformách v r. 1905 a po první světové válce v počáteční
éře vlády bolševiků1.
Nejstarší pamětníci z Kirillovky tak dodnes pamatují učitele Červeného, který žil přímo v budově místní
české školy, která měla dvě třídy. Spíše shodou okolností se v pronajatých prostorách této budovy dnes
nachází také Český klub Mateřídouška. Nejasný a pravděpodobně tragický byl osud tohoto učitele, který
beze stop zmizel v roce 1927 v době stupňujícího se
stalinistického teroru.2 Další zajímavou osobností mezi
českými učiteli byl později známý komunistický spisovatel Petr Jilemnický. Konec jeho působení jako učitele
se podobá tomu předchozímu, aspoň ve vzpomínkách
pamětníků, jako je varvarovský rodák Václav Švec (nar.
1917). Když učitel beze stopy zmizel, údajně dokonce
v doprovodu tajné policie, všichni na něho raději rychle zapomněli. O to více se pak krajané podivovali, když
v 60. letech vesničku navštívili reportéři z Československa, aby se o působení autora děl, jako např. „Dva
roky v zemi Sovětů“ či „Pole neorané“, dozvěděli něco
více. „Myslel jsem si,“ vzpomíná na setkání zmíněný Václav
Švec, „něco jim řeknu a ještě budu nepřítel lidu, tak jsem
jim nic neřekl. Na všechny otázky jsem jim odpověděl, aby
byly zodpovězené, ale víc jsem neřekl nic.“3
Takovým způsobem bylo působení českých učitelů
u krajanů na Kavkaze přerušeno a vlastně i celá kavkazská česká komunita pomalu upadala v zapomnění. Stále zůstávaly živé vztahy s původní vlastí, hlavně
díky mnohým účastníkům osvobození Československa
v armádě generála Ludvíka Svobody, kteří se rozhodli, že budou i nadále sloužit v Československé armádě, nebo že se do SSSR již nevrátí. Ačkoliv formálně
existovala možnost požádat o repatriaci a vrátit se do
Československa pro všechny krajany, mnozí z těch,
kteří to zkusili, se setkali s nevolí odpovědných orgánů a někdy dokonce s výhrůžkou, že „ne tam pojedete,
ale na Sibiř“.4 Zajímavá byla také setkání krajanů s Čechoslováky, kteří jezdili k Černému moři na dovolenou
a s nimiž často navazovali „přátelskou družbu“. Všechny
tyto vztahy přetrvaly dlouhá léta často až do současnosti.
Tradice působení českých učitelů byla obnovena až
v roce 2002. V květnu tohoto roku se po přečtení krátké reportáže o krajanech iniciativy spontánně chopil
pan Ivo Myčka, učitel z Rakovníka, kterému se podařilo
za přispění sponzorů a pomoci zastupitelského úřadu
v Moskvě realizovat měsíční pobyt u krajanů, kde také
několikrát vypomohl v tzv. Nedělní školičce v Kirillovce5 jako lektor-rodilý mluvčí. Od podzimu 2003 je učitel
z České republiky každoročně vysílán Domem zahraničních služeb a letos zde působí již pátý.
Výuka českého jazyka u krajanů probíhá přímo v krajanských organizacích a není součástí standardní školní
výuky. Kurzy jsou vedené zvlášť pro děti a pro dospě-
1| Havránek, Pavel: Češi na Kavkaze. In: Národopisná revue. č. 1,
r. XVIII, 2008. s. 17.
2| Božena Růžečko, z rozhovorů ze září 2008.
3| Václav Janovič Švec, z rozhovorů v září 2008.
4| Vladislav Kabrda, z rozhovorů v září 2008.
5| Nedělní školička v Kirillovce fungovala od února 2002 do března 2003. Z iniciativy Iriny Treťakové probíhala výuka pro zejména dětské zájemce z Kirillovky.
přes Slezsko, Halič, Ukrajinu a Krym. Po svém příjezdu
byli krajané nejprve ubytovani přímo ve vojenských
kasárnách tehdejší pevnosti Novorossijsk, než bylo
rozhodnuto, že pro ně budou vybrány pozemky
v blízkém okolí. Mnozí, kterým ještě zbyly prostředky,
poté, co zjistili, že nezískají pozemky na úrodné Kubáni,
ale neprostupné zalesněné pozemky v podhůří Kavkazu,
se rozhodli rychle Rusko opustit a vraceli se buď zpět
do Čech, nebo odcházeli do Ameriky. První roky, kdy
v okolí svých dočasných obydlí podobných zemljankám
vydobývali svá budoucí pole klučením lesů a postupně
si budovali svá obydlí a celá hospodářství z materiálů,
které si mohli vzít zdarma v horách dle libosti, nebyly
vůbec lehké. Pomalu si zvykali na fakt, že jejich životní
podmínky se liší od slibů, kterým v Čechách uvěřili.
14
Budova bývalého katolického kostela v Kirillovce, kde je dnes Dům kultury
Budova bývalé české školy v Kirillovce, kde se dnes nachází
sídlo Českého klubu Mateřídouška
lé a následně jsou členěny podle úrovně pokročilosti.
V Českém klubu Mateřídouška v Kirillovce navíc probíhá
řada pravidelných mimoškolních aktivit a různých výročních akcí spojených s oslavami českých státních či katolických svátků. Při této příležitosti se krajané z českých vesnic
i z Novorossijsku scházejí v Kirillovce, a to buď přímo
v sídle Českého klubu Mateřídouška, nebo v domě kultury (budova bývalého českého katolického kostela).
Vzhledem k tomu, že krajané jsou také v dalších oblastech severního Kavkazu, byla letos věnována větší
snaha pozvat také je. Bohužel většině z nich, vzhledem
k velkým vzdálenostem, se nepodařilo přijet ani na největší krajanskou akci roku tzv. Dny české kultury v Novorossijsku. Výjimkou byla delegace krajanů z Anapy, kteří
do Kirillovky na krajanské akce během minulého roku
několikrát zavítali.
mnoho těch, kteří se češtinu učí z toho důvodu, že k ní
cítí silný vztah jako k jazyku svých předků. Jako k jazyku,
kde se u nich doma dříve mluvilo. Jako k jazyku, k němuž
mají blízko.
O český jazyk mají dnes zájem především ti, kteří cítí
smysl v jeho praktickém uplatnění – mladí lidé, kteří
přemýšlí o studiu na některé z českých univerzit, nebo
někteří lidé středního věku, kteří v mezích současného
ruského trendu uvažují o koupi nemovitosti v Čechách
nebo se tam chystají odjet na důchod. Je však také stále
Nejvýznamnější česká komunita se dnes nachází právě
v Novorossijsku a jeho okolí. I přesto se své další aktivity jako učitel snažím zaměřit také do dalších oblastí,
kde Češi žijí, aspoň v rámci volného času, který mi zbývá. Kromě Novorossijsku se Češi v ostatních oblastech
do žádné spolkové organizace nesdružují a spolupráci
s českými institucemi si ani představit nedokážou. Od
podzimu roku 2010 tak učitel začal nově pod hlavičkou českého klubu Mateřídouška působit také v Anapě,
kam dojíždí nejméně dvakrát měsíčně a kde výuka probíhá od listopadu probíhat na místní katolické faře.
O jednoznačně pozitivních výsledcích, které plynou
z možnosti působení rodilého mluvčího mezi krajany
v Rusku, není pochyb. Pro krajany je kontakt s nositelem živé české kultury zejména po tak dlouhém odloučení, které trvalo od třicátých let minulého století, velmi důležité. Za několik posledních let, kdy učitel působí
v rámci aktivit českého klubu Mateřídouška, se oživilo
mnoho často již opomenutých svátků a veřejně se začaly nově slavit všechny státní svátky České republiky.
Při všech těchto spolkových i veřejných akcích má vždy
své důležité místo učitel, který v místní multikulturní
společnosti reprezentuje jak kulturu krajanů, tak tu českou vůbec. Výuka jazyka do značné míry představuje
vlastní spolkovou aktivitu, která spojuje všechny, kdo
mají zájem o současnou češtinu a o to, jak ji správně
používat. Zcela oprávněný je tak výrok Iriny Treťakové,
předsedkyně českého klubu Mateřídouška, totiž že:
„Pokud by tady učitelé z Čech nebyli, takové oživení krajanských spolkových a kulturních aktivit by bylo jen těžko
realizovatelné.“
15
Glosa | XX. ročník Kurzu českého jazyka pro krajany
Ahoj
Dobruška 2010, studenti a vyučující
XX. ročník Kurzu českého jazyka pro krajany
Daniel Křivánek | Ústav jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy v Praze
Glosa
Dne 23. 7. 2010 se po roce opět do Dobrušky,
malého východočeského města, sjeli účastníci
jubilejního dvacátého ročníku Kurzu českého jazyka pro krajany. Kurz 20 let pořádal Ústav jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy. Zahraniční Češi jezdí na kurz, aby si zde zdokonalili
své znalosti češtiny, nebo aby se zde se základy
češtiny seznámili. V tomto roce přijeli účastníci
z rekordních 37 států.
Hned druhý den kurzu po úvodním seznámení následoval
rozřazovací test, abychom poznali skutečné znalosti účastníků. Studenti jsou na kurzu v Dobrušce již tradičně rozdělováni do šesti tříd podle úrovně znalostí českého jazyka.
Úplné začátečníky mluvící anglicky uváděla do základů
českého jazyka ve Žluté třídě Mgr. Vladimíra Koreňová, španělsky mluvící začátečníky vyučovala český jazyk v Modré
třídě Mgr. Marie Vonešová. Mírně pokročilí byli zařazeni
do Červené třídy Mgr. Mileny Koreňové. Pokročilé vedly již
tradičně v Zelené třídě Mgr. Olga Lustyková a Mgr. Alena
Obstová ve Fialové třídě. Nejpokročilejší Oranžovou třídu
vyučoval Mgr. Pavel Smolák. Všichni vyučující mají dlouholeté zkušenosti s výukou češtiny jako cizího jazyka.
Kromě hodin českého jazyka výuku doplňovala hudební
a dramatická výchova a hodiny reálií, kde se studenti seznámili jak s důležitými historickými mezníky, tak i se současnou situací v České republice.
Velký zájem účastníků byl i o odpolední přednášky. Do
programu již tradičně zařazujeme přednášku o politickém
systému České republiky a přednášku o historii Univerzity
Karlovy a možnostech studia na univerzitě. Pro účastníky,
kteří chtějí ve výuce češtiny pokračovat a nemají možnost
docházet na hodiny zahraničních lektorů češtiny, byla určena přednáška vedoucího Laboratoře distančního vzdělávání ÚJOP UK o možnostech e-learningové výuky českého
jazyka. Ústav jazykové a odborné přípravy UK připravuje již
několik let kurzy distančního vzdělávání českého jazyka.
Kurz samozřejmě nemůže být pouze o výuce, i když ta
vyplňuje většinu času v čtyřtýdenním programu kurzu.
Hned odpoledne po rozřazovacím testu jsme navštívili
nedaleké Ratibořice a měli jsme naplánovanou procházku
16
Glosa | XX. ročník Kurzu českého jazyka pro krajany | Krajanský dětský festival v Băile Herculane
Glosa
po Naučné stezce Boženy Němcové. Bohužel deštivé
a velmi chladné počasí naše plány narušilo, tak jsme si
prohlédli alespoň zámek a jeho nejbližší okolí.
Následující víkend už byl slunečný a výlet do muzea řemesel v Letohradu a na zámek v Litomyšli se obešel bez
deště. Naopak se tento den šplhaly teploty přes 30 °C
a krajané poznali proměnlivost počasí u nás.
Třetí týden jsme vyučovali pouze do středy a pak jsme navštívili hlavní město. Dva a půl dne jsme strávili v Praze při
návštěvách Senátu Parlamentu České republiky, Vyšehradu a historického centra. Nemohu nezmínit setkání krajanů se členy Stálé komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí spojené s diskusí a prohlídkou překrásných reprezentačních prostor Senátu.
Při zpáteční cestě z Prahy do Dobrušky jsme nevynechali
další skvost zapsaný na seznam UNESCO a navštívili jsme
Kutnou Horu i s přilehlým klášterem v Sedleci.
Při dalších výletech jsme navštívili ještě Adršpašské skály, klášter v Broumově, pivovar v Náchodě a samozřejmě
zámky v bezprostředním sousedství Dobrušky: Opočno
a Nové Město nad Metují.
Bylo toho opravdu hodně, co jsme za čtyři týdny zažili.
Pro Dobrušku je to již tradice, že v létě město ožije více
než šesti desítkami cizinců, ale spolupráce s městem je na
vynikající úrovni. Ať již připomenu pravidelné každoroční
setkání s obyvateli města v areálu v Běstvinách spojené
s hudbou, tanci a grilováním, nebo pravidelný fotbalový
zápas účastníků s fotbalovým oddílem Dobrušky.
Letos se na jeden víkend rozšířil počet účastníků o dalších
30. V Dobrušce nás navštívil folklórní soubor obce Lipovlany z Chorvatska, kde bylo několik absolventů kurzu
v Dobrušce. Vedoucí souboru pan Mirko Knížek pokřtil
svoji knihu chorvatských a českých básní a s celým souborem vystoupili s programem na náměstí v Dobrušce.
Po náročném měsíci jsme se potom v pátek 20. 8. 2010 rozloučili a odvezli jsme účastníky do Prahy, odkud již každý pokračoval domů. A víme, že díky těmto setkáním se
čeština ve zdokonalené formě ozývá ve více jak třiceti dalších destinacích. Je krásné, že po dvaceti letech existence
kurzu jím již prošlo několik generací krajanů. Jelikož si vedeme záznamy o jednotlivých účastnících kurzu, víme, že
z některých rodin jsme vzdělávali již třetí generaci. Jsou
to rodiny, které se aktivně podílejí na krajanském životě
zahraničních Čechů a také díky našim kurzům se jejich
čeština i vztahy s Českou republikou stále zlepšují.
Krajanský dětský
festival v Băile Herculane
Petr Skořepa
krajanská komunita Svatá Helena,
Rumunsko
Alo
Ve dnech 12. a 13. června 2010 se uskutečnil již tradiční
dětský festival, který jednou za dva roky pořádá krajanská organizace Demokratický svaz Slováků a Čechů v Rumunsku (DSSČ). Čeští krajané z Rumunska se při této příležitosti opět sjeli do oblíbených Herkulových lázní (Băile
Herculane, nedaleko rumunského města Orşova).
Letošní ročník byl slavnostní, protože se konal při příležitosti 20. výročí založení krajanské organizace DSSČ. Proto se akce zúčastnil i neobvyklý počet oficiálních hostí
z Rumunska i z České republiky.
Na festival dorazily soubory z Moldovy Nouă, Svaté Heleny, Gerníku, Eibenthalu, Rovenska a Zlatice. Pozvání přijal i slovenský soubor Varzaľ z Bihoru a moravská cimbálová muzika souboru Pentla. Premiéru měl také nový
dětský soubor Modráček ze Svaté Heleny.
Úroveň jednotlivých vystoupení byla letos velmi dobrá.
Bylo znát, že dětští tanečníci, jejich vedoucí i muzikanti
přistoupili k přípravě velmi poctivě.
Vydařil se i slavnostní večer k oslavě DSSČ. Děti měly
dokonce příležitost sfouknout svíčky na velikém dortu
v červeno-modro-bílých barvách DSSČ. Nakonec následovala taneční zábava, při níž se až do pozdních nočních
hodin střídali muzikanti z gernické kapely Boemia a muzika souboru Pentla.
Další ročník dětského festivalu proběhl velmi dobře. A je
nutno říci, že se vše vydařilo především proto, že DSSČ
akci zodpovědně organizačně zajistil.
17
Glosa | 2. společná monitorovací cesta
Zprava prof. Sergio Corduas, vedle něj lektor Mgr. Jan Bednář + studenti a účastníci monitoringu na návštěvě benátského lektorátu
2. společná monitorovací cesta
Lucie Šafarčíková, Olga Vlachová | DZS
Ladislav Bánovec | MŠMT
Glosa
Ve dnech 24.–30. října se uskutečnila 2. společná monitorovací cesta lektorátů a učitelů u krajanských komunit. Olga Vlachová (učitelé u krajanských komunit,
DZS), Lucie Šafarčíková (lektoráty, DZS) a Ladislav Bánovec (MŠMT) navštívili 3 evropské země a projeli okolo
3 000 kilometrů. Předmětem monitoringu bylo 5 lektorátů: v Itálii Benátky, Padova, Udine, dále slovinská Lublaň a chorvatský Záhřeb a 2 učitelé u krajanské komunity
na Daruvarsku v Chorvatsku.
Lektoři (konkrétněji Mgr. Jan Bednář v Benátkách, Mgr. Zuzana Muchová v Padově, Mgr. Jana Sovová v Udine, Mgr.
Jana Šnytová v Lublani a v Záhřebu Mgr. Matěj Martinčák)
nás přivítali na hodinách češtiny a besedách se studenty,
ukázali nám učebny, studovny, knihovny, seznámili nás
s představiteli univerzit a ostatními kolegy bohemisty.
Učitelé u krajanů Mgr. Jiří Krejčí, Ph.D., a Mgr. Vladislav
Rusín nám v chorvatském Daruvaru poskytli náhled do
výuky češtiny na mateřské, základní, střední škole a gymnáziu. Součástí návštěvy krajanské komunity byla i prohlídka České základní školy J. A. Komenského v Daruvaru,
vernisáž výstavy Staročeško uspořádané u příležitosti českého státního svátku 28. října, dále beseda s představiteli
krajanské komunity, šéfredaktorkou krajanského časopisu
Jednota či redaktorkou českého vysílání Rádia Daruvar.
Monitoring situace na lektorátech je velkým impulzem
pro naši práci a pro lektory znakem, že se o ně zajímáme,
že se chceme seznámit s jejich přímými nadřízenými, vidět lektorskou výuku a hlavně samotné studenty při výuce, jejich projevy v češtině, dále využití zasílaného učebního materiálu a celkovou praxi na lektorátu. Stejně tak je to
s učiteli u krajanů – teprve situace viděná „na vlastní oči“
poskytne ucelený obraz reality. Člověk až na konkrétním
místě ocení nelehkou práci učitelů a nadšení krajanů, kteří si dlouhá léta zachovávají český jazyk a českou kulturu
daleko od své původní vlasti.
Druhá společná monitorovací cesta Programu podpory
českého kulturního dědictví v zahraničí přinesla zjištění,
že všichni vyslaní lektoři a učitelé jsou kvalifikovanými
odborníky. Monitoring byl velice zajímavý a přínosný: přispěl k získání poznatků o lektorátech a jejich fungování
a o životě a práci krajanských učitelů. V každé destinaci
byly zřejmé výsledky činnosti učitelů a lektorů: mnoho lidí
nadšených pro český jazyk (mj. pan profesor Sergio Corduas z Benátek, o kterém je následující příspěvek).
18
Glosa | Profesor Sergio Corduas | Táboření s dětmi českých krajanů v Rumunsku
Glosa
Profesor Sergio Corduas
Jan Bednář
lektorát v Benátkách, Itálie
Ciao
Profesor Sergio Corduas
Benátky jsou nejen fascinující, historické, turistické, extrémní či romantické, ale také trochu „české“. A to především
díky panu profesoru Sergio Corduasovi, který na zdejší Univerzitě Ca´Foscari vede lektorát českého jazyka a literatury
nepřetržitě od roku 1971. Je to úctyhodná doba, a pokud
se mohu odvážit tvrdit, nejen český jazyk a literatura, ale
také Česká republika se staly panu profesorovi osudem.
Když jsme na počátku letošního roku společně pracovali
na závěrečných korekturách jeho textů ke knize Jiná Praha,
bylo mi nesmírnou ctí vnímat, jakou inspiraci (převážně láskyplnou, ale místy i sarkasticky kritickou) může v sobě naše
hlavní město skrývat. A možná právě pod vlivem těchto
společných chvil jsem si uvědomil, jak hluboký, silný a dlouhodobý je profesorův vztah k naší zemi. Ostatně mohu-li
si dovolit parafrázovat jeho slova, prvotním impulzem bylo
zcela nepochybně už studium u profesora Angela Maria
Ripellina v Římě, jehož kniha Magická Praha (1973) je podle
mého názoru dodnes nepřekonaným dílem.
Ačkoliv jsem na lektorátu v Benátkách teprve druhým rokem, byl jsem hned od počátku velmi mile překvapen, jak
bohatý literární fond jsem zde nalezl. A třebaže máme na
Univerzitě Ca´Foscari všeho všudy jednu místnost, která je
zároveň učebnou, pracovnou i knihovnou dohromady, patří zdejší české literární zázemí, především díky profesorově
zásluze, k těm největším na italských univerzitách. Ostatně nejen knihy v českém jazyce, ale i jeho italské překlady
J. Mukařovského, K. Teiga, J. L. Fischera, B. Hrabala, J. Haška,
J. Seiferta a mnoha a mnoha dalších mluví samy za sebe.
Na konci letošního roku odchází pan profesor Sergio Corduas do důchodu. Přesto jeho láska k českému jazyku
a české literatuře nepochybně zůstává…
Táboření s dětmi českých krajanů v Rumunsku
Alo
Petr Skořepa
krajanská komunita Svatá Helena, Rumunsko
Glosa
Také o letošních prázdninách se konal nedaleko české vesnice Gerník v rumunském Banátu tábor pro děti českých krajanů. Tato akce se uskutečnila již třetí rok po sobě. Tábor organizovala Asociace turistických oddílů mládeže (A-TOM)
společně s Ligou lesní moudrosti. Na letošní táboření přijelo mezi 22. červencem a 2. srpnem téměř 30 dětí českých
krajanů.
E. T. Setona a byl opět hodně „indiánský“. Na děti čekalo
spaní pod stany, spousta her a aktivit, celotáborová hra,
tradiční indiánská sauna, putování po okolí i koupání
v potoce plném raků.
Vedoucími letošního tábora byli oblíbení woodcrafteři
z Mnichova Hradiště. Tábor tedy proběhl podle zásad
19
Glosa | Kulturní střípky z Maďarska
Kulturní střípky z Maďarska
Szia
Markéta Pochylová
lektorát Piliscsaba (Pilišská Čaba), Maďarsko
Glosa
Lektorka Mgr. Markéta Pochylová a ředitel Českého centra v Budapešti Michal Černý
Studenti slavistiky na Katolické univerzitě Pétera Pazmáně
v maďarské Piliscsabě
Dne 19. října 2010 se v Českém centru v Budapešti konala
projekce českého filmu Protektor. Film režiséra Marka Najbrta z roku 2009 měl u širokého publika velký ohlas. K úspěchu jistě přispěly také maďarské titulky.
či slovakistu, musel projít nelehkým kulturně historickým
testem. Naštěstí soutěž probíhala ve skupinách, takže jednak
více hlav se správné odpovědi vždy nějak dopátralo, jednak
při vzájemné soutěživosti mezi skupinami bylo o zábavu
a legraci postaráno. Studenti měli například za úkol podle
hudební ukázky rozpoznat, ke kterému slovanskému národu
patří určitá hymna.
V početném publiku bylo možné spatřit nejen studenty
bohemistiky z Budapešti, ale také slovakisty, polonisty a bohemisty z Pilišské Čaby. Dále se projekce zúčastnilo mnoho
významných osobností české i maďarské kultury z řad novinářů, překladatelů a kulturních pracovníků. Významnou
skupinu tvořili také tzv. „obyčejní“ milovníci českého filmu
z řad Budapešťanů, kteří potvrdili, že zájem o český film je
opravdu nevídaný.
Velký dík za organizaci a pozvání na tuto projekci patří Českému centru v Budapešti a jeho řediteli panu Michalu Černému. S radostí můžeme mluvit o velmi produktivní spolupráci a již se těšíme na další společné projekty.
V další části příspěvku bych chtěla přiblížit jeden příjemný
slavistický večer, který se konal 21. října 2010 na půdě naší
Katolické univerzity Pétera Pázmáně. Večer byl koncipován
jako seznamovací večírek studentů prvních ročníků. Bylo
velmi příjemné sledovat, jak velký zájem mají mladí lidé
o slovanské jazyky.
Program oslavy sestavili sami studenti, také zajistili výborné
občerstvení s ohledem na specifika jednotlivých slovanských národů.
Slavistický večer se nesl v přátelské atmosféře, konverzace
probíhala zcela přirozeně v některém ze slovanských jazyků. První ročníky se ještě držely své mateřštiny, avšak doufejme, že již na vánočním večírku vyzkouší své zdokonalené
konverzační dovednosti.
Poslední událostí, o níž bych chtěla krátce informovat,
je setkání s novou paní velvyslankyní Ing. Helenou Bambasovou, která se stala od září tohoto roku mimořádnou
a zplnomocněnou velvyslankyní České republiky v Maďarské republice. Slavnostní audience se konala v předvečer
92. výročí vzniku Československa 27. října 2010 na velvyslanectví České republiky v Budapešti.
Příjemně strávený večer na velvyslanectví České republiky
nabídl nejen velmi důstojnou oslavu státního svátku, ale
také umožnil potkat a pohovořit s významnými lidmi z oblasti české i maďarské kultury a politiky. Věříme, že v této
plodné spolupráci budeme i nadále pokračovat.
Aby si student zasloužil považovat se za bohemistu, polonistu
20
Glosa | Slavnosti
Vesnice Lobanovo na Ukrajině
Oslavy svátku sv. Václava, slavnostní občerstvení
Slavnosti
Pryvit
Eva Řezníčková
krajanská komunita, Čechohrad, Ukrajina
Glosa
Svatováclavské slavnosti, které se konaly v neděli 26. září
2010 v obci Lobanovo (původní název Džara a poté Bohemka) na Krymu, se nesly v duchu pocty svatému Václavovi, patronovi české země, ale i samotné obci Lobanovo. V programu nechyběla slavnostní mše, soutěž dětí
ve znalostech o historii České republiky, tradiční zpěv
českých krajanů inspirovaný folklórem, dobová kuchyně
či svatováclavské posvícení s taneční veselicí.
Ludmila Savina. Všichni si se zájmem vyslechli mé vyprávění v češtině o Václavovi z rodu Přemyslovců, nejstarším
synovi knížete Vratislava I., jeho babičce Ludmile, která
ho vychovávala na Budči v křesťanské víře a dala mu na
tehdejší dobu nezvyklé vzdělání, o jeho dobrotě a laskavém vztahu k lidem a v neposlední řadě o sporu s bratrem Boleslavem, který Václava zavraždil ráno při cestě na
mši ve Staré Boleslavi před 1075 lety.
Lobanovo se nachází na severu Krymského poloostrova severozápadně od města Džankoj. Osadu Džaru na
začátku 60. let 19. století opustili dříve usazení bulharští
osadníci. Teprve po příchodu Čechů v r. 1861 vesnice
získala svůj nejznámější název Bohemka. Naposled přejmenována byla v padesátých letech 20. století po bojovém letci Lobanovovi, který havaroval nedaleko odtud
se svým letadlem. Dnes zde žije zhruba 1200 obyvatel
různých národností, nejpočetnější skupinu tvoří Ukrajinci a krymští Tataři, Čechů je asi 200.
Poté se hosté odebrali do katolické kaple, kde si vyslechli
svatováclavské čtení a zazpívali chorál ze 13. století Svatý
Václave. Po slavnostní bohoslužbě k uctění patrona české země sv. Václava předvedly lobanovské děti scénku
Zavraždění knížete Václava. Pak se malí zájemci o soutěžení shromáždili ve třídě. Čtyři skupinky dětí z Lobanova,
Alexandrovky, Simferopolu a Bratského hbitě odpovídaly
na otázky z české historie před porotou a za přítomnosti
dospělých, kteří zvědavě přihlíželi. Ostatní hosté, kteří se
nedostali do třídy, si prohlíželi výstavku českých školních
učebnic s články o knížatech Václavovi a Boleslavovi,
ochutnávali české posvícenské koláče, záviny, křapáče,
buchty a frgále, popřípadě obdivovali exponáty v muzeu a poslouchali vyprávění paní Procházkové o historii
obce.
Součástí Dnů české kultury bývá v Lobanovu každoročně
slavnostní bohoslužba k uctění památky českého zemského patrona sv. Václava. Od časného rána se sjížděly
do Lobanova autobusy s krajany ze Simferopolu, Alexandrovky, Bratského a přijeli také krajané ze vzdálenějšího
Čechohradu. Přítomné přivítala před budovou Českého
centra předsedkyně spolku Vltava ze Simferopolu paní
Následoval slavnostní koncert čtyř krajanských souborů,
které sdružují zájemce všech věkových kategorií a věnují se
21
Glosa | Slavnosti | Návštěva dětského pěveckého sboru v Rumunsku a Srbsku
Glosa
kultuře a tradicím ukrajinských Čechů, kteří žijí na Krymu
od poloviny 19. století. Vystoupení se všem líbilo a mnohé
písně si krajané notovali s účinkujícími. V závěru přišla řada
na vyhodnocení znalostní soutěže a všechny soutěžící děti
byly po zásluze odměněny.
V dobré náladě se krajané vydali s průvodcem panem
Suchánkem na prohlídku obce Lobanova. Když Čech přijede do malebného městečka Lobanova, první, čeho si
všimne, je klid. Je skoro až překvapující, že dodnes ještě
existují místa, kde se čas zdánlivě zastavil. Hosté obdivovali upravené lobanovské zahrádky, pergoly s dozrávajícími hrozny, udržované sady a krásu podzimu. Lobanovský rodák pan Suchánek nás vedl ke svému rodnému
domku, který postavili jeho prapředci kolem roku 1880,
nejstaršímu obydlí v celé vesničce. Malé okenice, dvě
malinkaté nízké světničky, vyřezávané postele a skříň
z konce 19. století. Připadali jsme si jako v muzeu, ale
pan Suchánek v tomto domě sám dodnes žije a jak řekl,
o dědictví se pečlivě stará.
Krajané se po vycházce sešli v místní jídelně, kde pro ně
byl připraven posvícenský oběd a chutné koláče. Nedělní odpoledne zpestřilo svým koncertem hudební trio
z Bratského, při kterém si dospělí krajané i děti s chutí
zatancovali.
V podvečer se všichni loučili, ale slíbili si, že se brzy na nějaké podobné akci setkají. Zcela určitě přijedou na podzim roku 2011, kdy obec Lobanovo bude slavit 150 let
od příchodu Čechů. Vždyť cílem setkávání je především
navazování a prohlubování přátelství nejen členů folklórních souborů a nejen krajanů z oblasti Krymu.
Návštěva dětského
pěveckého sboru
v Rumunsku a Srbsku
Petr Skořepa
krajanská komunita, Svatá Helena, Rumunsko
Alo
Ve dnech 16. 6. až 21. 6. 2010 navštívil Svatou Helenu, českou vesnici v rumunském jižním Banátu, dětský pěvecký
sbor Mezissimo. Sbor byl založen na počátku roku 1998
sbormistrem Mgr. Zbyňkem Mokrejšem (nyní ředitel jedné základní umělecké školy v Náchodě). V současné době
sbor sdružuje ve třech odděleních více než 80 zpěváčků
z celkového počtu 240 žáků meziříčské školy.
Děti i doprovázející dospělí byli ve Svaté Heleně ubytováni
v rodinách místních obyvatel. Zkoušek pěveckého sboru
ve Svaté Heleně se zúčastnila i skupinka místních školáků.
Místní děti si dokonce zkusily zazpívat se sborem jednoduché úpravy českých lidových písní.
Na závěr pobytu pěvecký sbor Mezissimo vystoupil v kulturních domech u krajanů v nedaleké srbské vesnici Kruščica a ve Svaté Heleně. Zde se k programu připojil i místní
folklorní soubor Modráček.
Cílem akce bylo, aby děti z ČR blíže poznaly české krajany
žijící v Rumunsku a v Srbsku: jejich jazyk, zvyky a způsob
života na vesnici. Pro děti ze Svaté Heleny to zase byla příležitost poznat zevnitř práci v pěveckém sboru a zlepšit
pěvecké dovednosti pod vedením zkušeného sbormistra.
22
letem
světem
4.
Boemios pracovali v Čechách jako řemeslníci či dělníci (byli to např. kováři, tesaři, hrnčíři, kamenotepci či skláři)
Boemios (přistěhovalci ze Sudet)
v brazilském městě Nova Petrópolis
Martina Čermáková | krajanská komunita Mato Grosso do Sul a Rio Grande do Sul, Brazílie
Nás bude zajímat, proč boemios přicházeli do Brazílie.
V jakých odvětvích pracovali? Jaký byl přinos zemi, která
jim poskytla útočiště? Kde se přesně usadili? Jaké stopy
zde zanechali? Odpovědi na tyto otázky můžeme najít
v odborné literatuře, ale i ve svědectvích nejstarších potomků boemios.
V době, když přišli boemios do oblasti Nova Petrópolis, již
zde žili Němci z Porýní, ze Saska a Meklenburska-Pomořanska. Tyto různé skupiny přistěhovalců vytvářely víceméně
uzavřené komunity, v závislosti na poloze pozemků a na
etnickém, kulturním a náboženském původu. Boemios se
usadili přímo v Nova Petrópolisu a také v okolních obcích
Linha Imperial, Linha Brasil, Linha Araripe, Linha Marcondes,
Nove Colónias, Linha Ávila. Většinou to byli katolíci. Do Jižní
letem světem
Město Nova Petrópolis leží v brazilském státě
Rio Grande do Sul necelých sto kilometrů na
sever od Porta Alegre. Žije tam 20 tisíc obyvatel
a mísí se v něm prvky brazilské a německé architektury. V druhé polovině 19. století tam přicházeli přistěhovalci z německy mluvících zemí
a rovněž i emigranti z českého pohraničí, ze Sudet. Říkalo se jim boemios. V době, kdy boemios míří do Brazílie (1870), v zemi vládne císař
Pedro II. z dynastie Bourbonů a Bragança. Jeho
matkou byla Rakušanka Leopoldina z dynastie
Habsburků.
23
Letem světem | Boemios (přistěhovalci ze Sudet) v brazilském městě Nova Petrópolis
V Čechách v té době mluvili německým dialektem bömisch, který se postupem času smísil s ostatními německými dialekty v již dříve kolonizovaných oblastech.
Proč odcházeli boemios z vlasti? Pozemky se čím dál víc
dělily mezi rodinné příslušníky, na některé nezbylo. Byla
vysoká míra nezaměstnanosti. Narůstající industrializace
způsobila, že ruční výrobky již nešly na odbyt. Vyšší demografický růst zapříčinil nedostatek potravin. Přišla období sucha a neúrody. Místní obyvatelstvo sužovaly vysoké
daně a také dlouhá vojenská povinnost. Evropské vlády
společně s kolonizačními společnostmi emigraci podporovaly. Pozitivně působil i fakt, že brazilský císař Pedro II.
byl synem rakouské princezny Leopoldiny.
Brazilská vláda podporovala příchod přistěhovalců na jih
země, protože věřila, že jako vlastníci nové půdy ubrání
svůj majetek a území před Španěly. Vládní sliby ale nebyly
dodržovány a přistěhovalci se střetli s tvrdou realitou. Na
rozdíl od jiných imigrantů byli boemios řemeslníci a dělníci (kováři, tesaři, hrnčíři a kamenotepci). Domnívali se,
že v oblasti, kam odchází řada lidí, bude jejich práce vyhledávaná. Ale realita byla jiná. Museli se stát zemědělci,
přestože neměli ani elementární znalosti agronomie. Obklopovalo je nebezpečí, které je udržovalo v neustálém
napětí. Žili uprostřed divočiny, ohrožováni šelmami a tzv.
indiány; bylo to v oblasti bez silnic, dalších komunikačních
linií i bez dostatečné ochrany. Byly to dny, měsíce a roky
bolestného a totálního odloučení a existenční úzkosti.
Tito boemios měli sice již zkušenost s nedostatkem potravin a dalších důležitých potřeb z Evropy, ale za oceánem
neměli nikoho, koho by mohli poprosit o pomoc. Svoje
problémy museli řešit sami. Tyto základní potřeby k přežití
je nutily spolupracovat. V zemi jejich původu nebyly panenské lesy jako v Brazílii. Co dělat s ohromnými stromy,
které rostly na pozemcích, které měly být obdělány? Říká
se, že boemios ztratili spoustu času během prvního jara
a části léta, kdy čistili a klučili pozemky, ale nestihli zasít.
Když přišla zima, docházely potraviny.
Přistěhovalci nepěstovali plodiny na prodej, ale výhradně
pro vlastní potřebu. To je nutilo pěstovat všechno. Přebytečné produkty prodávali, protože potřebovali splácet
svoje dluhy vládě či kolonizačním společnostem.
Kromě zemědělství chovali i hospodářská zvířata: skot pro
maso a na práci, vepře na maso a tuk, koně na přepravu,
králíky, slepice, krocany, holuby, kozy atp.
Nástroje a nářadí k práci vyráběli samotní profesionálové
z řad přistěhovalců. Práce byla rozdělena výhradně mezi
členy rodiny. Zaměstnance měli pouze v případě nemoci či smrti některého z příbuzných. Otec zastával nejtěžší
práci. Matka zase domácí práce, starala se o děti, o zahradu, pomáhala při kácení lesa a při práci se zvířaty.
Přistěhovalci pracovali ve třech sektorech:
1. Těžba kamene a dřeva, pěstování plodin a chov
zemědělských zvířat. Produkovali to nejnutnější k přežití,
vyměňovali či prodávali přebytky.
2. Ruční řemeslná výroba – truhlářství, kovářství, sedlářství, koželužny, ševcovství a krejčovství. Pracovali výhradně na zakázku.
3. Obchod s výrobky, které v dané oblasti nebyly dostupné – sůl, rafinovaný cukr, káva, látky, zinek a železo. Tady
měli důležitou roli obchodní cestující, kteří zároveň kupovali a prodávali přebytky (tuk, vejce, máslo, fazole) a zprostředkovávali zprávy mezi jednotlivými koloniemi.
Přebytečné produkty si zpočátku místní vyměňovali mezi
sebou. Později se začalo s výměnami v rámci regionu.
Vznikaly tak družstevní záložny. Tento systém přilákal zájem místní populace. V roce 1902 v Linha Imperial vznikla
první družstevní záložna, Caixa Rural, vůbec první v Jižní
Americe. Na jejím založení měl zásluhu farář Theodor Amstad. Další záložny, které v okolí vznikaly, nebyly úspěšné.
Ale Caixa Rural odolala všem vnějším tlakům a díky vedení
boemios a jejich potomků přinášela zisky.
Jak vypadalo v té době školství? Přistěhovalci posílali své
děti do školy, přestože chodily na vyučování bosy a prostě oblečeny. Neměly aprobované učitele, ti se vybírali
vždy z komunity. Z počátku se vyučovalo pouze německy,
až později se začalo s výukou portugalštiny. Děti se učily čtení, psaní, portugalštinu, matematiku (hlavně počty
zpaměti). Dále pak geometrii, aby uměly měřit pozemky,
studovaly historii, zeměpis, zpěv a hudbu a rovněž náboženství. Bylo zásluhou učitelů, že oblast měla kulturní
zázemí.
Boemios měli v oblibě kulturní spolky, které vznikaly kvůli
potřebě společného setkávání komunity, ale také v období
konfliktů jako prostředek ochrany (např. na konci 19. století v ozbrojeném sporu monarchistů a republikánů krátce
po vyhlášení republiky). Vznik, organizace a údržba spolků
všech typů, dokonce i veřejných prostranství i náměstí byla
zprostředkována samotnými přistěhovalci, jako např. náměstí Theodora Amstada či kostel svatého Lorenze v Linha
Imperial. Boemios využili příjmů z prodeje lístků na divadelní
představení, aby tím přispěli k financování stavby kostela.
V komunitách boemios nikdy nechyběly hudební skupiny. Hudebníci měli dobrou pověst a jejich hudební
vystoupení byla známa svou kvalitou. Když v jiné kolonii
letem světem
Ameriky připluli na plachetnicích či na parnících. Cesta přes
Atlantický oceán trvala sedmdesát dva dní.
24
Práci na poli zastávala celá rodina, včetně dětí
V komunitě boemios byla spousta výborných muzikantů,
kteří hráli v kapelách při různých oslavách
neměli skupinu, pozvali boemios, kteří překonávali dlouhé vzdálenosti na koni, aby zahráli při oslavách inaugurace kostelů a při dalších různých oslavách.
krajanská organizace Freundeskreis Sudetenland s 43 členy. V roce 1995 Böhmerlandtanzgruppe zorganizoval
první setkání Vzpomínání v Linha Imperial a Sudetenfest.
Samotní členové skupiny začali se znovuobjevováním
zapomenutých kořenů a rodinných tradic. Vzpomínalo se
na původ českých předků, na jejich životní osudy, starosti
a zásluhy. Při té příležitosti byla vystavena spousta dobových předmětů a dokumentů. Taneční soubor představil
české a německé tance a divadelní hru, jejíž autorem byl
Alberto Hillebrand.
Od příchodu prvních boemios uplynulo 140 let. Jak vypadá situace dnes? Pokračuje se v tradici hudebních těles,
která existují dodnes a jsou nezbytnou součástí místních
kulturních akcí, i když již nejsou tvořena výlučně potomky
boemios. Udržela se tradice pěveckých sborů, které jsou
přítomny na mších, na pohřbech a na setkání sborů.
Caixa Rural, první družstevní záložna v Jižní Americe
(*1902), existuje dodnes pod jménem Sicredi. Tento finanční systém se rozšířil i do ostatních brazilských států.
Díky této organizaci získala Nova Petrópolis titul „kolébka
družstevních záložen“.
V obci Linha Imperial vznikl roku 1987 taneční soubor
Böhmerlandtanzgruppe. V Linha Brasil zase roku 1990 taneční soubor inspirovaný českým folklorem s názvem
Sonnenscheintanzgruppe. Při výběru názvu souboru,
krojů a tanečního repertoáru se přihlíželo k historickým
kořenům.
V roce 1992 navštívili Nova Petrópolis krajané z Buenos
Aires. Při té příležitosti byla v Linha Imperial založena
V roce 1998 asociace Freundeskreis Sudetenland
a Böhmerlandtanzgruppe z Linha Imperial, spolek vedený Adélií Hillebrandovou, neoficiálně navštívily Německo
a Českou republiku. V České republice se Brazilci dostali
na místa, odkud emigrovaly rodiny Neumann, Hillebrand,
Krauspenhar a Thiele. V Hrádku nad Nisou bylo uspořádáno setkání se členy klubu, kteří hovořili německy.
V roce 2006 vznikl v Linha Imperial a Nove Colónias turistický okruh, jehož cílem je ukázat život boemios v Nova
Petrópolisu. Okruh zahrnuje pět míst:
Muzeum rodiny Alberta Hillebranda, kde jsou vystaveny osobní předměty, nábytek a dokumenty sudetské
rodiny.
Mlýn a pila, též patří rodině Hillebrandových.
Kamenný dům rodiny Altreiderových, bývalý koloniál
a tančírna, kde se konaly svatby a bály.
Hospodářská usedlost rodiny Hillebrandových a Jahnových. Veřejnosti je představena rodinná historie
pana Jahnela na základě dopisů a fotografií, které zachycují jeho cestu do Brazílie. Cestu podnikl sám, neboť
zbytek jeho rodiny mohl přicestovat až mnohem později. Zde se veřejnost může seznámit s životem zemědělců a ochutnat místní speciality.
Prodejna výrobků z šípkových růží. Růže byla považována za symbol boemios.
•
•
•
•
•
letem světem
Nechyběly též pěvecké sbory. Mohlo existovat místo bez
školy či kostela, ale sbor nikdy nechyběl. Jejich cílem bylo
zpříjemňovat život komunity, zejména při slavnostních
příležitostech. Kdokoliv mohl být členem jakéhokoliv
spolku či sboru. Všechny tyto spolky měly přísně respektované statuty. Když vypršel mandát ředitele spolku, konaly se volby. Noví zástupci se mohli chopit funkce bez jakýchkoliv obav. Problémy se řešily výhradně uvnitř spolku,
což ukazovalo na velkou samostatnost komunity. Taktéž
neexistovaly obavy z nedostatku státních dotací. Finanční
prostředky spolky získávaly z členských příspěvků.
25
Krajané z Nova Petrópolis a z Porto Alegre na společném setkání
V roce 2008 navštívilo několik obyvatel Nova Petrópolis Českou republiku, konkrétně místa, odkud pocházeli boemios (Liberec, Jablonec nad Nisou, Turnov, Nový
Bor, Hejnice, Dětřichov, Chřibská atp.). Mohli nahlédnout
i do pražských archivů, kde našli dokumenty, týkající se
jejich rodin (Hillebrand, Oppitz, Thiele, Krauspenhar, Wazlawick, Ullmann, Krause, Kny). Po jejich návratu byla založena Asociace potomků přistěhovalců z Česka, která má
dnes třicet členů a v jejíž stanovách se můžeme dočíst:
Má chránit, udržovat a pěstovat historii, kulturu, jazyk a zvyky předků, kteří přišli do Brazílie z území dnešní České republiky. Rozvíjet výměnu v oblasti kultury, turismu a ekonomiky se
zemí původu. Identifikovat a sdružovat potomky imigrantů
z Česka, kteří žijí v jiných městech a státech Brazílie. Podněcovat studium, výzkum a šíření informací o přínosu a vlivu české kultury. Šířit a stimulovat výuku českého jazyka a dialektu
böhmisch. Napomáhat při obnovování a zachovávání kulturního dědictví. Organizovat kurzy a přednášky.
Ve vzájemných návštěvách a v pořádání kulturních akcí se
pokračuje i nadále. Uveďme zde například letošní návštěvu Nisanky v Nova Petrópolis, studium češtiny v Dobrušce, vystoupení dívčího pěveckého sboru Meninas Cantoras de Nova Petrópolis v České republice. Nova Petrópolis
navštívil fotograf Jindřich Štreit, který zde fotografoval
krajany. V letošním roce členové Asociace potomků přistěhovalců z Česka připravují dokumentární film o krajanech. V plánu jsou další kontakty mezi Nova Petrópolis
a kolébkou krajanů, Českou republikou. Podle slov Adélie
Hillebrandové, jíž vděčím za pomoc na přípravě tohoto
článku, Brazílie a Česká republika jsou a vždy budou spojeny pevným přátelstvím.
letem světem
Vzájemné kontakty mezi Českou republikou a Nova Petrópolisem pokračují i nadále. V roce 2007 se partnerským
městem Nova Petrópolisu stal Jablonec nad Nisou a taneční skupina Nisanka z Jablonce se představila v Nova
Petrópolis na místním Mezinárodním folklorním festivalu.
Téhož roku začala česká vláda vysílat do Nova Petrópolis uučitele českého jazyka, který zde působí vždy v druhém pololetí.
26
Letem světem | Krajané v Praze (jako) doma
Krajané v Praze (jako) doma
Ke kurzu metodiky výuky českého jazyka pro vyučující z řad krajanů
Dana Hůlková Nývltová
vedoucí dalšího vzdělávání pedagogů, Ústav jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy
V roce 2008 převzalo kurz studijní středisko UK ÚJOP Praha Hloubětín a stala jsem se jeho koordinátorkou. V příspěvku přiblížím, o co se snažíme a jaký je tento specifický
jazykový projekt.
Cizí češtiny jako jazyk
V běžných kurzech učíme metodiku češtiny jako cizího
jazyka české učitele1 působící v České republice, anebo
bohemisty působící na zahraničních pracovištích. Ani jednu skupinu nelze paušalizovat a zjednodušovat. Nicméně
u obou těchto skupin lze při výkladu metodiky vyjít z určitého obecného předpokladu jako východiska.
Třetí skupina, kterou tvoří právě „krajané“, je o dost složitější. V první řadě ne všichni účastníci kurzu jsou učitelé. Kurz
má mimo jiné napomoci rozvoji češtiny v krajanských
komunitách zejména tam, kde učitel nebo učitelka není.
Jedná se však také o češtinu jako takovou. Slovní hříčka,
kterou jsem zvolila jako název této části textu, naznačuje, že také „čeština“, kterou jednotliví účastníci kurzů používají, není jedna. Nechci tvrdit, že v České republice se
mluví jednou češtinou. Situace krajanů je však úplně jiná.
Zatímco jedni mluví češtinou v podstatě korespondující
se situací v České republice, jiní používají dialekt svých
předků, popřípadě slovní obraty, které aby u nás už člověk
1| V rámci genderové spravedlnosti, pokud používám singulár,
uvádím jak variantu maskulina, tak variantu feminina, v plurálu pak používám univerzálně pouze maskulinum v rámci
zachování soudržnosti textu.
pohledal. Další dvě skupiny tvoří ti, kdo mluví česky, ale
čeština je jejich druhým, případně i dalším jazykem, a ti,
kdo se češtinu učili/učí jako vyloženě cizí jazyk.
Jedná se o poměrně citlivou otázku, kterou je nutné při
přípravě kurzu brát v potaz. Čeština je pro mnohé krajany
součástí kulturní i osobní identity. Vzhledem k tomu, že
krajané přijíždějí skutečně z celého světa, je také tato výměna „českých jazyků“ velmi poutavá.
Obecná představa „krajanů“ je v naší společnosti poměrně mlhavá (a to je snad ještě eufemismus). Jako by krajanské záležitosti byly otázkou Rakousko-Uherska, případně
první republiky, k čemuž zřejmě vybízí trochu také označení „krajan“, které nepůsobí právě nejmoderněji. Poválečná diaspora je nazývána „emigranty“. Toto slovo obsahuje velmi různé konotace. O lidech odcházejících po roce
1989 jako by se ani nevědělo.
Při letošní návštěvě Senátu nás pan senátor Tomáš Grulich
upozornil, že Stálá komise Senátu pro krajany žijící v zahraničí používá termín „Češi žijící v zahraničí“ namísto „krajané“.
To, myslím, ne všechny účastníky našeho kurzu nadchlo.
Zmíněný termín se však velmi hodí především pro „porevoluční krajany“, kterých, jak se také při malém průzkumu
v Senátu ukázalo, je mnohem více, než by člověk očekával.
I v krátké tříleté zkušenosti s kurzem se projevuje tendence, že posledně zmiňovaná skupina krajanů má zájem
o metodický kurz.
Jak učit češtinu a o češtině?
Jednotliví účastníci kurzu pocházejí z rozmanitých zázemí, jednak jejich komunity, jednak oni sami jako individuality mají rozdílnou historii, přístup, problémy i požadavky
a cíle. Hlavním úkolem kurzu je metodicky zájemce vybavit k tomu, aby mohli lépe vyučovat češtinu, v primárním
pojetí češtinu jako jazyk cizí.
Z nástinu uvedeného v předchozí podkapitole je zřejmé,
že míra této cizosti je variabilní. Naši účastníci učí celou
škálu zájemců: od cizinců přes lidi, kteří chtějí vylepšit
svou domácí rodinnou češtinu, až po děti, které pocházejí
letem světem
V rámci Programu podpory českého kulturního
dědictví v zahraničí probíhá každoročně od roku
2006 jazykově metodický kurz českého jazyka
jako cizího jazyka pro vyučující z krajanských
komunit. Kurz zajišťuje Univerzita Karlova, Ústav
jazykové a odborné přípravy (UK ÚJOP). Celková
hodinová dotace je 60 vyučovacích jednotek po
45 minutách. Na některé z nich se účastníci dělí
do dvou skupin. Po absolvování přednášek a seminářů kurzu účastníci obdrží certifikát.
27
Letem světem | Krajané v Praze (jako) doma
Kurz je třeba postavit tak, aby pokryl co možná nejširší
škálu požadavků a očekávání posluchačů. Na základě informací z přihlášek účastníků se snažíme s naším týmem
přednášejících zacílit náplň kurzu, případně tým rozšíříme
o odborníka/odbornici na další vyžadované téma.
Vzhledem k tomu, že se jedná o kurz metodiky výuky jazyka jako prostředku lidské komunikace, tvoří jeho kostru
výuka řečových dovedností, tedy technik, jak kterou dovednost (mluvení, poslech s porozuměním, čtení s porozuměním a psaní) co nejefektivněji a také nejpřitažlivěji
učit. Každoročně se také zaměřujeme na materiály k výuce
češtiny, a to jak výrobu vlastních pracovních listů a principy,
které je dobré uplatňovat při jejich tvoření, tak na existující
a nově vycházející učebnice češtiny a podpůrné didaktické materiály. Nemalý blok věnujeme výuce gramatiky – jak
učit gramatiku, především složitější jevy, a také současným
trendům v češtině samotné. Každý rok se dotýkáme problematiky Společného evropského referenčního rámce pro
jazyky, ať už co se týče testování, nebo naplňování jednotlivých daných úrovní a jejich popisů.
Kromě toho je naší snahou zařazovat další semináře a návštěvy pracovišť, které mohou být pro naše kolegy krajany přínosné; v roce 2009 například celodenní seminář na
e-learningovém pracovišti v Poděbradech, letos návštěvu
Základní školy a Mateřské školy Petřiny-jih na Praze 6.
K výuce metodiky patří podle našich představ také možnost praktické návštěvy v hodinách češtiny jako cizího
jazyka. Komplikací při naplňování tohoto cíle je, že kurz
probíhá v době přelomu srpna a září, kdy téměř žádná
pravidelná skupinová výuka češtiny jako cizího jazyka
neběží. Přesto se nám každý rok daří možnosti náslechů
v hodinách pro účastníky zajistit.
Někteří krajané, kterým se kurz líbil v předchozích letech,
úspěšně projdou výběrovým řízením znovu. Zároveň vždy
do kurzu přijdou jak zkušení učitelé, tak vyložení metodičtí
nováčci. Je tedy třeba, aby kurz byl pokaždé nový, ale zároveň, aby nevypadla zásadní struktura a základní témata.
Podařilo se nám vypracovat metodiku skladby kurzu, která
umožňuje variabilitu učitelů a kombinaci základních témat
v obměněné podobě s tématy vyloženě novými. Díky spolupráci mezi přednášejícími taková „pružná stabilita“ funguje,
a tak se několikanásobní návštěvníci kurzu u nás, soudě podle jejich zpětných vazeb, nenudí.
Krajani2 a krajánci
Krajánek je vlastně velice pěkná zdrobnělina pro krajana
a dalo by se tak mluvit třeba o malých dětech z českých
krajanských komunit. Zároveň je však už toto slovo významově obsazeno, avšak již se téměř nepoužívá.
Právě takovými drobnými rozdíly a pozoruhodnostmi má
za úkol se zabývat další složka našeho kurzu: praktická
čeština. Nejedná se o čistě jazykovou výuku, ale o zaměření na obtížné jevy v češtině, jejich vysvětlení a procvičení, diskusi o nich, zajímavosti v oblasti lexika, gramatiky
a syntaxe, a v neposlední řadě o metodiku češtiny v praxi.
Vyučující praktické češtiny také sestavují a organizují sobotní výlet, který je vždy kulturně a literárně ukotven. Mají
připravený program literární, kulturní a hudební nejen v cíli
trasy, ale i v autobuse. Zpáteční cesta se obvykle prozpívá.
Výlet je určitou spojnicí mezi samotnou výukou a dalšími
aktivitami probíhajícími v mimovýukovém čase. Program je
časově a energeticky velice náročný, protože denně, kromě
neděle, obsahuje nějakou další aktivitu. Odpolední a večerní program není povinný, ale pokud není někdo nemocný,
nebo nenavštěvuje například rodinu, všichni se účastní.
Návraty
Kurz nemá za cíl být pouze odborným sympoziem, jednou z jeho ambicí je také sbližovat lidi; jednotliví účastníci
si vyměňují zkušenosti mezi sebou. Nejedná se o vedení
řečí, ale o praktické informace o práci s komunitou, založení a financování České školy bez hranic, sdělování zkušeností s učebními materiály. Všechny tyto aspekty jsou
součástí kurzu jak v samotné výuce, tak mimo ni. Účastníci
spolu bydlí v jednom hotelu, což jim dává další příležitost
k setkáním a diskutování.
Tento kurz je pro nás prestižní záležitostí. Když se řekne prestižní záležitost, obvykle se s tím pojí především velké množství stresu. To je pravda i v případě tohoto kurzu. Práce je to
náročná, v jistém smyslu vyčerpávající, a opravdu hodně záleží na tom, aby kurz dobře dopadl. V kurzu se ovšem vždy
vytvoří vysoce pozitivní atmosféra, jakási domovská komunita, která zároveň intenzivně nabíjí energií. Na metodický kurz
pro krajany se vždy těšíme a těší nás práce v něm. Jsme rádi,
že se k nám účastníci chtějí vracet a vracejí, my se rádi vracíme k nim a věříme, že i oni odjíždějí domů obohaceni.
2| Záměrně zde uvádím varietu krajani oproti krajané – v souvislosti s odkazem k jisté konzervativnosti části posluchačů.
letem světem
z bilingvních rodin, nebo doma mluví pouze česky.
28
Letem světem | Vlasta Smoláková a její léta s českou kulturou i krajany v Rusku
Vlasta Smoláková (vpravo) při zahájení Filmového festivalu českých filmů v Krasnodaru 13. května 2010 společně s Irinou Treťjakovou,
předsedkyní Českého klubu Mateřídouška
Vlasta Smoláková a její léta
s českou kulturou i krajany v Rusku
(na základě rozhovorů pořízených v květnu
a červnu 2010 s PhDr. Vlastou Smolákovou, CSc.)
jejích prvních studijních pobytů v polovině sedmdesátých let minulého století.
Koncem léta ukončila své tříleté působení ve funkci ředitelky Českého centra v Moskvě PhDr. Vlasta Smoláková, CSc., která se významným způsobem zapsala do vztahů mezi oficiálními institucemi České republiky a potomky českých vystěhovalců v Rusku. Předtím, v letech 1996 až 2001, zastávala funkci kulturní atašé na Velvyslanectví ČR
v Moskvě. Postřehy o české kultuře v Rusku, o něž
se s čtenářem nyní podělí, sahají však až do dob
Já a Rusko
Co představovalo Rusko pro běžného občana Československa v sedmdesátých letech minulého století, asi není
třeba dlouze připomínat. Za to, že se můj vztah k němu
začal i v této zjitřené pookupační situaci vyvíjet „vstřícným“ směrem, mohu poděkovat zejména svému středoškolskému profesorovi ruštiny. Vedle seznamování s díly
velkých klasiků v nás neváhal podněcovat zájem o současnou ruskou literaturu např. četbou knih Alexandra
Solženicyna a dalších autorů, o kterých se sice u maturity
letem světem
Marek A. Havlíček | krajanská komunita Kirillovka a Novorossijsk, Rusko
29
Po maturitě na podzim 1970 jsem začala na Filozofické fakultě Karlovy univerzity v Praze studovat divadelní
vědu a dějiny umění. Zde jsem se setkala s vynikajícím
teatrologem a pedagogem Milanem Lukešem, pod jehož vedením jsem si v semináři brzy nahmátla směr, kterým jsem se v dalších letech vydala a věnovala mu i svoji
diplomovou práci. Zajímalo mne zkoumání komunikace
mezi jevištěm a hledištěm: porušování a posouvání vzájemných hranic a aktivní utváření vztahu mezi hercem
a divákem. V tehdejším Československu nebylo mnoho
příležitostí tyto problémy studovat, protože divadla nemohla oslovovat diváky otevřeně, viditelně; o současných problémech s nimi komunikovala spíše pomocí
náznaků, narážek, asociací a jinotajů. Právě v době, kdy
jsem hledala vhodný materiál či objekt zkoumání pro
svoji diplomku, se objevil na fakultě stážista z Moskvy,
který přijel studovat české kulturní dějiny. Od něj jsem
se dozvěděla o inscenacích režiséra Ljubimova v moskevském Divadle na Tagance, ve kterých neobyčejně
vynalézavě a s obrovským ohlasem využívá apelativních forem kontaktu s diváky. V době normalizace, kdy
u nás byly zakázány všechny odborné divadelní časopisy
a internet ani video neexistovaly!, jsme se o vrcholných
projevech současného zahraničního divadla dozvídali
především takto – z druhé ruky a spíše náhodou.
Podala jsem si tedy žádost o tříměsíční studijní stáž
v Moskvě (do Sovětského Svazu bylo ročně vypsáno
120 míst, kdežto např. do Anglie pouze jediné) a 4. listopadu 1974 jsem odletěla – jenže do Leningradu! Ministerstvo školství patrně nezkoumalo konkrétní důvod mé
stáže a nasměrovalo mne 700 km daleko od Moskvy!
Jak se však na místě ukázalo, bylo to tak vlastně správně:
v Leningradě na divadelní akademii LGITMiK1 jsem poznala skvělé pedagogy i spolužáky, s nimiž spolupracuji
dodnes, každý večer jsem seděla v nějakém hledišti, žasla
nad úrovní tehdejšího ruského divadla a zároveň si intenzivně „otevírala uši“ vůči ruštině.
Přes den jsem v divadelní knihovně studovala recenze,
kritiky, rozhovory apod. o tvorbě Divadla na Tagance a získávala si v předstihu představu a „vhled“ do jeho inscenací. Když jsem se v polovině stáže přesunula do Moskvy
a ocitla se – konečně! – na Tagance, byl to však zážitek,
který nemohly sebelepší kritiky zprostředkovat! Na to
slova nestačila! Musím ale uznat, že bez předchozí leningradské průpravy, která mne uvedla do složitého ruského
kontextu, bych jen stěží pronikla k podstatě naléhavého, apelativního sdělení inscenací, které jsem zkoumala.
Diplomová práce, jež z toho všeho vznikla, měla velký
úspěch. Bylo mi nabídnuto místo aspiranta a pokračovala
jsem tedy ve studiu ruského divadla. V souvislosti s kandidátskou prací jsem absolvovala několik dalších stáží v Rusku a od roku 1979 jsem začala na katedře divadelní vědy
také vyučovat.
Do Moskvy
Ještě před Listopadem 89 jsem pro své studenty hledala
podněty v českém amatérském divadle, které bylo zajímavější a svobodnější nežli„znormalizované“ divadlo profesionální. Zde jsem se seznámila s mladým, mimořádně
talentovaným režisérem Petrem Léblem. Právě on mi po
„sametové revoluci“, když začal pracovat v profesionálním
divadle, splnil můj dávný sen: přizval mne ke spolupráci
jako svého dramaturga. V dubnu 1996 jsem letěla do
Moskvy připravovat hostování Divadla Na zábradlí s Léblovou inscenací Čechovova Racka. Týmž letadlem tam
letěl i právě nastupující český velvyslanec Luboš Dobrovský. Nějak se o mně v Moskvě dozvěděl, pozval mne
na kus řeči a, pro mne naprosto nečekaně, mi nabídl práci kulturního atašé! Jak jsem později pochopila, hledal
do svého týmu kromě školených „kariérních“ diplomatů
také lidi, kteří se v ruském prostředí a konkrétní problematice pohybují a orientují coby zkušení odborníci. Nabídku jsem po jistém váhání přijala, prošla aprobačním
procesem a zaškolením na Ministerstvu zahraničních
věcí a v prosinci 1996 nastoupila svoji diplomatickou
misi v Moskvě.
Spektrum mojí činnosti bylo velmi široké: zahrnovalo
oblast školství a tělovýchovy, vědu a výzkum, krajanskou
problematiku, a také kulturu. Neboť při Velvyslanectví
souběžně působilo České kulturní centrum, mohla být
„naše kultura“ spíš jen třešničkou na dortu. Jenže díky
mému odbornému zaměření a energii a díky vzácné
podpoře humanitně vzdělaného pana velvyslance,
s nímž jsme se ve výběru programu i hostů výborně doplňovali, byly naše kulturní aktivity patrně dost nadstandardní.
Dvakrát do roka jsme pořádali týden české kultury. Týden na jaře byl pravidelně věnován literatuře a jeho
významnou součástí byla překladatelská soutěž pro ruské studenty bohemistiky: úkolem bylo přeložit z češtiny
do ruštiny zadaný umělecký text. Hned napoprvé v roce
1997 to byla povídka Oty Pavla Smrt krásných srnců, v dalších letech např. povídky Ivana Vyskočila, pohádky Ivana
Martina Jirouse či jedno dějství z divadelní hry Pavla Landovského Hodinový hoteliér. Vítěz vybraný profesionální
1| Leningradský státní institut divadla, hudby a kultury
letem světem
na jaře 1970 už nesmělo mluvit, kteří nás ale stačili, vedle
Gogola, Čechova, Dostojevského či Bulgakova, neméně
zaujmout a znepokojit. O ruskou kulturu jsem se tedy začala hlouběji zajímat již na střední škole.
30
Velká „díra“ či „mezera“ zela na konci devadesátých
let také na regálech s českou literaturou v odborných
knihovnách bohemistických pracovišť v Rusku; o běžných, veřejných knihovnách ani nemluvě. Vinou Srpna
68 bylo u nás přerušeno vydávání kvalitní české literatury, zásluhou Listopadu 89 zas ochably vzájemné českoruské kulturní vztahy.
Hned v roce 1997 se nám díky pochopení ředitelky Odboru umění a knihoven Ministerstva kultury Ing. Petrové
podařilo získat pro ruské odborné knihovny přes čtyři sta
nových českých publikací. A díky zřízení grantů Ministerstva kultury, určených na překlady české literatury do
cizích jazyků, jsme od téhož roku iniciovali celou řadu ruských překladů české prózy a dramatu. Až do dneška takto
vyšlo na třicet titulů!
Krajané
V říjnu 2000, v předposledním roce svého působení ve
funkci kulturní atašé, mi tehdejší pan velvyslanec Jaroslav Bašta postoupil dopis, zaslaný našemu zastupitelskému úřadu od Zinaidy Trendy, předsedkyně českého
krajanského spolku Nazdar z Novorossijska. Z něj jsme
se dozvěděli, že na pobřeží Černého moře, v okolí Novorossijska žijí už 130 let naši krajané, kteří chtějí s vlastí
svých předků znovu navázat kontakty, násilně zpřetrhané v době sovětských represí. A že mají zájem o naši
pomoc při obnově a rozvíjení českých tradic a kultury.
Přiznávám, že až do tohoto okamžiku jsem o Češích, kteří mají moře, neměla vůbec tušení! Zalíbil se mi název
jejich spolku „Nazdar“, ihned jsem jim odpověděla a už
v listopadu 2000 jsem se za nimi v doprovodu své kolegyně konzulky S. Šimkovičkové, která předtím pomáhala
organizovat repatriaci krajanů z Kazachstánu, vypravila.
Jak se na místě brzy ozřejmilo, neměli tito kavkazští krajané zájem o hromadný návrat do Čech. Chtěli s námi
vskutku především navázat kontakt a probrat možnosti
naší pomoci a spolupráce. Během dvou dnů jsme stihli
navštívit několik vesnic, které zde Češi založili, viděli hřbitovy plné českých náhrobků a hlavně poznali spoustu
skvělých, pracovitých a pohostinných členů současné
české krajanské komunity. Zvláště působivé bylo večerní setkání v bývalém českém kostele v osadě Kirillovka,
kde žije dosud pohromadě nejvíce potomků původních
Čechů, a proto i jejich zájem o obnovu českého jazyka
zněl nejupřímněji.
Na naši první průzkumnickou cestu navázaly v těsném
sledu další návštěvy: Zinaida Trenda si z Moskvy odvezla
množství nejrůznějších studijních a propagačních materiálů o České republice, jazyce i kultuře a informace
o formách a možnostech pomoci MZV ČR krajanským
komunitám. Na jaře 2001 zavítal do Novorossijska velvyslanec Jaroslav Bašta s chotí a krajané si získali nejen jeho srdce, ale i konkrétní podporu: při jednání na
místním magistrátu se zasadil o pronájem prostor pro
budoucí České centrum v Novorossijsku, které se tam
nachází dodnes. V červnu 2001 jsem pro výpravu ke krajanům získala moskevský štáb České televize a tehdejší
zpravodaj Martin Jazairi o nich natočil větší reportáž.
Už v létě 2001 se Zinaida Trenda z osady Gajduk a Irina
Treťjaková z Kirillovky zúčastnily Letní školy češtiny pro
krajany v Dobrušce. A na podzim 2001 se s podporou
grantu vydala za krajany skupinka členů Společnosti pro
studia člověka z Brna s fotografy Jindřichem Štreitem
a Martinem Sedláčkem, kteří svůj projekt o rok později
završili velkou fotografickou výstavou a publikací Daleko
od domova (vyd. 2002).
Na žádost krajanů jsme pro komunitu začali hledat učitele
češtiny. První vlaštovkou byla erudovaná moskevská bohemistka Irina Gerčiková, která byla ochotna v době letních prázdnin 2001 dobrovolně prověřit zájem a motivaci
krajanů ke studiu rodného jazyka (a mimo výuku zčásti
těžit z blízkosti moře).
Na základě sugestivního článku ČTK Vlast na nás zapomněla..., uveřejněného v Lidových novinách, se v téže
době ozval kantor a novinář Ivo Mička z Rakovníka a nabídl se coby „misionář“ vyučující češtinu. Na zajišťování
jeho měsíční mise se už podílel můj nástupce v Moskvě Zdeněk Okůnek. Že proběhla v roce 2002 s celkově
zdárným výsledkem se lze dozvědět z knihy I. Mičky Z
Rakovníka k ruským Čechům (vyd. 2003), která v širším záběru (jistěže s nezbytnou dávkou subjektivity), názorně
přibližuje problematiku krajanů na Kavkaze.
Všechny uvedené kroky byly důležitým základem pro zásadní pokrok v činnosti krajanů v Novorossijsku: od září
2003 bylo pro tuto komunitu Domem zahraničních služeb
v Praze vyčleněno místo oficiálně vyslaného, placeného
učitele češtiny. Přibližně tou dobou navštívil Novorossijsk
také ředitel Odboru kultury a krajanských vztahů MZV Zdeněk Lyčka, který přislíbil předsedkyni spolku Nazdar Z. Trendě finanční podporu pro vznik Českého centra a svůj slib
také splnil.
V mezičase, tedy v období do září 2007, kdy jsem se do
letem světem
porotou, jež hodnotila práce bez znalosti jejich autorů,
získal možnost bezplatné účasti na měsíčním kurzu
češtiny v Poděbradech, realizovaném Ústavem jazykové a odborné přípravy UK. Je potěšující, že všichni moji
nástupci v Moskvě v pořádání překladatelské soutěže
pokračovali, takže se letos konala „již tradičně“ počtrnácté! Posledně překládanými autory byli Josef Škvorecký,
Ludvík Vaculík a Jiří Dědeček.
31
Moskvy vrátila ve funkci ředitelky Českého centra, jsem
s krajany z Novorossijska nadále udržovala lidské a přátelské kontakty: ráda jsem jim v rámci svých možností
pomáhala zjišťovat a zajišťovat různé věci (např. podmínky a možnosti studia jejich dětí v ČR), s radostí jsem se
s nimi potkávala během jejich pobytu v ČR. Zároveň jsem
nerada, leč nezbytně vnímala na můj vkus nepřijatelně
„dryáčnické“ způsoby a záměry předsedkyně spolku Nazdar Zinaidy Trendy, až jsem se od její činnosti nakonec
zcela distancovala. V konfrontaci s ní jsem upřímně podpořila po mém soudu správné, konstruktivní řešení vypjaté situace, k němuž dospěla vzdělaná a nezištná Irina Treťjakovová z Kirillovky: založit druhý, na Nazdaru nezávislý
krajanský klub Mateřídouška. Vznikl přirozeně ze skupinky
zájemců o češtinu, které začala Irina už v roce 2002 ve
formě Nedělní školičky u sebe v obýváku učit základům
českého jazyka.
Můj vztah k „mým“ krajanům u Černého moře už nemůže být jiný nežli hluboce osobní. Ve chvíli ukončení své
působnosti v Českém centru v Moskvě, odkud jsem jim
mohla v lecčems pomáhat a snad i pomáhala, mám
dobrý pocit ze situace, která se v průběhu celého desetiletí zřetelně vyhranila. Dnes jsou jasně vidět místa, kde
česká kultura skutečně vzkvétá, a stejně tak prostory, kde
jde o něco jiného. Živí lidé, skuteční nositelé češství sami
nejlépe vědí, kdo a co pro ně dělá, kdo čemu ve skutečnosti pomáhá. Je výborné, že Dny české kultury, tak jak je
v posledních několika letech organizuje Český klub Mateřídouška, vycházejí z upřímného zájmu o to, aby vazby
mezi současnou českou kulturou a živými krajany byly
opravdové a poctivé. A pokud se mohou krajané při různých příležitostech potkávat s pozoruhodnými lidmi z jejich původní vlasti, dává to celému snažení další rozměr
a motivaci.
Jako ředitelka Českého centra jsem krajany takříkajíc „neměla v popisu práce“: tato povinnost zůstala administrativně, i po zrušení funkce kulturního atašé v roce 2007, na
Velvyslanectví ČR. V rámci svých „kulturních misí do provincie“ jsem ale mohla podporovat činnost klubu Mateřídouška v jeho kulturním snažení: v listopadu 2008 jsme
společně, já, Irina Treťjaková a tehdejší učitel češtiny Martin Horn, oficiálně navštívili magistrát Novorossijska a učinili pokus dohodnout se na společné organizaci Dnů české kultury v Novorossijsku: „zájem“ místních zastupitelů
byl ale natolik formální, že jsme rychle pochopili, že tudy
cesta nevede.
Čas je neúprosný a některá moje nezapomenutelná lidská setkání s nejstaršími z českých krajanů na černomořském pobřeží už se mohou opakovat jen na „krchově“,
jak zde všichni svorně říkají hřbitovu. O to důležitější je,
aby si také jejich vnuci a pravnuci uchovali povědomí
o svých českých kořenech a na jejich základě rozvíjeli to
nejlepší, co se ukrývá pod pojmem „česká tradice“. Neúnavná, promyšlená, rozmanitá činnost Českého klubu
Mateřídouška v Kirillovce dává nejen naději, ale také další a další konkrétní důkazy, že se toto poslání naplňuje.
Díky konkrétním lidem, kteří nezištně a vytrvale dělají
svoji „drobnou práci“.
Během těchto návštěv a řady dalších setkání s krajany
všech generací jsem si uvědomila, jak vzácná je to příležitost a jak důležité je ochraňovat a podporovat vše, co
v těchto vzdálených končinách zůstalo z místní české
kultury živé. Stejně jako je důležité nedovolit zneužívat
tohoto dědictví a bohatství k tomu, aby se jménem české
kultury a na její úkor někdo obohacoval či si upevňoval
své politické pozice.
letem světem
S Mateřídouškou a s jejími spřízněnými spojenci jsme
proto po tři roky samostatně vymýšleli a realizovali Dny
české kultury: k průkopnické Kirillovce (2008) se v květnu 2009 přidal Filmový klub v Krasnodaru a letos se
k nim připojilo i kino Neptun v Novorossijsku! Podařilo
se nám zde představit krajanům významné a zajímavé
hosty – z Moskvy a poté i z Prahy: v květnu 2009 to byla
spisovatelka a publicistka Lenka Procházková, letos písničkář, spisovatel a předseda českého PEN-klubu Jiří
Dědeček. Obě strany byly nadšeny a věřím, že na tak
vřelé přijetí a prezentaci české kultury navzájem nezapomenou.
32
Letem světem | Obrázkové česko-čínské slovníky
Obrázkové
česko-čínské
slovníky
Na katedře češtiny Pekingské univerzity zahraničních studií probíhá nejenom výuka
pregraduálního a postgraduálního studia, ale
v každém školním roce se realizují i zajímavé
projekty, které jsou součástí vědecko-výzkumné činnosti. Posledními a tedy nejnovějšími
počiny katedry češtiny na Institutu evropských
jazyků a kultur jsou dva česko-čínské obrázkové slovníky, které jsou nyní také v nabídce
specializovaných knihkupectví, a tak se český
jazyk dostává do povědomí mnoha zájemců
o evropskou kulturu.
Slovníky jsou obrázkové, s ilustracemi, které zachycují
současný svět kolem nás, čemuž odpovídá i slovní zásoba.
Tyto nové materiály nejsou pouhými slovníky, ale můžou
být i doprovodným výukovým materiálem, zvláště slovní
zásoby, která je základním kamenem cizojazyčného vyučování.
Na jaře letošního roku byl dokončen rozsahem menší
Můj dětský obrázkový slovník a titul napovídá, pro koho
je převážně určen. Obsahuje 1400 slov, která jsou prezentována v 70 větších obrazech ilustrujících předměty
nebo aktivity vztahující se k určenému tématu. V každé
kapitole je uvedeno asi 15–20 slov spolu s frázemi frekventovanými v dané komunikativní situaci.
Stránky jsou kompozičně doplněny sériemi malých obrázků, které nejenom obohacují slovní zásobu daného
tématu, ale mohou být využity jako konverzační cvičení.
Každé téma je doplněno třemi doplňkovými aktivitami,
které přesahují rámec běžného slovníku. První se jmenuje
Můj malý čínský obrázkový slovník
Procvič si tento rozhovor. V krátkém dialogu se vyskytují
slova daného tématu, která jsou prezentována v určitém
kontextu, v určité komunikativní situaci. Druhá aktivita
s názvem Jak se to řekne čínsky/česky? uvádí užitečné fráze každodenního života, které lze uplatnit v rozmanitých
situacích, a tím nejsou omezeny jen na jedno dané téma.
Třetí v řadě je Gramatická část. Zde jsou prezentovány
základní gramatické struktury s jedním nebo dvěma příklady, které opět svým obsahem zapadají do daného tématu. Gramatická část však vychází více z gramatických
struktur čínštiny. Slovník je vybaven moderním technologickým zařízením,
které tuto knihu posunuje mezi auditivní pomůcky. Zájemci si mohou zakoupit i přenosné a velmi lehké zařízení,
které tvarem připomíná tužku nebo pero. Tato pomůcka
dává slovníku zvukovou podobu, neboť přiblíží-li se hrot
daného zařízení k českému nebo čínskému textu, ozve se
jeho zvuková podoba.
Uživatel tak vizuálně vnímá obraz předmětu spolu s jeho
psanou podobou a při dotyku speciálního zařízení daný
výraz navíc slyší, což výrazně přispívá k efektivnímu zvládnutí cizího jazyka.
Svým rozsahem je první slovník menší a částečně odráží
svět dětí. Základní slovní zásoba, vztahující se ke každodenním situacím, je shodná pro oba slovníky.
Můj čínský obrázkový slovník, který byl vydán letos na podzim, je obsahem i rozsahem mnohem obsáhlejší.
Tento slovník je určen dospělým zájemcům a v 15 tematických jednotkách je pomocí ilustrací i fotografií zobrazeno 142 grafických námětů. Je zde uvedeno více než 4
000 slov.
letem světem
Eva Roubalová
lektorát Peking, Čína
33
Letem světem | Obrázkové česko-čínské slovníky
Je zde zachycen nejen současný život v Číně (jak se bydlí,
studuje, pracuje, jak lze trávit volný čas), ale také typické
čínské zvyky a tradice, například čínské čajovny, pekingská opera, čínské obřady a obyčeje spolu se stručným
historickým přehledem. Je to jakýsi průvodce čínskou
kulturou.
Slovník však uvádí slovní zásobu popisující kulturu „západní“, takže vybraná slovní zásoba vychází z obou jazyků. K popisu jednotlivých obrazů často nestačí pouze
jednotlivá slova, proto jsou uváděna i celá slovní spojení
charakterizující tematické scény a situační kresby.
Na konci obou slovníků je český abecední slovníček, který
zahrnuje pinyin, čínské znaky a číslo stránky, kde je daný
výraz uveden, aby tak uživatel snadno našel hledané slovo v určitém kontextu.
Oba slovníky se dají využívat nejenom ke studiu slovní zásoby, ale zároveň jsou moderními studijními pomůckami.
Záměr tvůrců přímo spojit slova, případně výrazy, s označovaným předmětem či situací umožňuje lépe slovní
zásobu zvládnout a adekvátně ji používat. Nezanedbatelným přínosem je těsné spojení jazyka s odpovídajícími
kulturními podněty. Tento slovník má jistě předpoklady
stát se přínosnou studijní pomůckou pro českého i čínského studenta.
Výběr témat určil materiál Všeobecný vyučovací program
pro mezinárodní výuku čínštiny čínské státní instituce
Hanban, která tvorbu a vydání těchto dvojjazyčných slovníků finančně podpořila.
Krteček a jeho přátelé
Glosa
Slezská noc vědců s Krtečkem
Eva Pallasová
lektorát Katovice, Polsko
Cześć
V pátek 24. září 2010 úspěšně proběhl další ročník Slezské
noci vědců. Do tohoto projektu, který v rámci celé Evropské
unie podporuje popularizaci vědy, se letos zapojilo i bohemistické pracoviště Institutu slavistiky Neofilologické fakulty Slezské univerzity v Sosnowci.
Účastnila jsem se programu jako lektorka českého jazyka
spolu s kolegyní dr. Izabelou Mroczek. Hlavním cílem naší
prezentace „Co by řekl Krteček, kdyby uměl mluvit“ bylo ukázat zábavnou formou zájemcům o český jazyk a českou kulturu charakteristické rysy češtiny a zároveň nejdůležitější rozdíly mezi češtinou a polštinou. Paní dr. Mroczek šťastně zvolila jako prezentační materiál ukázky z nesmírně populárních českých Večerníčků. Po promítnutí každé pohádky následoval výklad zaměřený na jednotlivé jazykové problémy.
Poté proběhla diskuse s účastníky. O tom, že program zaujal,
svědčí jak velký počet účastníků včetně dětí, tak i okolnost,
že skončil mnohem později, než jsme předpokládali; zájem
o diskutovaná témata byl totiž mimořádně velký.
Úspěšný průběh letošní Noci vědců na bohemistickém
pracovišti Institutu slavistiky byl patřičně oceněn i vedením Slezské univerzity v Katowicích. Dostalo se nám jako
organizátorům poděkování od paní prorektorky pro styky
se zahraničím prof. Barbary Kozusznik.
letem světem
Můj čínský obrázkový slovník má také verzi on-line, kde se
slovní zásoba procvičuje formou různorodých aktivit, které počítačová technologie umožňuje.
34
Letem světem | Primus aneb Jak na Boloň
Primus
aneb
Jak na Boloň
Ludmila Vojtková | lektorát Lipsko, Německo
(na základě rozhovoru
s Prof. Dr. Danutou Rytel-Schwarz)
Boloňská reforma přišla s pozitivním programem, který
měl přispět k internacionalizaci studia a kladl si za cíl vychovat na vysokých školách bakaláře, kteří by po třech letech byli schopni úspěšně nastoupit do praxe.
Takový studijní program možná v některých oborech
vede k žádoucímu výstupu. Kdo se ale učil cizí jazyk, ví,
že k jeho zvládnutí je zapotřebí nejen teorie, nýbrž i jeho
praktické užívání, čili pobyt v příslušné zemi. Na takový
ovšem, paradoxně k boloňským snahám o internacionalizaci, při tříletém studiu prostě není čas.
V mimořádně ožehavé situaci se pak ocitnou takové jazyky, kde vysokoškolské studium začíná od nulových předchozích znalostí. Do této kategorie spadají mj. také obory
západní slavistiky (na Institutu pro slavistiku při Univerzitě Lipsko budeme konkrétně hovořit o polštině a češtině).
Univerzita totiž není ani nepustilovská „nalejvárna“, ani jazyková škola: studenti musejí zvládnout vysokou teoretickou úroveň v příslušných odborných předmětech, takže
na praktický jazykový výcvik mají už jen velmi omezenou
hodinovou dotaci – v prvních semestrech šest hodin týdně, později ještě méně. Za těchto podmínek můžeme vychovat v ideálním případě skvělé odborníky v jazykovědě
či vědě literární, mluvní pohotovost a komunikativnost
budou ale asi za znalostmi spíše pokulhávat.
Neblahý stav, uvážíme-li, že Sasko má jako jediný spolkový stát hranici jak s Polskem, tak s Českou republikou, čili
orientace na praktické používání příslušného jazyka se
bezprostředně nabízí.
Kromě běžných způsobů, jak bakalářské studium obohatit o praxi (letní školy a kurzy, prázdniny trávené v zahrani-
čí, přerušení studia za účelem pobytu v cílové zemi, magisterské studium atd.) se tedy hledalo trilaterální řešení,
které by boloňský model smysluplně, kompetentně, ale
také kontrolovatelně doplnilo.
Příležitostí, jak bakalářské studium prodloužit alespoň
o rok, a navíc umožnit studentům praxi v zemi cílového jazyka, se ukázal čtyřletý studijní program BachelorPlus (původně pod názvem Primus), který vyhlásil DAAD
(Deutscher Akademischer Austausch Dienst) a který je financován Spolkovým ministerstvem pro vzdělání a výzkum (Bundesministerium für Bildung und Forschung).
DAAD tedy nabídl univerzitám možnost vypracovat kvalitní projekt a ucházet se o schválení bakalářského studia
prodlouženého o jeden rok a jeho financování.
Institut pro slavistiku při Univerzitě Lipsko (autoři:
Prof. Dr. Danuta Rytel-Schwarz, Prof. Dr. Grit Mehlhorn,
Prof. Dr. Wolfgang Schwarz, Dr. Hans-Christian Trepte) okamžitě zareagoval a vypracoval projekt Westslawistik interkulturell, který šesti nejlepším studentům nabízí v rámci
čtyřletého bakalářského studia roční stipendijní pobyt v zahraničí, a to jeden semestr na vratislavské univerzitě v Polsku a jeden semestr na Karlově univerzitě v České republice.
Pobyt se uskutečňuje po čtvrtém semestru a vybraní studenti jsou na něj připravováni již v předchozím ročníku
formou workshopů (8 týdnů) a přednášek, které vedou
jako hosté vyučující právě z cílových univerzit (Vratislav,
Praha).
O kvalitě projektu Westslawistik interkulturell svědčí
jeho schválení DAAD na dobu pěti let, ale také první hmatatelné výsledky.
V tomto okamžiku už totiž šest studentů z Lipska tráví
svůj pátý semestr v zahraničí: tři studenti s hlavním oborem polonistika studují na Karlově univerzitě, tři studenti
s hlavním oborem bohemistika na Univerzitě Vratislav.
V následujícím semestru se vymění, takže bohemisté
ukončí svůj zahraniční pobyt praxí v Praze a naopak.
letem světem
Primus. První. Ten nejlepší.
Vzdělat a vychovat takového studenta je jistě výzvou pro každého učitele.
Při představě, že to má zvládnout za šest semestrů, se mu kantorské vlasy začnou ježit na hlavě.
35
Letem světem | Primus aneb Jak na Boloň
Studium na zahraniční univerzitě má svůj pevný, všemi třemi zúčastněnými partnery pečlivě připravený a schválený identický program. Pro bohemisty vypadá takto:
Semestr
1. modul
2. modul
3. modul
5.
Polština jako cizí jazyk
Mediální vědy a žurnalistika nebo Historie
nebo Politické vědy a mezinárodní vztahy
nebo Kulturní vědy a literární věda
6.
Čeština jako cizí jazyk
Odborná praxe
(120 hodin praxe a reflexe)
(Jak jsme zmínili výše, polonisté mají tentýž program v obráceném pořadí, čili studují v 6. semestru ve Vratislavi
a končí praxí v Polsku.)
Studenti musejí absolvovat povinný 1. modul Čeština/
Polština jako cizí jazyk (v Praze konkrétně Současné reálie ČR, Mluvená čeština a Kapitoly z českého jazyka), další
moduly (viz tabulka) jsou povinně volitelné.
Výuka probíhá (na rozdíl od Lipska) vždy v cílovém jazyce, navíc studenti sami rozhodují, ve které z obou zemí
budou ten který modul studovat; mají také možnost
studovat tentýž modul v Praze i ve Vratislavi, tedy z polské i české perspektivy. Tímto způsobem umožňuje dokonce i bakalářské studium specializaci.
Obligatorní modul Odborná praxe ve druhém zahraničním semestru počítá se 120 hodinami konkrétní práce
např. pro časopisy, nakladatelství, literární domy apod.
(v Praze Prager Zeitung, Goethe-Institut, Literaturhaus…).
Splnění požadavků zahraničního studia dokládá příslušný certifikát.
Zůstaneme-li vázáni boloňskou reformou, měli bychom
uvažovat o prodloužení celkové doby studia také směrem
zpět, tedy usilovat o výuku češtiny/polštiny již na střední,
ne-li základní škole: uchazeči o studium by pak totiž na
univerzitu přicházeli již s otestovanými vstupními znalostmi jazyka, jež by bylo možné bakalářským studiem i při
omezené hodinové dotaci přiměřeně rozvinout.
Závěrečný (čtvrtý) akademický rok stráví „primusové“ opět
na své alma mater v Lipsku.
Existence češtiny/polštiny na nižších stupních škol tedy
přímo závisí na naší obratnosti, s níž budeme schopni nalézt takové zdroje, které by výuku těchto jazyků ekonomicky zajistily, aniž by vyvolala negativní dopad či emoce
v německých školách.
Celkový koncept studijního běhu Westslawistik interkulturell je trilaterální a všichni partneři našeho široce
pojatého „trojmezí“ se na něm podílejí přibližně stejnou –
obrovskou! – měrou. Za svůj vznik vděčí vynikající odborné spolupráci mezi jmenovanými univerzitami a skvělým
osobním kontaktům, ale především společné vůli po maximální dosažitelné kvalitě studia.
Toto řešení ovšem logicky naráží na problém financí: pokud by se ta která saská škola rozhodla pro zavedení výuky naší mateřštiny, musela by z rozpočtových a jiných důvodů příslušný počet hodin ubrat na jiných předmětech,
a tím by ohrozila zaměstnanost svých kmenových učitelů.
Pro češtinu bude tedy nepochybně nutné hledat prostředky na české straně.
Pozn.: uvedení akademických titulů autorkou je ponecháno
(viz úzus německy mluvících zemí).
Ani program Bachelor Plus / Westslawistik interkulturell není ovšem samospasitelný – jednak je přístupný
jen omezenému počtu studentů, jednak bude jeho pokračování (financování německou stranou) záviset po
uplynutí oněch schválených pěti let na dalším rozhodnutí
DAAD.
letem světem
Poslední zprávy od studentů z Vratislavi a Prahy? Jsou
nadšení!
Zavedení češtiny/polštiny do škol by také bylo výraznou
motivací pro budoucí učitele těchto jazyků (tzv. Lehramt),
kteří jsou rovněž našimi studenty – momentálně s mizivou nadějí na uplatnění.
36
Glosa | Stálo to za to / Český jazyk hrou
Červená karkulka v Paraguayi
Den v přírodě, pavoučí síť
Stálo to za to
Jana Suchomelová
krajanská komunita Coronel Bogado, Paraguay
Glosa
Český jazyk hrou
Jana Suchomelová
krajanská komunita Coronel Bogado, Paraguay
Glosa
Poslední víkend v září patřil dětskému divadlu. Děti z české školy hrály pro své rodiny a přátele divadlo „O Červené
karkulce“. A jak probíhaly zkoušky divadla? Po „jihoamericku“, dalo by se říct. To máte tak, někdy nepřišel vlk, jindy zase nemohla karkulka. A při dešti? To chyběli všichni. Obecně se ale divadlo dětem velmi líbilo. Z velké části možná proto, že se tam mohlo hodně zlobit a dělat vše,
co se jindy nesmí. Dnes je to ale jiné. Dnes je klid, užívám si oázu ticha a přemýšlím, co se stalo. V tom okamžiku zahlédnu za oponou
nervózní očka dnešního příběhu a Karkulka se dovolává kontroly výslovnosti, drmolíc: „A babiško, proš más tak
velché uši? A babiško, proš más tak velché zuby?“ Ostatní
ji následují a najednou všichni touží poznat a porozumět.
„Ach, kéž by to tak bylo vždy!“ říkám si na oplátku já a vykročím přivítat naše publikum. Po až podivně krátké chvíli je po všem. Babičku jsem sice musela hledat za pódiem,
zajíc docela propásl svou scénu a vlk? Ten si místo pod keř
v lese ulehl rovnou k babičce do postele. Děti se snažily, co
mohly, a publikum nás odměnilo nadšeným potleskem. Ze
všech byla cítit ohromná radost nejen díky divadlu, ale především proto, že se hrálo v češtině. Lépe či hůře, ale česky.
A o to tady šlo. Já si oddechla, třída bude zase splňovat mé
vytoužené limity decibelů zvuku, a i kdyby jim v těch rozverných hlavách zůstala „jen“ slova: vlk, zuby, myslivec, košíček a karkulka, tak to stálo za to. druhé číslo | prosinec 2010
První říjnovou neděli se konal dlouho očekávaný a pro
špatné počasí a fotbalové zápasy mnohokrát zrušený „Día
del campo“ (Den v přírodě). Tento den byl věnovaný žákům české školy, jejich příbuzným a kamarádům. Den
proběhl ve znamení her, sportu a českého jazyka. Hrálo se
divadlo, za doprovodu akordeonu děti zpívaly lidové písně a po vydatném tradičním nedělním „asado“ (grilované hovězí maso) byli všichni soutěžící rozděleni do týmů
a vyrazili na trasu. Díky pomoci starších studentů českého
jazyka z Encarnaciónu jsme obsadili čtyři stanoviště s různými disciplínami. Přechod po laně, hod kládou, pavoučí síť, opičí dráha a jiné sportovní soutěže byly doplněny úkoly z českého jazyka. A tak se luštily křížovky, řešily hlavolamy anebo se děti potrápily rytmickými českými
jazykolamy. Všechny týmy obdržely v cíli diplom. Sladké
odměny, pověšené na šňůrce, si soutěžící museli poslepu
sami nastříhat. Den jsme zakončili volejbalovým zápasem,
který skončil nerozhodně. A tak, když slunce zapadlo, nebylo ani vítězů, ani poražených, jen houf unavených, ale
velmi spokojených dětí.
Hola
37
Glosa | Feliz día del niño – Krásný den dětí 26. 7. 2010
Feliz día del niño –
Krásný den dětí
26. 7. 2010
Radka Poláčková
krajanská komunita Chaco, Argentina
Hola
Krásný den dětí v Argentině, hry se slovy
Glosa
Jiný kraj, jiný mrav, jiný zvyk. Den dětí v Argentině připadá na druhou neděli v srpnu na rozdíl od českého
1. června. V Presidencia Roque Sáenz Peña jsme jej oslavili dle argentinského data, příští rok třeba zase podle
českého kalendáře. Nebudu ale moc předbíhat.
25. červenci, krásné slunečné a na toto období nezvykle
horké neděli, předcházelo mnoho příprav. Organizaci
jsem si vzala, jak se lidově říká, na povel já, ale k ruce jsem
měla i maminky některých dětí a členy Československého
spolku. Několik týdnů předem se sháněly sladkosti
pro děti na udílení cen a vytvoření malých pytlíčků
s překvapením, malovaly se a vyráběly pomůcky na
soutěže. Můj byt se proměnil na několik dní v uměleckou
dílnu. Všechen čas ale nepřišel naštěstí nazmar. Kolem
druhé hodiny odpoledne se už začaly scházet děti,
které byly pozvány prostřednictvím rádia a rozesláním
pozvánek s motivem českého pohádkového Krtečka.
Uvaděč a tak trochu i animátor mi pomáhal uklidňovat
malé argentinské ďáblíky při prvních soutěžích: při
sedané na hudbu a týmových soutěžích s míčem. Na
všechny vítěze čekala vždy sladká odměna, jejíž obaly
se později povalovaly po celém sále. Jsme v Argentině,
kde odpadky kolem nás tvoří součást zdejšího života. Já,
obyčejné české děvče, se s tím nemohu stále smířit. Velký
zájem vyvolala soutěž dvou týmů, které provlékaly svým
oblečením provázky. „Au, počkej, to tahá, to škrábe,“ i to
se ozývalo při urputném soupeření. Ale zápal do souboje
to neovlivnilo. Každý chtěl vyhrát. Aby rozlíceným
dětem ve třiceti stupních tepla trošičku zchladla krev,
podávala se studená limonáda, ke které přikusovaly
sladké křupičky a tradiční dětskou svačinu, pan de leche
s krémem. Zábava byla v plném proudu, mohlo se zase
pokračovat. Tentokrát jsme dění přesunuli ven, sluníčko
už trošičku kleslo a tolik nepálilo. Na trávníku se skákalo
v pytli, běhalo se s vajíčkem na lžíci, kličkovalo se mezi
kuželkami. I rodiče byli aktivně zapojeni, aby se bavili
společně s dětmi.
Poslední částí zábavného dne byla „Stezka úkolů“. Už na
začátku dne jsme po celém areálu rozestavěli stanoviště s čísly. U nich nyní děti ve skupinkách po třech plnily
různorodé úkoly, od lovení ryb, strkání tužky do hrdla
lahví pomocí pohybů těla, obouvání židle poslepu, přeříkání českých a španělských jazykolamů, přiřazení papírků s českými názvy zvířat k obrázkům, házení míčku
do tlamy tygra nebo umístění obrázků světových staveb,
symbolů a zvířat na mapu světa. Ten, kdo správně splnil úkol a nasbíral plnou kartičku tiskátek, byl odměněn
celým pytlíčkem dobrot. Aby se neunavitelná stvoření
přece jen trochu utahala, uvázali jsme jim na nohy balónky, které děti musely svému soupeři co nejrychleji
zničit. Nejen že se unavily děti, ale i my pořadatelé jsme
večer padli do postelí a spali jako dudci. Ale s hřejivým
pocitem, že se děti bavily, dováděly a hlavně měly celý
den na tvářích úsměv.
38
Rozhovor | Rozhovor s českou choreografkou Jitkou Bonušovou
Rozhovor s českou choreografkou
Jitkou Bonušovou
Hana Herrmannová | krajanská komunita Eibenthal, Rumunsko 2009/2010
Rozhovor
Do vesnic Eibenthal a Svatá Helena přijela díky pozvání Demokratického svazu Slováků a Čechů v Rumunsku (DSSČ) choreografka z České republiky paní Jitka Bonušová, která zde vyučovala děti Českou besedu. S nacvičeným programem děti vystoupily 12. 6. 2010 na Dětském festivalu
v Băile Herculane pořádaném DSSČ. Požádala jsem paní Bonušovou o rozhovor.
Dětský festival v Baile Herculane v Rumunsku
Paní Jitko, jak jste se dostala k práci s českými dětmi
v Rumunsku?
Oslovil mě předseda celobánátského DSSČ pan František
Draxel a předseda místní organizace DSSČ Eibenthal pan
Emil Flaška a požádali mě o pomoc při vzniku tanečního
souboru Čechů žijících v Banátu. Soubor má za úkol reprezentovat českou menšinu na různých setkáních, festivalech apod.
Při mé druhé návštěvě jsme získané taneční schopnosti
prohloubili a pracovali na preciznosti provedení jednotlivých kroků a pohybů v tanci. Mimo taneční oblast mě děti
mile překvapily přátelským chováním, pomocí při nošení
zavazadel a hlavně tím, že po skončení výuky neutekly,
ale přišly se rozloučit a poděkovat, což se běžně nestává.
Bylo to moc milé. Navíc bylo hrozné počasí, pršelo, a děti
přesto v dešti přišly a tančily s chutí.
Čím se zabýváte doma v České republice?
Mojí profesí je učitelka tance. V rámci této profese se zabývám českými lidovými tanci a tanci 2. poloviny 19. století.
Tato specifikace mě logicky dovedla k důkladnému studiu
České besedy, která je ryze českou taneční kompozicí právě z 19. století. Kromě České besedy jsem vydala a vyučuji
Moravskou besedu, Hanáckou besedu a chystám se na
Slezskou besedu. Samozřejmě vyučuji i další české tance.
Jaké jsou vyhlídky do budoucna?
Pokud se moje práce bude dařit, vznikne dětský taneční soubor, který budou tvořit děti ze Svaté Heleny, Eibenthalu a doufám i z Gerníku, a tento soubor bude vycházet z tradičních českých tanců a zvyků. Soubor by měl reprezentovat Čechy žijící přímo v Rumunsku a v dalších zemích a upevňovat povědomí ostatních o této české menšině, která prokázala neobvyklou sílu ducha, když si tak
daleko od původní vlasti udržela téměř 200 let původní
jazyk, zvyky, oblečení...
Jaké skupině tanečníků se v Čechách věnujete?
V České republice učím převážně dospělé tanečníky, často učitele základních a mateřských škol, pořádám taneční
semináře a festivaly a vedu taneční soubor Beseda.
Děkuji vám za rozhovor a přeji hodně štěstí v další práci.
Mohla byste nám něco říct o své práci s dětmi
v Eibenthale?
V Eibenthale jsem měla možnost krátce s dětmi pracovat už na podzim 2009. Oproti loňsku mě děti překvapily
spontánností a sebejistotou. Učení tanců jim šlo pěkně
od ruky a zvláště chlapci si užili výuku tance Mlynářský.
39
portrét
5.
Lektor je most mezi zeměmi
Rozhovor se slovinskou
překladatelkou z češtiny Tatjanou Jamnik
Jana Šnytová | lektorát Lublaň, Slovinsko
Slovinská překladatelka Tatjana Jamnik (narozená 1976 v Lublani) absolvovala studium slovinského jazyka a literatury na Lublaňské univerzitě. V letech 2002−2004 působila jako lektorka slovinštiny na
Masarykově univerzitě v Brně. Překládá beletrii z češtiny
a polštiny, na podzim 2009 obdržela za překlad Spalovače mrtvol Ladislava Fukse Cenu pro mladého překladatele (Priznanje za mladega prevajalca). S lublaňskou bohemistikou spolupracuje jako členka odborné komise pro
studentskou překladatelskou soutěž překladů z češtiny.
Vede také českou část překladatelské dílny pořádané organizací Javni sklad za kulturne dejavnosti (Veřejný literární fond). Je autorkou překladů knih Alexandry Berkové Utrpení oddaného všiváka (Trpljenje vdanega zmeneta,
2004), Miloše Urbana Sedmikostelí (Sedem cerkva: Gorki
roman iz Prage, 2006), Pavela Brycze Patriarchátu dávno
zašlá sláva (Patriarhata davno minula slava, 2008) a Ladislava Fukse Spalovač mrtvol (Sežigalec trupel, 2008). V roce
2009 vydala básnickou sbírku Bez (Brez, Lublaň 2009).
Asi dost náhodou… V rámci studia jsme si museli vybrat
dva lektoráty, tedy výběrové kurzy slovanských jazyků. Nechtěla jsem si vybrat ruštinu, kterou zná strašně moc lidí,
ani ne jihoslovanské jazyky, které jsem už přece uměla –
byla jsem tehdy ještě naivně přesvědčená, že jazyk se člověk může naučit jednou provždy – a to jsem absolvovala
jenom rok tzv. srbochorvatštiny v 6. třídě základní školy!
Chtěla jsem se naučit něco nového, ale zase ne úplně neznámého. Z televize jsem znala české pohádky – jako děti
jsme naprosto milovali Arabelu – a také večerníčky: Krtek,
Rákosníček, Pat a Mat...
I když byla volba češtiny dost náhodná a aniž bych moc
věděla, do čeho jdu, musím zdůraznit, že pokračování už
bylo více svědomité. Jazyk se mi moc zalíbil, chtěla jsem
se naučit rychle číst a mluvit, takže jsem v prvním ročníku
chodila na všechno, co bylo k dispozici. A toho naše lektorka, dr. Helena Poláková, organizovala dost. Nejvíc jsem se
ale asi naučila na překladatelském kurzu. Tam jsem se také
seznámila s kolegy bohemisty, protože tam jsme chodili
z různých ročníků.
A ani po studiu jsem nemohla přerušit kontakt s Českou
republikou a jejím jazykem. To je součást mého života. Pořád se třeba vracím do Brna.
portrét
Na lublaňské filozofické fakultě jste studovala slovinský jazyk a literaturu. Jak jste se dostala k češtině?
40
Portrét | Lektor je most mezi zeměmi
Jaký má podle vás význam nově otevřený obor bohemistika na Univerzitě v Lublani (otevřený 2004)
pro slovinské studenty?
a co teprve bude uvnitř. (smích) Ale vážně. Ano, ale Slovinci tu knihu vnímají na jiné úrovni než Češi. Spíš se jim líbí
jako horor, zajímavě napsaná knížka, zajímavý styl…
To je těžká otázka. Já jsem spíš patřila mezi studenty, kteří moc nevěděli, kam je povede životní cesta. Nebo spíš
takto, musím se opravit: myslela jsem si, že studuju, abych
se pak stala učitelkou slovinštiny. To jsem si myslela, když
jsem se rozhodovala, co studovat. Je sice pravda, že učitelkou slovinštiny jsem se stala, jenže učím spíš cizince, a ne
na základní nebo střední škole, jak jsem si to kdysi představovala v prvním ročníku na univerzitě. Ale že někdy budu
překládat knížky, to jsem v prvním ročníku ještě netušila.
Knihy se mi zdály příliš dlouhé – a tedy nemožné přeložit.
Jak si vybíráte knihy k překladu?
Kdy jste začala uvažovat o tom, že byste přeložila
něco z české literatury?
To mě napadlo během práce v Brně, kde jsem začala víc číst
české autory a také jsem se seznámila se spoustou lidí z literárního prostředí. Začalo mě zajímat, o čem píšou čeští spisovatelé. A protože jsem nikdy neměla čas kvůli práci – jako
lektorka slovinštiny na Masarykově univerzitě jsem podobně
jako vy v Lublani neustále pořádala nějaké mimoškolní aktivity, kulturní akce atd. – tak přímý podnět k překládání mi
dala teprve literární agentka Dana Blatná. Když jsem jí jednou
říkala, že bych chtěla něco přeložit, vzala mě za slovo, a tak
jsem se musela rozhodnout. Přiznám ale, že Berkové Utrpení
oddaného Všiváka zvítězilo trochu i proto, že je to nejútlejší
knížka ze všech, které jsem tehdy měla na vybranou…
Za překlad Fuksova Spalovače mrtvol jste získala
cenu pro mladého překladatele, kterou uděluje slovinská Obec překladatelů. Překládala jste tu knihu
na objednávku, nebo jste si ji vybrala sama?
Tuto knihu jsem si vybrala sama, protože mě zaujala po prvním čtení (půjčila mi ji kamarádka v Brně) a divila jsem se,
že do slovinštiny ještě není přeložená, když jde o českého
klasika a v České republice tak známou knihu… Největší
problém při překládání ale bylo to, že jsem musela být velice důkladná a přesná – bylo třeba zachovat opakování a variování slov, slovních spojení, součástí vět a celých vět tak,
aby to odpovídalo originálu… S tím jsem se hodně trápila,
všechno jsem si označovala a pak to ještě víckrát ověřovala.
Máte nějaké reakce čtenářů na tuto knihu Spalovač
mrtvol?
Ano. Moje kamarádka například tu knížku už pár let chce
přečíst, ale odkládá to, protože se ji zdá už název strašný –
Překládáte z češtiny, ale také z polštiny – přistupujete k oběma jazykům stejně, nebo pociťujete rozdíl
při překládání z těchto jazyků?
Přístup mám asi stejný, ale rozdíl je v tom, jak se mi text
překládá. U češtiny se nemusím tolik zabývat syntaxí,
i když je to občas také těžké přeložit tak, aby to mělo stejný význam a znělo to ve slovinštině přirozeně. U polštiny
je třeba často něco říct úplně jinak, úplně změnit celou
větu. Je dost velký rozdíl v jazykových systémech: polština to je opravdu jiný svět, ale i na to si pomalu zvykám.
(smích)
Snažím se překládat tak, aby byl překlad především funkčně ekvivalentní – aby měl v cílovém jazyce podobnou
funkci jako v originále. Proto také tvrdím, že je třeba umět
co nejlépe oba jazyky, překladatel musí přesně vědět, kdy
se něco používá a jak by se také mohlo říct jinak… To teď
říkám samozřejmě trochu zjednodušeně.
Sama jste také básnířka. Myslíte si, že je to nutné,
aby byl překladatel také autorem?
To není nutné, ale asi to rozhodně pomáhá. Já literaturu vnímám spíš jako tvůrčí přístup k životu, který mi
umožňuje mimo jiné také pořád experimentovat, zkoušet, kde jsou hranice jazyka. Překladateli tvůrčí řešení
překladatelských oříšků rozhodně neškodí. Zkušenost
psaní je také dobrá, protože asi chápeme text z trochu
jiného hlediska – z hlediska tvoření. Pak je asi snazší najít řešení i v cílovém jazyce – když chápu, jak to vzniklo,
tak to můžu rekonstruovat stejným nebo podobným
způsobem.
U mě se, myslím, překládání a psaní dost prolínají. Baví
mě pozorovat, jak někdo vytvořil text. Stává se mi, že
jsem naprosto nadšená nad důkladností a přesností autorky, tak tomu třeba bylo u Alexandry Berkové. U Radky Denemarkové se mi stávalo, že jsem dokonce při – už
nevím kterém – korekturním čtení svého překladu pořád odkrývala nové a nové, skryté, důkladně vkomponované, autorkou „podstrčené“ významy, nové a nové
interpretace.
portrét
A kdybych tehdy měla možnost vybrat si obor západoslovanské jazyky, je dost pravděpodobné, že bych se rozhodla
kromě slovenistiky studovat ještě bohemistiku – ze všech
západoslovanských jazyků mi byla vždy nejbližší. A je to
tak pořád, nejsnadněji se mi překládá z češtiny.
Nejprve je přečtu. (smích) Párkrát se mi stalo, že mi překlad navrhovalo nakladatelství – obyčejně to jsou knihy,
které dostaly nějakou literární cenu. Když si vybírám sama,
tak zkouším literární ceny vypustit z hlavy, neomezovat se
tím. Vím totiž, že nějaká kniha mohla nedostat cenu jenom
proto, že pro autora nikdo v komisi neloboval, nebo ho
prostě nikdo netlačil dopředu…
41
Portrét | Lektor je most mezi zeměmi
Mimochodem, ohledně autorské identity: nejsem si jistá,
jestli jsem básnířka, protože momentálně už skoro rok píšu
jenom povídky. (smích)
Tatjana Jamnik
ukázka ze sbírky Bez (Brez, Lublaň 2009)
Jaké postavení má podle vás česká literatura ve Slovinsku? Je o ni zájem mezi čtenáři a mezi nakladateli?
přeložila Jana Šnytová
Myslím si, že o českou literaturu je mezi Slovinci dost velký
zájem, možná dokonce větší než o polskou… To asi bude
tím, že Češi a Slovinci vždy měli nějakou společnou platformu. V druhé polovině 19. století jsme se od vás půjčili
národně obrozenecké besedy, tábory, sokolské slety, pak
si Masaryk pozval do Prahy architekta Jože Plečnika. S Poláky byly kulturní styky mnohem méně intenzivní a není
se čemu divit, je to daleko. U mé generace také hodně
pomohly pohádky a večerníčky v televizi, tehdy totiž bylo
všechno s titulky, takže jsme mohli slyšet, jak jazyk zní.
Psí oddanost
Jste také neúnavná organizátorka velkého množství
literárních akcí: autorských čtení, dílen tvůrčího psaní i překladu. Jaký pro vás mají tyto akce význam?
Asi hlavní smysl kultury a vůbec kulturních akcí je (alespoň
pro mě) dialog a komunikace. Mezi autory, překladateli,
studenty a širší veřejností. I když interakce je vždy trochu
jiná. Nesnáším akce, které mají za účel čirou reklamu…
Tedy nechci říct, že reklama je něco špatného, ale určitě
nemůže být jediný účel těchto akcí, musí existovat alespoň ještě nějaký jiný, „lidštější“ účel. Třeba, že se sejde skupina lidí a po čtení se spolu baví. Nebo se sejdou alespoň
dva lidi a diskutují na literárním večeru. (smích)
Pracovala jste 2 roky jako lektorka slovinštiny na
Masarykově univerzitě v Brně. V čem je podle vás
práce zahraničního lektora důležitá?
Lektor je pro studenta první živý rodilý mluvčí jazyka, který
se učí. Když se dívám zpět nebo čerpám ze svých zkušeností
z letní školy slovinštiny, tak vidím, že je to dost „intimní“, blízký
vztah, který musí být založen také na důvěře a oboustranné
úctě, že si jeden druhého váží... Ale to spíš platí pro každý
vztah učitele se studentem. Pak je lektor důležitý, protože
v zahraniční,„nečeské“ zemi, kde učí, šíří prvky své kultury. Kultura je součást jazyka, jazykový obraz světa je souhrn nejen
jazyka, ale kultury v širším smyslu. Nemůžeme se naučit jazyk,
aniž bychom chápali kulturu. Kulturou nemyslím jen kulturní
akce, i když mimoškolní činnosti jsou velice důležité. Všimla
jsem si totiž, že hodně zvyšují motivaci studentů ke studiu.
Nedá se vzít do rukou dvoujazyčný slovník a každý den se naučit 20 slovíček. To nepomůže k porozumění. V tomto smyslu
je rodilý mluvčí důležitý, aby student měl už ve vlastní zemi
přístup k originálnímu jazyku „z první ruky“ alespoň u lektora.
Lektor je také most mezi zeměmi. A často hlavní promotor
vlastní kultury v zahraničí.
tady uvnitř bylo vždy
oblačno
potom
se pomalu pomalu dotkni
skla:
ať tě popálí
tak ovládej už
ten pavlovův reflex
2
tak zacpi si uši
a zařvi;
silným hlasem zakřič
ať pocítíš vibrace hlasivek
a pozoruj
obrazy,
které se ti střídají pod víčky:
tvary
jako proud sirupu v pomerančovém džusu
jako kapka barvy na malování stěn
v kbelíku vody.
jako mouchu do cementu
chyť
ten hlas.
zapiš ho na pásku,
pásku zavěs před své vchodové dveře
všem s úmyslem překročit ten práh
jako varování:
pozor, poslušný pes!
portrét
Mezi nakladateli je zájem spíš stejný: je těžké prosadit vydání knihy, ať je to česká nebo polská literatura.
1
posaď se sem
do toho
nenakresleného kruhu
a konečně si uvědom,
že v něm sedíš od samého začátku,
že pohledy
nikdy neprotrhly ty zvukotěsné membrány
a že se ani dovnitř
ani ven
nedostal jediný
příslib hezkého, slunečného počasí
42
Rozhovor | 3 per mille
3 per mille
Rozhovor s Danielem Carlim, studentem 3. ročníku bohemistiky
Zuzana Muchová | lektorát Padova, Itálie
3 per mille je označením projektu, který letos v létě realizovali tři studenti, kamarádi
ze severoitalského Trenta. Rozhodli se pro
poněkud netradičně strávené prázdniny
v sedle jízdního kola. Na své dvanáct set kilometrů dlouhé trase projeli územím tří států.
Jejich cesta v rámci bývalého habsburského
mocnářství vedla z Trenta přes Brennerský
průsmyk v Alpách do Innsbrucku, dále pak
podél řek Inn a Dunaj, od kterého se posléze
odpoutali a svoji trasu stočili opět severněji,
na území jižní Moravy, odkud se povodím
řeky Moravy dostali až do Olomouce a zanedlouho i do cíle své cesty, severomoravského
Bruntálu.
Autorem myšlenky podniknout tuto krásnou,
leč namáhavou cestu je současný student
3. ročníku bohemistiky na univerzitě v Padově Daniele Carli. A právě jeho netradičně
strávené prázdniny mi byly záminkou, abych
jej pořádně vyzpovídala.
Danieli, co tě přivedlo k myšlence podniknout takovouto cestu?
Jedním z důvodů bylo to, že jsem cestu z Trenta do Bruntálu v posledních letech projel mnohokrát. A jednou mě
napadlo, že bych ji mohl udělat také na kole. Řekl jsem
o tom svým kamarádům a oni mi odpověděli, že by mě
chtěli doprovodit. Důvody ale byly dva: jedním bylo
strávit pěkný čas a druhým moje přítelkyně Stela, která
v Bruntále bydlí.
Jak jste vybírali trasu? Byla nějaké města či místa,
která jste při své cestě nechtěli vynechat?
Pro mě bylo důležité dorazit do Bruntálu, to jsem věděl od
začátku. Jedním z mých spolucestovatelů byl Giorgio, inženýr v oboru energetika, který vše naplánoval a vybral trasu
podél řek. A měl pravdu, protože v povodí řek nejsou kopce.
Italský student bohemistiky Daniele Carli (vlevo) s kamarádem
v cíli cyklistického putování z Trenta do Bruntálu
Jinak jsme kromě Bruntálu měli ještě jeden cíl a tím byly
Bořetice na jižní Moravě.
Který úsek cesty byl nejnáročnější a na který naopak
vzpomínáš nejraději?
Nejnáročnější bylo, když jsme jeli z Kremže do Znojma,
protože bylo příšerné horko. Nejraději vzpomínám na
město Mikulov a poslední úsek naší cesty.
Proč právě Mikulov?
Protože jsem to město už znal a chtěl jsem ho ukázat svým
kamarádům.
Vyskytly se v průběhu cesty nějaké problémy?
Píchnul jsem pneumatiku. Dvakrát. Poprvé hned na prvním kilometru ještě v Trentu, když jsem jel k Giorgiovi.
A potom asi po 30 km cesty do Mezzocorona. Vždy se to
43
Rozhovor | 3 per mille
stalo ráno. Na začátku jsem si myslel, že se do Bruntálu
nikdy nedostanu.
Seznámili jste se během vašeho putování s někým zajímavým? Podařilo se vám navázat nějaké
přátelství trvalejšího charakteru?
V Bořeticích jsme se potkali s panem Bogdanem Trojakem
a jeho kamarády, kteří stejně jako on pěstují víno. No a shodou okolností se s panem Trojakem na konci října uvidíme,
protože jedeme s přítelkyní na chvíli do ČR a Bořetice opět
navštívíme.
Jakým způsobem jste získávali informace o místech,
kterými budete projíždět? Jak dlouho jste cestu plánovali a do jak velkých detailů jste až došli?
Můj kamarád inženýr už věděl vše dopředu. Ale je těžké
plánovat cestu do všech podrobností. Navíc to ubírá na
překvapeních, když máte všechno naplánované, už pro
vás nic není „nové“. Obvykle jsme ujeli 80 km za den (jeden
úsek cesty) a tam jsme potom hledali nějaký penzion nebo
kempink. A vždycky jsme si připili na zdar naší cesty. Potom,
ne před tím! Ale trošku jsme samozřejmě nad naší cestou
přemýšleli, chtěli jsme vidět nějaká historická města. Pokud
by to bylo možné, tak Passov, Melk, Krems, Znojmo, Mikulov, Kroměříž, Olomouc a Zlín, který sice není historickým
městem, ale je velice zajímavý. A i některá jiná.
Teď otázka trošku ekonomičtějšího charakteru. Podařilo se vám pro váš podnik získat nějaké sponzory,
oslovit někoho natolik, že by se vás rozhodl finančně
či jinak materiálně podpořit?
Měli jsme tři hlavní sponzory. Jednoho z Prahy – Charta
Bureau, což je komunikační a marketingová firma. Jejím
klientem je i florentská oděvní firma Sasch, která má svoje
prodejny i v Praze. Posledním sponzorem byla farmaceutická firma, od níž jsme měli masážní oleje, opalovací krémy,
zahřívací oleje, integrátory /iontové nápoje/.
Jaké jsou tvoje pocity nyní, kdy celou akci můžeš
hodnotit z většího odstupu? Jsi rád, že jsi něco takového absolvoval? Splnila cesta tvoje očekávání?
Ano, jsem spokojený, protože 1212 km (shodou okolností
letopočet vydání Zlaté buly sicilské) je hodně. Myslel jsem si
ale, že cesta bude těžší, horší. Nyní věřím, že ji může zvládnout každý člověk. Potřebujete jen trošku trénovat.
A trénovali jste všichni?
Ano, všichni a spolu. Ale netrénovali jsme se zavazadly, což
je trochu rozdíl, asi 13–15 kg v zátěži.
Jak dlouho jste trénovali?
Od zimy trošku a potom od května do července už naplno.
Absolvovali jsme asi 600 km na kole jako přípravu. Od května mám taky nové kolo.
Nemají stejný názor, protože nemáme stejnou přítelkyni.
Oni hledali hlavně typické české jídlo. A našli. Např. lokše
s mákem, které jsou do italštiny překládány jako „automatický knoflík“. Pro ně však bylo hlavním důvodem to, že chtěli
ochutnat kapra. A zkusili ho. Ale až u Stely doma, v Bruntálu,
a byli strašně spokojení. Ale jinak ano, mají stejný názor, jen
měli jiný důvod cesty.
Myslíš si, že se vám podaří zrealizovat něco podobného? Chtěli byste vůbec něco takového ještě někdy
podniknout?
Já ne, protože jsem „vyčerpal“ svůj důvod, ale Tommaso by
chtěl tento rok jet na kole přes Balkán do Istanbulu.
A nakonec si neodpustím otázku: Co ty a čeština?
Zde bych si na úvod Danielovy odpovědi dovolila sama uvést, že
Daniela znám rok, jelikož jsem na místo lektorky českého jazyka
v Padově nastoupila v říjnu roku 2009. Daniele byl zapsán jako
student 2. ročníku řádného denního studia. Nicméně jeho motivací ke studiu češtiny byla a doposud je jeho přítelkyně Stela, jejíž
rodiče žijí právě v severomoravském Bruntálu a s níž se Daniele
seznámil během svého studijního pobytu ve Španělsku.
Během naší cesty jsem pochopil, že neumím v češtině počítat. Ano, pokoj za 400 Kč a 4000 Kč je trošku rozdíl. Jednou
jsem rozuměl 800 Kč a ono to bylo 1800 Kč. Ráno jsem se nestačil divit. Ale spali jsme dobře a také snídaně byla bohatá.
Danieli, myslíš si, že partnerský vztah je silnou motivací k učení se cizího jazyka?
Určitě ano, ale vše závisí na člověku.
Jelikož nejsi lingvista, nýbrž historik, je pro tebe čeština těžká?
Jelikož nejsem lingvista, tak nevím. Ale já mám silnou vůli,
kterou zase nemusí každý lingvista mít.
Myslíš si, že češtinu budeš moct v budoucnosti využít
i např. ve svém profesním životě?
Já doufám, že ano. Přestěhujeme se do Bořetic a budeme
pěstovat víno.
Děkuji za velice příjemně strávený čas, rozhovor i cenné informace. Do budoucna ti přeji hodně síly a optimismu, a to nejen
při studiu češtiny, ale i v celém tvém životě. Hodně štěstí!
A na úplný závěr ještě uvedu motto celé výpravy:
„1000 km per liberare energie, ricordare storie e riscopere piaceri“
„1000 km abychom osvobodili energii, připomněli si příběhy a objevili nové rozkoše“
A co zbývající dva kamarádi, mají podobný názor
jako ty?
44
Glosa | I když daleko, tak blízko
I když daleko,
tak blízko
Glosa
eTwinning
eTwinning je aktivita iniciovaná Evropskou
komisí a ministerstvy školství evropských zemí,
která podporuje mezinárodní spolupráci škol
na dálku prostřednictvím informačních
a komunikačních technologií (ICT).
Silvie Pýchová
Dům zahraničních služeb
Informační a komunikační technologie propojují svět
a zkracují vzdálenosti. Toho lze využít i při výuce cizích
jazyků. Evropská komise takovou iniciativu podpořila
v rámci evropského programu eTwinning, kde spolu na
dálku spolupracují školy z celé Evropy, aniž by muselo
dojít k vzájemné návštěvě. S využitím internetového
portálu www.etwinning.net mohou vytvářet elektronické časopisy, tvořit společné knížky, webové stránky
apod. Kromě toho, že žáci používají cizí jazyk jako prostředek komunikace, plněním úkolů při práci na mezinárodních projektech se zároveň nenásilnou formou
dozvídají o kultuře partnerských zemí. S konkrétními
příklady úspěšných projektů se můžete seznámit na
webových stránkách www.etwinning.net v sekci Inspirace.
V Evropě se v současnosti realizuje přes čtyři tisíce takových projektů. Do programu eTwinning se však mohou zapojit jen školy ze zemí Evropské unie a několika
dalších zemí účastnících se Programu celoživotního
učení. Je ale možné se u tohoto programu inspirovat
pro podobný druh spolupráce mezi žáky a studenty
kdekoliv na světě. Pro výuku češtiny jako cizího jazyka,
popř. češtiny vyučované u krajanů se nabízí možnost
spolupráce s českými školami, kde zahraniční studenti
(všech úrovní vzdělávání, včetně vysokoškolské a kurzů
pro dospělé) získají příležitost používat češtinu k reálné komunikaci a čeští partneři mají unikátní příležitost
získat z přímého zdroje spoustu hodnotných informací
o životě v dané zemi. V případě krajanských komunit
se navíc mohou dozvědět i o své vlastní historii, tradicích a zvycích, které jsou krajany v zahraničí doposud
udržovány.
Nástrojů, které je možné pro takovou spolupráci použít,
je mnoho. Nejtypičtějším příkladem jsou blog a wiki, kde
mohou obě strany velmi jednoduše vkládat informace,
jež jsou následně publikovány na internetu. Jako konkrétní příklad můžeme uvést systém http://wordpress.com,
který je mimo jiné použitý i pro blog v rámci Programu podpory českého kulturního dědictví v zahraničí
http://ucimecesky.wordpress.com/. Tento typ publikačních nástrojů (nemluvě o velkém množství dalších
na internetu volně dostupných nástrojů, které umožňují
různé způsoby synchronní a asynchronní komunikace) je
k dispozici na internetu zdarma. Pak již tedy nezbývá než
nalézt motivovaného partnera na české straně se zájmem
a pochopením pro takový způsob spolupráce na dálku
a nic nebude bránit tomu, aby měli i studenti češtiny v zahraničí příležitost používat český jazyk pro každodenní
komunikaci.
45
didaktické
zkušenosti
a studie
6.
Vliv českého školství na udržení identity
Čechů na Daruvarsku v Chorvatsku
Lenka Krňávková | studentka sociální a kulturní antropologie na Univerzitě Pardubice
Lenka Krňávková, narozena v roce 1984, vystudovala bakalářské studium sociální a kulturní antropologie na Univerzitě Pardubice,
v současné době pokračuje ve studiu magisterského studia antropologie a etnografie
v Barceloně (Universidad de Barcelona), v jehož rámci pokračuje ve výzkumu české menšiny na Daruvarsku. Tato práce je úryvkem
z bakalářské práce, zpracované na základě
terénních výzkumů v Daruvaru a jeho okolí uskutečněném studenty Univerzity Pardubice, který byl zahájen v roce 2005.
Výuka českého jazyka na ZŠ Lipovci v Chorvatsku
Podkladem pro tuto práci byl především terénní výzkum,
ale také studium literatury.1 Hlavní výzkumnou metodou
byly rozhovory uskutečněné s přibližně dvaceti respondenty různých sociálních i věkových skupin. Pohled na
problematiku českého školství zprostředkovaly rozhovory
nejen s učiteli, ale i žáky a rodiči, kteří své děti dali do české
školy. Další rozšiřující výzkumnou metodou byl dotazníkový výzkum. Velmi cenným zdrojem pro nás bylo také zúčastněné pozorování. Byli jsme přítomni na krajanských
aktivitách, schůzkách divadelních, pěveckých a tanečních
kroužků, různých slavnostech a setkáních, díky kterým jsme
1| V Daruvaru a jeho okolí jsem podnikla výzkum ve třech termínech v roce 2005. První krátkodobá návštěva se odehrála v dubnu 2005, jejím cílem bylo hlavně prvotní seznámení s krajany
a navázání kontaktů s respondenty, zúčastnili se jí tři studenti.
V červnu probíhal výzkum ve skupině asi deseti studentů, trval
čtrnáct dní a jednalo se o sběr dat a rozhovorů s jednotlivými
respondenty, doprovázený také návštěvou základní a mateřské
školy a škol paralelních. Při těchto návštěvách jsme se zúčastňovali také výuky a seznámili se s prostředím českých škol. V průběhu výzkumu jsem objevila zajímavý fenomén českých malotřídek, který mne velmi zaujal jako faktor ovlivňující udržení identity Čechů na vesnicích (kde by jinak nebylo přístupné vzdělání na
české škole) a stal se dalším objektem mého zkoumání.
Posledního týdenního výzkumu v tomto roce se zúčastnily pouze dvě studentky v listopadu, vzhledem k menšímu počtu výzkumníků byli respondenti mnohem otevřenější a důvěřivější.
V průběhu této návštěvy krajanů se uskutečnil doplňující dotazníkový výzkum.
V září 2007 jsem navštívila Daruvar po dobu přibližně jednoho
měsíce za účelem pozorování změn a novinek v dění české menšiny.
didaktické zkušenosti a studie
Cílem této práce je zjistit, jak důležitým aspektem jsou české školy v procesu zpomalování asimilace české menšiny v oblasti Daruvaru. Přesto,
že první osadníci přicházeli do Chorvatska už na
konci 18. století, krajané si zde až do současnosti zachovali české zvyky, hudbu, tance a hlavně
český jazyk. V současné době však čelí silnému
jevu „chorvatizace“ a postupné asimilace. Na základě terénního výzkumu bylo objasněno, jak se
na asimilaci dívá česká menšina, jestli se jí obává,
jaké faktory ji nejvíce ovlivňují a jakou roli v porovnání s jinými faktory (například rodina, české
spolky, taneční, pěvecké, divadelní kroužky, Besedy a Svaz Čechů, nakladatelství Jednota) ve
zpomalování asimilace hraje české školství.
46
Didaktické zkušenosti a studie | Vliv českého školství na udržení identity Čechů na Daruvarsku v Chorvatsku
se mohli lépe seznámit s životem Čechů na Daruvarsku,
jejich tradicemi a dodržovanými zvyky, a pozorovat, jak
se jejich tradice, ale také třeba mentalita, vyvíjejí ve styku
s chorvatskou společností.
Role českých škol v udržování české identity
což jim pomáhá rozlišovat přejatá slovíčka.“ Učitelka Alena
Horáková však tvrdí: „Hrdost k češství se zaprvé musí probouzet v rodině. Ve škole musí člověk začít u sebe. Je velmi nutné, aby učitelé znali dobře český jazyk. K udržování češství
na školách mohou přispět aktivity, které tuto lásku probouzí,
vyprávění legend o Čechách, historických příběhů, zpívání
českých písniček a udržování českých tradic.“
Už od svého vzniku si české školy dávaly za cíl péči o rodný jazyk, podporu jeho udržení a podporu národního uvědomění spojenou s mnoha krajanskými aktivitami. Tento
cíl se nezměnil a i v současnosti zůstává snaha vychovávat děti k lásce k českému jazyku. V současnosti existují tři
modely výuky:
1. celková výuka v českém jazyce;
2. v českém jazyce se vyučují přírodní nebo humanitní
předměty;
3. organizovaná péče o český jazyk.
I přes to, že zmíněné učitelky označují české školy jako
důležitý aspekt v procesu zpomalování asimilace, byly zaznamenány i názory, že česká škola nemá dlouhodobou
perspektivu a že během dvaceti, maximálně padesáti let
zanikne. Asimilace zde bude rychlejší než jinde z důvodu vysoké „chorvatizace“. Problém je spatřován v tom, že
oba jazyky jsou slovanského původu a slova jsou často
podobná, proto je tu přejímání slov rozšířenější než u českých menšin, které žijí v prostředí, kde má majoritní jazyk
jiný původ, například rumunský Banát či USA.
Leonora Janotová, ředitelka České základní školy J. A. Komenského v Daruvaru, zastává názor: „Tam, kde nejsou české
školy, je horší čeština; české školy asimilaci zpomalují. Škola
si zakládá na výchově k cítění češství.“ S podporou češtiny
a češství se začíná už v mateřské škole. Božena Vargová,
v době výzkumu vedoucí školky, to potvrzuje: „K tomu, aby
dávaly své děti do české školky, vede české rodiny snaha, aby
si děti podržely svou mateřštinu... Kdyby nebyla česká školka a škola, česká menšina by už zanikla.“ Podobný názor sdílí
i učitelka Drahuše De Bonová: „Škola má obrovský význam
při zpomalení asimilace, děti se zde učí spisovnou češtinu,
Respondent z Dolních Střežan si myslí: „Asimilace je viditelná, upadá počet žáků ve škole a děti mezi sebou mluví
o přestávkách chorvatsky.“
Velký vliv na výuku zajisté měl a má počet hodin českého jazyka ve škole. Poměr počtu hodin výuky českého
a chorvatského jazyka se velmi měnil a je zajímavé tyto
změny sledovat. První učební osnovy byly vydány oddělením národní osvěty pod číslem 644 dne 25. 9. 1944, další
vydalo Ministerstvo osvěty Chorvatska v Záhřebu v roce
1966 s nepatrnou změnou (Daněk, 1997, s. 41–44).
Vyučovací plán z roku 1946
chorvatština
čeština
české školy:
I. třída
5
-
II. třída
5
-
III. třída
4
-
IV. třída
4
-
chorvatština
čeština
I. třída
5
II. třída
5
III. třída
3
4
IV. třída
3
4
Teprve ve vyučovacím plánu z roku 1948 byl pro české školy předepsán vztah mezi chorvatským jazykem a češtinou v jednotlivých třídách (Kolouch, 1993, s. 88).
chorvatština
čeština
I. třída
10
II. třída
10
III. třída
3
5
IV. třída
3
5
V. třída
4
4
VI. třída
4
4
VII. třída
4
4
V roce 1950/51 se zvýšil počet hodin češtiny na úkor chorvatštiny. K této změně se přidalo také zvýšení povinné
školní docházky na osmiletou v následujících letech.
chorvatština
čeština
I. třída
9
II. třída
10
III. třída
2
6
IV. třída
3
6
V. třída
3
5
VI. třída
3
5
VII. třída
3
5
VIII. třída
3
5
chorvatské školy:
47
V roce 1967 vydalo nakladatelství Jednota tzv. doplňovací učební plán pro české základní školy. Chorvatský jazyk
se začíná učit už v první a druhé třídě formou volné rozmluvy.
chorvatština
čeština
I. třída
1
7
II. třída
2
6
III. třída
4
4
IV. třída
4
4
V. třída
5
5
VI. třída
5
5
VII. třída
4
4
VIII. třída
4
4
V. třída
5
4
VI. třída
4
4
VII. třída
4
4
VIII. třída
4
4
Ve školním roce 1993/94 byl vyučovací plán upraven takto:
chorvatština
čeština
I. třída
2
6
II. třída
2
6
III. třída
4
5
IV. třída
4
5
Od školního roku 1997/98 platí v Republice Chorvatsko nové učební osnovy, stejné pro všechny menšinové školy.
II. třída
4
4
III. třída
4
4
Z výše uvedených tabulek vyplývá, že zatímco v době
vzniku českého menšinového školství byl počet hodin
českého jazyka mnohem vyšší než počet hodin jazyka
chorvatského, tento poměr se pomalu vyrovnával a současné učební osnovy naopak obsahují více hodin chorvatského než českého jazyka.
Důvody, proč dát dítě do české školy
České školy si v době svého založení často musely získávat
nejen žáky, ale i uznání. Alois Daněk (1997, s. 13) píše: „Tím
české škole hrozila už od samého počátku zkáza, neboť
mnozí rodiče začali posílat své děti do školy státní (chorvatské). Tomu pomohlo i to, že rodiče dětí zapsaných do
české školy byli povoláni na okresní úřad, kde jim bylo vyhrožováno pokutou 100 dinárů, budou-li posílat děti do
české školy.“
Učitelé se museli snažit, aby si získali žáky a náklonnost
jejich rodičů. Slávka Žukovićová-Machová2 v knize České školy ve Velkých a Malých Zdencích (Herout, 2001,
s. 72–73) vzpomíná: „První rok jsem měla ve třídě 74 dětí
a každý pochopí, že to byla práce velmi obtížná. Tehdy se
nevyučovalo ve čtvrtek... Jak jsem si rozdělila vyučovací
hodiny – to byl přímo zázrak! Učili jsme se někdy až do půl
sedmé večer, až rodiče přišli pro děti, a často i ve svátek
nebo v neděli se uvelebila některá třída u někoho na dvoře třeba na dříví (hlavně druhá třída) a učili jsme se číst,
což je základ všeho učení, a ve škole jsem na to nestačila.
Nebo ve školní zahradě na trávníku jsem je učila počítat –
násobit a sčítat.“
IV. třída
4
4
V. třída
5
4
VI. třída
5
4
VII. třída
4
4
VIII. třída
4
4
V současnosti se sice české školy nesetkávají s takovou
nepřízní úřadů jako v minulosti, o své žáky však stále musí
bojovat. Respondentka-učitelka tvrdí: „Česká škola, aby
v tomto prostředí obstála, musí dokázat, že je dobrá.“
Nyní hraje velkou roli také otázka prestiže. Respondentka-studenta českého gymnázia zdůrazňuje: „Jsem ráda, že
chodím do české školy, učitelé mají ke studentům lepší
přístup. Cítím, že česká škola je prestižnější. Jsou zde menší třídy, lépe funguje komunikace. V menších třídách se
lépe pracuje, i to může být důvod pro zapsání do české
třídy, nejenom čeština. Myslím si, že jsme lépe připravováni v chování i učení.“
Tento názor vyjadřuje také respondent chorvatské národnosti, který rekapituluje: „Navštěvoval jsem chorvatskou
školu, ale česká škola je lepší než chorvatská, mají tam
větší disciplínu.“ Další respondent-učitel konstatuje: „Ukázalo se, že české děti mají na gymnáziu lepší výsledky než
děti z chorvatských škol.“ Pocit, že česká základní škola je
kvalitnější než chorvatská, sdílí i další respondentky:
„Česká škola zavedla teplé svačiny, besídku a větší výběr
volnočasových aktivit, čímž také láká potenciální žáky.“
„V českých školách a školkách je méně učitelů i dětí, tím je
prostředí „domáčtější“ a učitelé mají k žákům lepší přístup.“
„Pro někoho může být důvodem poslat děti do české
školy i to, že se tam, na rozdíl od chorvatské školy, dávají
zdarma učebnice.“
2| Učitelka na České škole v Malých Zdencích v letech 1932–45.
chorvatština
čeština
I. třída
4
4
48
V některých vesnicích funguje pouze česká obvodní škola, z tohoto důvodu ji navštěvují i děti z nečeských rodin,
které by jinak musely do chorvatské školy dojíždět (například v Holubňáku a Dolních Střežanech).
Role národnosti v umisťování dětí do českých škol
V současné době se do českých škol zapisují nejen české
děti, ale i děti ze smíšených rodin nebo děti, které mají
oba rodiče jiné národnosti. Vychovatelka mateřské školy
Ferda Mravenec říká: „Nejvíce dětí zde máme ze smíšených rodin, potom z českých, ale také děti z čistě chorvatských rodin, ty sem chodí kvůli jazyku.“ O situaci na České
základní škole J. A. Komenského vypovídá skutečnost, že
se tam zapisují většinou děti z českých a smíšených rodin,
ze smíšených rodin je většinou matka Češka.
Role matky se zdá být velmi důležitá při výběru školy,
v Chorvatsku je dosud patriarchát patrnější než v Čechách.
Velmi sice záleží na osobnosti ženy a muže, obecně vzato
však péče o domácnost a o výchovu dětí stále více spočívá na matce .3 Respondentka-učitelka českého jazyka prohlašuje: „Role matky v Chorvatsku je stále silnější než role
otce a mateřština dětí leží více na nich.“ Další respondenti
dodávají: „Říká se: jsi odtud, odkud je tvá žena.“ a „V rodině
se o děti a přípravu do školy starají více matky, hlavně na
venkově.“ Respondentka, jejíž matka je Češka, otec Slovák a manžel Arab, o výběru školy pro své děti řekla: „Oba
s manželem jsme se shodli na tom, že pošleme děti do české školy. Hlavní důvod, proč jsem to chtěla, byl český jazyk,
ale také proto, že jsem tam chodila sama.“
Kvůli otázce, jakou roli hraje národnost matky při výběru
školy, byl v průběhu výzkumu vypracován malý statistický
průzkum na ZŠ J. A. Komenského v Daruvaru, který se týká
národnosti rodičů.
Z údajů statistického průzkumu pro školní rok 2004/
05 vyplývá, že většina matek je české národnosti. Počet
matek chorvatské národnosti ve smíšených rodinách však
není zanedbatelný. Zatímco tento výzkum by potvrzoval
skutečnost, že velmi záleží na národnosti matky, zvláště
v případě smíšené rodiny, kde je matka Češka, následný
výzkum v obvodních školách přinesl jiné výsledky.
V obvodní škole v Horním Daruvaru je situace jiná. Ze 4 dětí,
které zdejší malotřídku navštěvují, jsou 2 z české rodiny a 2
ze smíšené rodiny. U obou dětí ze smíšené rodiny je však
matka Chorvatka. Učitelka z Horního Daruvaru Alena Horáková tuto skutečnost vysvětluje slovy: „Myslím si, že chorvatské matky posílají své děti do českých škol, protože česká
škola děti více vychovává.“ V obvodní škole v Dolanech je
situace podobná, jsou zde 4 děti ze smíšených rodin a ani
jedno nemá matku Češku. Zdejší učitelka Zdenka Stráníková říká: „Některé nečeské matky nechtějí dát děti do české
školy, protože neví, jak dítě učit, když neumí česky. Některé
děti neuměly česky vůbec, ale naučily se to zde ve škole.“
V osadě Dolní Střežany žije 95 % Čechů, proto zde doposud navštěvovaly školu pouze české děti. Roku 2005 však
z šesti dětí ve třídě byla jedna holčička Chorvatka, která při
nástupu do školy česky vůbec neuměla, a dvě dvojčata ze
smíšené rodiny, která mají matku Chorvatku. V tomto případě hraje důležitou roli fakt, že v osadě je pouze česká škola
a do chorvatské školy by děti musely dojíždět. Další důvody,
které vedou nejen české, ale i nečeské matky k tomu, aby
umístily své děti do českých škol, pomohl vysvětlit také dotazníkový výzkum.
Problémy současného českého školství na Daruvarsku
V otázce, co vidí jako největší problém českého školství,
se většina respondentů shodla v tom, že čeština učitelů je
často nedostačující.
Velký vliv na výuku v českých školách mají učebnice. Podle
učitelů je velmi důležité, aby se děti učily z českých nebo
dvojjazyčných učebnic. To však není vždy možné. Dříve se
k výuce používaly učebnice z Československa, které však
ne vždy vyhovovaly (Sohrová, 2001, s. 45–49). Stejných
učebnic nebyl nikdy dostatečný počet. V roce 1948, po
roztržce Stalina s Titem, byly přerušeny veškeré styky Jugoslávie a Československa, a tak nastal nový nedostatek
učebnic. Začátkem 60. let se začalo uvažovat o soustavném vydávání překladů učebnic z chorvatštiny pro předmětovou výuku v českých školách. Od roku 1962 vydává
nakladatelství Jednota učebnice a didaktické materiály,
to znamená testy, kontrolní úkoly a podobně (Stráníková,
1997, s. 27–31). V současné době se používají k výuce jak
učebnice vlastní, tak učebnice z ČR.4
3| Informaci poskytla Pavlína Rohlenová, účastnice terénního výzkumu Univerzity Pardubice, červen 2005, která se zabývala rolí
žen (konkrétně v oblasti Daruvaru). Potvrdila svým výzkumem,
že v Chorvatsku hraje žena velkou roli v rodinném prostředí, při
výchově dětí a chodu domácnosti.
4| V roce 2006 zahájil stát velkou akci překládání učebnic do jazyků
národností. V současnosti už má česká menšina přeloženou většinu učebnic.
Pro některé chorvatské rodiny je důležitá vidina znalosti
dalšího cizího jazyka, který se zde vyučuje zdarma. Tato
slova potvrzuje respondentka-studentka českého gymnázia, původem Makedonka (oba rodiče Makedonci, otec
také chodil do české školy, matka do ní nechodila, ale
česky rozumí), která shrnuje: „Do české školy jsem šla kvůli
znalosti dalšího jazyka.“
49
Pomoc ze strany ČSR byla patrná už od počátku českého
školství v Chorvatsku. Ministerstvo zahraničí ČSR pomáhalo krajanům jak materiálně („V sedmém školním roce
1928–29 obdržela škola z Československa mnoho školních pomůcek, hlavně přírodopisných obrazů a školních
učebnic.“ Daněk, 1997, s. 17–61), tak i finančně (Československo přispělo částkou 88 806 dinárů na stavbu vlastní
školní budovy v Daruvaru). České děti jezdily na výlety
a prázdninové zájezdy do Československa (v letech 1928,
1935, 1937, 1947, 1948, 1965, 1966, 1968, 1970, 1975,
1976–1991 se konaly pravidelné zájezdy žáků 7. tříd, které
byly znovu obnoveny po domovinské válce v roce 1993).
Důležitá byla pomoc ze strany Československa v době domovinské války.
Československo se významně podílelo na budování českého školství v Chorvatsku poskytnutím učitelských sil z ČSR.
Při otevření České školy v Daruvaru sem byli vysláni první
učitelé z Čech. Po druhé světové válce se na návrh Svazu
(nyní Svaz Čechů v Republice Chorvatsko, dále Svaz) začaly organizovat kurzy, aby bylo možné školit vlastní členy
z řad české menšiny. Československý svaz ale brzy poznal,
že je nutné učitele doučit češtině a zdokonalit v pravopise pomocí kurzů, seminářů a pobytem v Čechách. V roce
1947 byl ministerstvem školství organizován čtrnáctidenní
kurz v Praze. První domácí kurz proběhl díky Svazu v roce
1950 v Daruvaru. Další byl po dvaadvaceti letech odmlky
opět pořádán v Čechách v roce 1969. Následovaly další
kurzy v letech 1974, 1977, 1979, 1981, 1983, 1985, 1987,
1989 a 1991. Od roku 1994 vysílá Svaz každý rok krajany na
kurz českého jazyka do Dobrušky. Tento kurz organizuje
Dům zahraničních služeb ve spolupráci s Ústavem jazykové a odborné přípravy Univerzity Karlovy.
Většina respondentů se také shodla na velkém přínosu
působení českých učitelů, kteří jsou do oblasti Daruvaru
vysíláni na základě usnesení vlády ČR od roku 1997. Základním záměrem je umožnit přímý kontakt žáků a učitelů z řad krajanů se současným českým jazykem a metodami vyučování. Činnost vyslaných učitelů může však
být širší než pouze vlastní školní vyučování, např. spolupráce s krajanským tiskem, folklorním souborem, metodická práce s místními učiteli, vyučování v jazykových kurzech pro dospělé, osvětové působení, práce s dětmi a podobně. Rozsah a podmínky činnosti učitele vyslaného
z ČR jsou ve všech případech předmětem dohody mezi
Ministerstvem zahraničních věcí ČR a krajanským spolkem. Zdejší učitelé, ale i studenti velmi oceňují působení českých učitelů hlavně z toho důvodu, že se díky nim
dostávají do styku s „pravou“ češtinou. „Je velmi důležité,
aby děti slyšely pravou češtinu, proto sem jezdí učitelé
z Čech,“ dodává respondentka, která je povoláním učitelka.
Tento názor potvrzuje i školní psycholožka na základní
škole J. A. Komenského: „Čeští učitelé jsou moc dobrá věc,
konverzují s dětmi v českém jazyce, a ty pak slyší mluvenou češtinu. Velký vliv mají také na obvodní školy. Vždy
přinesou něco nového do výuky. Nikdo z učitelů v Chorvatsku nebere české učitele jako rivaly, spíše jako přínos.“
Dotazníkový průzkum
Dotazníkový průzkum se uskutečnil mezi žáky základní školy J. A. Komenského v Daruvaru a české sekce chorvatského
gymnázia a jejich rodiči. Dotazníky byly vypracovány odděleně ve dvou verzích, zvlášť pro děti a zvlášť pro jejich rodiče. Rozdali jsme cca 300 dotazníků, návratnost byla pouze
53 dotazníků. Cílem výzkumu bylo doplnit některé otázky
ohledně českého školství a jeho vlivu na menšinu.
Celkem odevzdalo vyplněný dotazník 23 studentů, z toho
12 mužů a 11 žen. Respondenti byli ve věku od 12 do
17 let.
Z řad rodičů odevzdalo vyplněný dotazník 30 respondentů,
z toho 12 mužů a 18 žen. Dotazovaní byli ve věkových skupinách 30–39 let, 40–49 let, 50–59 let; s dosaženým vzděláním: základní, středoškolské, vyšší škola a vysokoškolské.
Otázky dotazníku:
Jaká je národnost otce a matky?
Již dříve byla zmíněna úloha národnosti matky při výběru
školy pro děti. První výzkum (zjišťování národnosti matky
v České základní škole J. A. Komenského) ukázal, že většina matek je české národnosti. Při výzkumu pomocí rozhovorů se ale ukázalo, že na mnoha školách (obvodních)
převažují děti, které mají matku Chorvatku. Učitelé často
vysvětlovali tento jev tím, že se škola nachází na vesnici,
kde není chorvatská škola, a tak by žáci museli dojíždět.
V některých případech ale matky zvolily českou školu
proto, že jim připadala prestižnější nebo pokládaly český
jazyk navíc za výhodu.
Ve vyšších ročnících základní školy (7. a 8. ročník) a ve všech
čtyřech ročnících české sekce chorvatského gymnázia je
české národnosti 76 % matek, chorvatskou národnost má
16 %, pouze 8 % (2 z dotazovaných) se hlásí k jiné národnosti, a to k srbské. Podobně je tomu u otců, kde se k české
národnosti přihlásilo 84 % mužů a k chorvatské 16 %. K jiné
národnosti se nehlásil nikdo. Podle výsledků všech uskutečněných rozhovorů můžeme konstatovat, že ačkoliv má
převážně žena v Chorvatsku důležitější roli ve výchově než
muž, na výběr školy to nemusí mít pokaždé vliv, neboť počet českých matek i otců je poměrně vyrovnaný. Zároveň
je vyšší než počet chorvatských matek a otců. V některých
případech dokonce rozhoduje český otec.
Pomoc Čechům v Chorvatsku ze strany České republiky
50
Jakým jazykem doma mluvíte? (dítě s matkou, dítě s otcem, matka s otcem, dítě s babičkou a dědou)
Mezi zmiňovanými jazyky se vyskytly pouze čeština
a chorvatština. Ve všech čtyřech případech převyšovala
čeština nad chorvatštinou. Dítě s matkou hovoří česky
v 64 % a v 36 % chorvatsky, s otcem 67 % česky a 33 %
chorvatsky. Rodiče spolu mluví z 63 % česky a z 37 %
chorvatsky, dítě s babičkou a dědou komunikuje z 80 %
česky a z 20 % chorvatsky. Z výsledků vyplývá, že i přesto, že čeština se v rodinách respondentů stále zachovává
jako mluvený jazyk, nejvíce používají češtinu vnuci se svými prarodiči. V současnosti stále přibývá smíšených rodin,
kde se používá jako mluvený jazyk i chorvatština.
Uvažoval(a) jsi někdy o studiu v České republice?
Celých 68 % procent respondentů odpovědělo, že o tom
neuvažovali, 22 % by chtělo studovat v ČR. Tento výběr
zdůvodňovali respondenti tím, že v ČR je lepší studium,
delší tradice univerzit, lepší život a lepší možnost najít si
práci. V jednom případě by chtěl dotazovaný studovat
v ČR proto, že zde má rodinu. Pouze 9 % odpovědělo, že
by nechtěli studovat v ČR, což zdůvodnili tím, že ČR je
dost daleko a v Chorvatsku mají svoji rodinu.
Do jaké školy bys chtěl jednou dát své děti?
Nejvíce respondentů odpovědělo, že do české (přibližně
75 %). Tento výběr zdůvodňovali nejvíce tím, že by chtěli, aby
se dítě naučilo český jazyk (30 %), dále pak proto, že českou
školu navštěvuje i on/ona (20 %), že česká škola nabízí více
jazyků (15 %). Dále se pak objevovaly odpovědi typu: protože jsem Čech, aby dítě nezapomnělo český původ a aby
se naučilo více o ČR. 25 % respondentů se vyjádřilo, že ještě
neví. Žádný z nich se nevyjádřil pro školu chorvatskou.
Jakou roli hraje česká škola ve vytváření vztahu k pocitu
češství?
23 % respondentů vyzdvihlo, že škola učí děti český jazyk.
Dále se objevily odpovědi:
„Ve škole nikdy nezapomeneme na českou historii a bohatý jazyk. Škola nás učí, jak je ČR krásná a bohatá zem
a jaké má bohaté předky.“
„Myslím, že děti, které umí česky, mají být pyšné, protože
jsou o jeden jazyk bohatší, ve škole se učíme, že máme
udržovat češtinu a českou kulturu.“
„Škola nás učí, že máme zachovat českou kulturu a jazyk.“
Z těchto odpovědí lze vyčíst, že škola skutečně hraje významnou úlohu ve vytváření pocitu češství.
Jaká kritéria byla pro tebe (rodiče) důležitá při výběru školy?
V odpovědích byla nejvíce zastoupena možnost výuky
v českém jazyce, zaškrtlo ji 22 % dotazovaných, dále pak
možnost naučit se cizí jazyk (český), kterou zvolilo 19 %
respondentů. Téměř 15 % se rozhodlo pro kvalitu výuky
(větší prestiž, rozsáhlejší stanovy učiva). Dále pak následovaly možnosti menšího počtu žáků ve třídě (10 %), dostupnost školy a kvůli kamarádům (8 %). Možnost zájmových činností (kroužků) a tradice byly rozhodující pro 7 %
a učebnice zdarma pro 4 % dotázaných.
Z těchto výsledků vyplývá, že respondenti dotazníkového
výzkumu upřednostňují českou školu z toho důvodu, že
nabízí český jazyk. Už z předchozího výzkumu také plyne,
že český jazyk je velmi důležitým faktorem pro zachování
menšiny. Stejně tak byla již výše zmíněna úloha prestiže
školy, rovněž tuto možnost zvolil velký počet respondentů.
Jak již bylo zmíněno výše, při výzkumu prováděném rozhovory s respondenty většina z nich uvedla, že česká menšina se pomalu, i přes veškeré snahy ji zachovat, asimiluje.
Dotazníkový doplňující výzkum naopak přinesl mnohem
optimističtější odpovědi. 57 % všech dotazovaných rodičů se domnívá, že se česká menšina v budoucnu určitě
zachová a neasimiluje se. Pouze 11 % procent si myslí, že
se asimiluje. Zbytek dotazovaných není tak radikální, uvádí, že asimilace záleží na mnoha faktorech, nebo jsou přesvědčeni o tom, že česká menšina se ještě nějakou chvíli
zachová. Zde jsou uvedeny některé z odpovědí:
„Myslím si, že se zachová, protože se přenáší generacemi
a stále ji někdo vede dál a dál.“
„Jako každá menšina se bude postupně asimilovat, ale my
se budeme snažit, aby se ještě dlouho zachovala.“
„Myslím si, že se zachová. Máme schopné lidi, kteří se starají, aby se lidé scházeli a aktivně se angažovali v udržování naší menšiny.“
„Myslím si, že se v budoucnu na území Chorvatska asimiluje, že se ztratí. Kvůli vlivu v zemi Chorvatsko.“
Odpovědi na otázku, co může vést ke zpomalení asimilace a jaké prostředky pomáhají k udržení pocitu češství,
byly velmi různorodé. Nejvíce respondentů uvedlo jako
velmi důležitý faktor v procesu zpomalování asimilace
právě českou školu, a to 22 %. Dále následovaly české
Besedy (16 %). 7 % dotazovaných se zmínilo o důležitosti
organizace menšiny. Mezi dalšími odpověďmi se vyskytovaly: české filmy, knihy, kultura, tradice a zvyky, český ja-
Výzkum také ukazuje, že pokud se v některých třídách
vyskytuje větší počet chorvatských matek než českých, je
to hlavně v obvodních školách na malých vesnicích, kde
buď chorvatská škola není vůbec a děti by tak musely dojíždět, nebo i z jiných důvodů, jako jsou například kamarádi v české třídě.
51
zyk, české vysílání v televizi a rádiu, Jednota, Svaz, finanční
pomoc z ČR a výchova k češství v rodině. Zde jsou některé
z odpovědí:
„Pomoc českého státu s odborníky (učitelé, folklorní pracovníci, finanční pomoc), dobrá organizace menšiny.“
„Musíme udržovat českou kulturu odmalička, aby děti věděly, že jsou Češi.“
„Zachová se, protože má Český svaz, školky, školy, taneční
kroužek Holubičku, české nakladatelství Jednota, české
vysílání rádia a dobrou spolupráci s ČR.“
Stejně jako při výzkumu rozhovory, i v dotaznících respondenti hojně zmiňují české školství jako důležitý vliv
v procesu zpomalování asimilace.
ké republiky, která do Chorvatska vysílá české učitele, se
nejen žáci, ale i učitelé mohou zdokonalovat ve znalosti
mluvené „pravé“ češtiny a odolávat tak pronikání chorvatštiny do českého jazyka. Tento vývoj, zdá se, nejde zastavit.
Učitelé se shodují na tom, že studenti o přestávkách mezi
sebou mluví chorvatsky a češtinu používají pouze ve výuce. Stejně tak chorvatština převládá i mimo školu a mladí
lidé se spolu baví česky jen při schůzkách souborů jako
je taneční soubor Holubička nebo divadelního kroužku.
V rodinách, kde přibývá smíšených manželství, se mluví
jak česky, tak chorvatsky. Zachování českých škol, českého
jazyka, tradic a zvyků, organizace menšiny a pomoc z ČR
jsou velmi důležité. Většina respondentů se shoduje, že
pokud se tyto vlivy zachovají, asimilace bude pomalejší.
PRAMENY
Cílem této práce bylo objasnit, jakým způsobem a do jaké
míry mají české školy vliv na zpomalování procesu asimilace
české menšiny v oblasti Daruvaru. České školství má podle
většiny dotazovaných velký vliv na udržení české menšiny
a jejího cítění češství. Už od začátku českého školství na Daruvarsku (20. léta 20. století) hrály české školy významnou
roli nejen ve vzdělávání krajanů, ale také v jejich kulturním
životě. Stejně tak i v současnosti se snaží zachovat český
jazyk v co nejspisovnější podobě a probouzet v žácích už
od mládí lásku k češství. Dotazovaní se jednoznačně shodují, že v místech, kde neexistují české školy, je asimilace
do chorvatské společnosti mnohem rychlejší, v některých
osadách česká menšina zcela zanikla.
Probouzení češství a národní identity musí začít už v rodině. V některých případech je nejdůležitější najít českou
identitu v sobě samém, k čemuž občas dochází až v dospělosti.
Česká škola podle respondentů, ať už z řad učitelů, rodičů,
nebo studentů, má větší prestiž, nabízí jazyk navíc, učebnice zadarmo, více vychovává žáky a poskytuje domáčtější
prostředí. To jsou jen některé z důvodů, které mohou vést
rodiče ve smíšených a zcela nečeských rodinách k tomu,
aby umisťovali své děti do českých škol. A tak, i přes nepříznivé prognózy o zániku českého školství, a přesto,
že i učitelé jsou si vědomi svých nedostatků, hlavně jazykových, české školy stále hrají důležitou roli v procesu
zpomalování asimilace a udržování národní identity.
Ukázalo se, že český jazyk a jeho znalost jsou jedním z nejdůležitějších faktorů v zachování české menšiny. Nejen
rodina, spolky, český tisk, české vysílání v rozhlase a televizi, folklór a další faktory zmíněné výše, ale hlavně škola
pomáhá tuto znalost zachovat. Díky pomoci vlády Čes-
Daněk, A.: 70 let České základní školy J. A. Komenského –
75 let České mateřské školy Ferda mravenec v Daruvaru, Daruvar 1997.
Herout, V.: České školy v Chorvatsku. Sešit 1: České školy ve
Velkých a Malých Zdencích. Daruvar: Svaz Čechů v Republice Chorvatsku, 2001.
Kolouch, O.: České školství v Chorvatsku po II. světové válce. Přehled kulturních, literárních a školních otázek XIV. Daruvar, NVI Jednota, 1993.
Matoušek, J.: České školy v Chorvatsku. Přehled kulturních,
literárních a školních otázek XIV, Daruvar 1993.
Sohrová, M.: Naše učebnice. K problematice výuky v českém jazyce na menšinových školách v Chorvatsku. Přehled
kulturních, literárních a školních otázek XXI. Daruvar, NVI
Jednota, 2001.
Stráníková, L.: NVI Jednota a české učebnice. Přehled kulturních, literárních a školních otázek XVII. Daruvar, NVI Jednota, 1997.
www.mzv.cz
Závěr
52
Didaktické zkušenosti a studie | Pracovní list – Když jsem já sloužil
Studenti União Cultural Tcheco Brasileira 2009 – Když jsem já sloužil
Pracovní list – Když jsem já sloužil
Petra Mocová | krajanská komunita, Sao Paulo a Univerzita Sao Paulo
Během vyučování učitel mluví co možná nejvíce česky.
Používá základní otázky ke komunikaci a věty opakované na každé hodině, jako: Co to znamená? Rozumíte?
Začneme? Hotovo? Prosím. atd. Příkazy ke každé aktivitě
učitel říká česky – velmi jednoduše. Někdy používá jen
slovní spojení. Smyslem je co největší kontakt s českým
jazykem.
Velmi se mi osvědčila tato metoda tematického vyučování, přináší dobré výsledky v učení jazyka, je zábavná
a podporuje dynamiku hodiny. V podstatě ji využívám
neustále. Umožňuje dobrou návaznost a prožitek v jazyce, který je tak důležitý pro studenty češtiny v zahraničí.
V každé jazykové úrovni vytvářím jiné pracovní listy, odpovídající dané úrovni skupiny.
Ráda bych také dodala, že tento pracovní list s názvem
Když jsem já sloužil byl reálně aplikován na mých studentech v Sao Paulu. Vyvrcholení celé naší práce byly i obrázky (viz fotografie) nakreslené samotnými studenty a prezentace písničky na oslavě státního svátku 28. října v roce
2009 (viz fotografie). Letos obohatíme program oslav státního svátku v UCTB podobným představením, tentokráte
písničkou Já jsem muzikant.
Tímto detailním rozpracováním tématu Když
jsem já sloužil, který je určen studentům
českého jazyka pro cizince v úrovni A 1, bych
ráda přispěla malou ukázkou, jak také vyučuji
český jazyk v Sao Paulu v krajanském spolku
União Cultural Tcheco Brasileira (UCTB) a na
Univerzitě Sao Paulo (USP). Materiál je v této
formě určen pro dospělé publikum, ale lze samozřejmě upravit a použít i pro děti. Věřím, že
tento pracovní list by mohl posloužit i některému z mých kolegů – učitelům češtiny pro
cizince, jako výukový materiál nebo jen jako
inspirace.
53
Autor a datum
Mgr. Petra Mocová
20. října 2010
Předmět
Český jazyk pro cizince
Úroveň
A1
Téma
„Když jsem já sloužil” – lidová
píseň (tematické vyučování)
Potřebný čas k realizaci
3 x 90 min
Použitý materiál
Dvojjazyčný slovník, bílá hmota patafix, text písně, zvuková
a video nahrávka písně, namnožené kopie (viz materiál),
tabulka skloňování (Česky krok
za krokem 2), dětská razítka
ZOO/domácí zvířata
Nutné předchozí znalosti
minimálně asi 5–6 měsíců češtiny s dotací 1x 90 min týdně
základní číslovky min. do 49
téma „rodina”
Kolik je ti roků? Je mi...
sloveso „jmenovat se”
slovesa -at, -ovat
množné číslo v nominativu
výraz mít rád (a)
některá základní přídavná jména: malý, velký, krásný, dobrý, ...
+ barvy
Cíl
řadové číslovky
nová slovní zásoba „(domácí)
zvířata”
procvičování četby, výslovnosti, zpěv
procvičování písemné
reprodukce
mluveného textu
počítání podstatných jmen
minidialogy (otázky – odpovědi)
práce se slovníkem
Zaměření na jazykové
dovednosti
mluvnice
slovní zásoba
výslovnost
pravopis
konverzace
Návaznost
dny v týdnu
datum
podobným způsobem se
dá tento pracovní list velmi
dobře adaptovat na lidovou
píseň „Já jsem muzikant“
Zdroje
http://hudba.hradiste.cz/index.asp?AKCE=DETAIL&ID=NOJRQMQPH
http://www.google.cz/imghp?hl=pt-BR&ie=UTF-8&tab=wi
http://www.youtube.com
54
Průběh
1. hodina
Časové rozvržení
1 x 90 min
1. Diktát
Učitel diktuje 7. sloku písně.
10 min
2. Kontrola diktátu na tabuli + opakování některých ortografických pravidel
Studenti diktují učiteli zpětně, co si napsali a učitel to píše na tabuli.
Jedná se o společnou opravu a zopakování některých pravopisných pravidel. (Např. když – koncové ž se vyslovuje
jako š, sloužil – ž, botičky – č, boty, roboty – koncové i/y, vepř, pepř – ř, běhá – ě/je, atd.).
22 min
3. Překlad
Práce s textem napsaným na tabuli: učitel podtrhává slova, kterým studenti bezpečně rozumí a studenti slova
ústně překládají do daného jazyka.
6 min
4. Vyjmutí „nových slov k naučení”
Učitel zakroužkuje na tabuli nová slova k naučení. Studenti použijí slovník (např. česko-portugalský slovník – pokud možno každý student má jeden).
Nezapomenout na slovo zvíře!
Studenti vyhledávají a učitel zapisuje na tabuli.
I neklíčová slova učitel ústně přeloží, ale studenti se je nebudou učit (např. krákoře, tlačká, atd.).
24 min
5. Zhlédnutí videa z pořadu Zpívánky
Učitel se ptá studentů, zda pochopili video nahrávku, potom komentuje (po 1. zhlédnutí) video v příslušném
jazyce. Vysvětluje, o čem video pojednává, případně vysvětlí kulturní souvislosti.
5 min
6. Rozdání celého textu písně
Přichází moment, kdy studenti dostanou kompletní text písně: materiál č. 1
1 min
7. Čtení a opakování těžkých slov
14 min
8. První poslech písně (pouze audio)
4 min
9. Poslech na závěr a první pokus o zpěv (nahrávka a zpěv současně)
4 min
55
Průběh
2. hodina
1 x 90 min
1. Opakování slovní zásoby z minulé hodiny
- zvláště „zvířata”
a) viz materiál č. 6
b) Jaké zvíře máš rád(a)?
Učitel rozdá čtvrtku nebo papír formát A4. Studenti (během krátké chvilky) nakreslí nejoblíbenější zvíře z písničky.
(Měla by být zastoupena všechna zvířata.) Učitel má ještě připravený obrázek např. psa, kočky, koně a králíka.
Učitel použije na další aktivitu 6 obrázků zhotovených studenty a další 4 připravené učitelem.
18 min
2. Opakování základních číslovek do 49
- učitel píše na tabuli libovolné číslo do 49 – student čte, učitel dále pokládá otázky:
Jaké je tvoje telefonní číslo?
Kolik to stojí?
Kolik to je?
Kolik je ti let?
A nakonec může nadiktovat krátký číselný diktát pro všechny a hned zkontrolovat.
8 min
3. Pozorování tvoření číslovek řadových: materiál. č. 2
6 min
4. Společná práce v hodině (cvičení): materiál č. 3
6 min
5. Co je to?
Učitel ukazuje nakreslené obrázky a ptá se, co je to?
Potom nalepí patafixem na tabuli obrázky do sloupce za sebou a ptá se:
Kolikátý je vepř? Kolikáté je kuře? Kolikátá je kráva?
Student odpovídá: Kuře je první. etc.
10 min
6. Čtení písně a znovu procvičování obtížné výslovnosti
10 min
7. Zpěv
4 min
8. Závěrečné opakování
Učitel pokládá otázky:
Co je to?
Jaký je?
Kolik je ti let?
Kolik to stojí?
Kolik to je? (napíše na tabuli číslo)
Kolikátý je? (ukáže na tabuli na pořadí zvířete)
14 min
9. Závěrečný zpěv (Učitel vyzve studenty: „Vstaňte, prosím!” Po skončení písně: „Posaďte se, prosím!”)
Využije mimiky
, nepřekládá.
4 min
56
Průběh
3. hodina
1 x 90 min
1. Opakování látky z předchozích hodin formou otázek
Co je to?
Jaký je?
Kolik je ti let?
Kolik to stojí?
Kolik to je? (Napíše na tabuli číslo.)
Kolikátý je? (Ukáže na tabuli na pořadí zvířete.)
atd.
Studenti používají při odpovídání výhradně český jazyk. V případě nevědomosti (výrazy osvojené již v minulých
hodinách): Nevím. Nerozumím. Zapomněl jsem to. Ještě jednou, prosím! Opakujte to, prosím! atd.
15 min
2. Práce s razítky + práce s tabulkou skloňování
V UCTB v Sao Paulu máme dětská zvířecí razítka. Tato aktivita funguje výborně i s dospělými lidmi.
Učitel rozdá čtvrtky nebo pouze bílé papíry např. formátu A4 a v prvním kole učitel zvolí první razítko, např. kráva.
Každý si natiskne na bílý papír obrázek krávy a zapíše – jedna kráva.
Učitel nyní bude chtít, aby studenti vytvořili množné číslo v 1. pádě od slova kráva – dvě krávy (opakování). Kdo
neví, použije tabulku skloňování.
Dále studenti zapíšou pod sebe: tři krávy, čtyři krávy... a pět...
Učitel vysvětlí, k jaké změně dochází při počítání podstatných jmen od čísla pět – genitiv v plurálu.
Vysvětlí vyhledání v tabulce skloňování. Studenti vyhledávají a výsledkem je: pět krav – pět žen – pět káv.
Dále učitel vysvětlí, že od pěti je podoba podstatného jména stále stejná – už se nemění: deset krav, padesát krav,
tři sta krav...
Učitel udělá tímto způsobem asi 6–8 zvířat. Mohou se objevit i nová slova (podle toho, jaká zvířata jsou na razítkách).
Učitel dělá tuto aktivitu pomalu, je důležité, aby všichni studenti pochopili vyhledávání v tabulce, smysl vyhledávání a dále samotný tvar podstatného jména.
35 min
3. Zadání domácího úkolu: materiál č. 4
2 min
4. Zpěv (Učitel vyzve studenty:„Vstaňte, prosím!” Po skončení písně: „Posaďte se, prosím!”)
3 min
5. Minidialogy
Studenti si tahají otázky z klobouku (používám klobouk Boba a Bobka, studenti již znají tento seriálový Večerníček): materiál č. 5.
Až studenti narazí na výraz... když. Učitel uvede příklady k použití.
V tuto chvíli se jedná spíše o pasivní osvojení spojky když.
Učitel připraví doplňující materiál: např. natiskne 7 kuřat na papír a student by měl odpovědět,
kolik jich je: materiál č. 7.
32 min
6. Závěrečný zpěv (Učitel vyzve studenty :„Vstaňte, prosím!” Po skončení písně:„Posaďte se, prosím!”)
3 min
57
1. Když jsem já sloužil (česká lidová)
1. Když jsem já sloužil to první léto, vysloužil jsem si kuřátko za to. A to kuře krákoře běhá po dvoře, má panenka pláče doma v komoře.
2. Když jsem já sloužil to druhé léto, vysloužil jsem si kachničku za to. A ta kačka bláto tlačká,
a to kuře krákoře běhá po dvoře, má panenka pláče doma v komoře. 3. Když jsem já sloužil to třetí léto,
vysloužil jsem si husičku za to.
A ta husa chodí bosa,
a ta kačka bláto tlačká,
a to kuře krákoře běhá po dvoře,
má panenka pláče doma v komoře.
4. Když jsem já sloužil to čtvrté léto,
vysloužil jsem si vepříka za to.
A ten vepř jako pepř,
a ta husa chodí bosa,
5. Když jsem já sloužil to páté léto,
vysloužil jsem si telátko za to.
A to tele hubou mele,
a ten vepř jako pepř,
6. Když jsem já sloužil to šesté léto,
vysloužil jsem si kravičku za to.
A ta kráva mléko dává,
a to tele hubou mele,
7. Když jsem já sloužil to sedmé léto,
vysloužil jsem si botičky za to.
A ty boty do roboty,
a ta kráva mléko dává,
a to tele hubou mele,
2. Pozorujte:
čísla
číslovky základní
číslovky řadové
1
jeden, jedna, jedno
první
2
dva, dvě
druhý /á/é
3
tři
třetí
4
čtyři
čtvrtý /á/é
5
pět
pátý /á/é
6
šest
šestý /á/é
7
sedm
sedmý /á/é
8
osm
osmý /á/é
9
devět
devátý /á/é
10
deset
desátý /á/é
3. Napište slovy:
1. bota
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . bota
2. tele
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . tele
3. vepř
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . vepř
4. kráva
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . kráva
5. kuře
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . kuře
6. kachna
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . kachna
7. husa
. . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . . husa
4. Doplňte a pracujte s tabulkou skloňování (domácí úkol):
jednotné číslo/ množné číslo/
singulár
plurál
množné číslo genitiv
. . . . . . . . . kuře
. . . . . . . . . . kuřata
pět . . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . kachna
.................
šest . . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . husa
.................
sedm . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . vepř
.................
osm . . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . tele
.................
devět . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . kráva
.................
deset . . . . . . . . . .
. . . . . . . . . bota
.................
jedenáct . . . . . . .
Materiál
58
5. Otázky a odpovědi. Odpovídejte celou větou:
6. Co je to?
Kolik je ti let?
kuře
kachna
husa
vepř
tele
kráva
boty
Kolik telat máte doma?
Máš bratra? Jak se jmenuje? Kolik mu je let?
A
B
C
D
F
G
Kdy se díváš na televizi?...., když mám čas.
Kdy studuješ češtinu?
Kdy sportuješ?
Jaké domácí zvíře máš rád(a)?
E
Kolik máš doma psů?
7. Razítka
Kolik stolů máte doma?
domácí zvířata
zvířata ZOO
Kolik židlí je tady?
Kolik sešitů máš?
Kolik koček je tady?
Kolik bot má tvoje matka?
Kolik je tady hus?
Jaký je váš pes?
Jaká je vaše kočka?
Co je to?
Kolik stojí v Brazílii jeden litr mléka?
Kolik vepřů je tady?
59
Didaktické zkušenosti a studie | Zamyšlení nad motivací frankofonních studentů češtiny jako cizího jazyka
Zamyšlení nad motivací frankofonních
studentů češtiny jako cizího jazyka
Může být literární text v hodinách jazyka motivující?
Lenka Froulíková | lektorát Nancy, Francie
Vycházím-li ze situace na univerzitě v Nancy, je převším
nutné zajistit dobrou informovanost studentů. Vyučování češtiny na Université Nancy 2 se nemůže opřít o dlouhodobou tradici, bylo totiž založeno až v roce 2001, navíc francouzský vysokoškolský systém od té doby prošel
různými reformami, které se dotkly i studia jazyků. Univerzitní brožura, kde čeština figuruje podle abecedního
řazení na jednom z posledních míst (Tchèque), k dobré
informovanosti podle mých zkušeností nestačí. Proto na
možnost studia českého jazyka upozorňuji formou plakátů se základními informacemi, zpracovanými ovšem
odlehčenou formou a doprovázenými přitažlivými fotografiemi (Une langue originale, une culture revalorisée, une
ouverture sur l’Europe centrale.)
Studium českého jazyka v rozsahu dvou hodin týdně je na
Université Nancy 2 teoreticky otevřeno všem studentům
univerzity. Prakticky to potom znamená, že v jednom kurzu
se scházejí studenti slavistiky, studenti cizích jazyků a studenti nelingvisté – muzikologové, historici, psychologové, atd.
Jejich výchozí znalosti, jejich motivace a cíle bývají velmi různé. Není tedy lehké sestavit program výuky českého jazyka
tak, aby byl uspokojením a obohacením pro všechny. V prvním ročníku proto spojuji dosti pravidelně výuku jazyka se
sociokulturním výkladem. Česká historie, kultura a reálie se
pak vyučují jako samostatný dvousemestrální předmět, který
si studenti mohou zapsat ve druhém nebo třetím ročníku, je
to tedy i jistý podnět k tomu, aby si ho studenti později skutečně zapsali. Od druhého ročníku zařazuji do výuky jazyka
pravidelně literární texty souvislého výkladu o české literatuře se studentům dostane opět v rámci zmíněného předmětu Civilisation tchèque. Domnívám se, že ve všech ročnících
je velmi důležitá těsná spolupráce vyučujícího se studenty
a vedle systematičnosti se vyplácí snaha o podněcování individuálního a kreativního přístupu k osvojované látce. Jinými
slovy, hodiny českého jazyka jsou založeny na promyšlené
interaktivnosti, aby umožnily všem studentům osvojit si základní jazykové dovednosti, avšak u jednotlivců v souladu
s jejich zaměřením v lehce odlišné míře.
S motivovaností studentů souvisí i včas podaná informace
o možnosti zdokonalovat se v českém jazyce prostřednictvím jazykových stáží na letních školách slovanských jazyků, ale i o možné volbě pokračovat ve studiu svého oboru
a zároveň ve studiu češtiny v rámci studentského výměnného programu ERASMUS: Université Nancy 2 postupně
podepsala smlouvy, umožňující mobilitu studentů, s univerzitami Karlovou, Masarykovou, Palackého a Ostravskou.
Se snahou studenty zaujmout je volně spjato i každoroční
organizování Týdne české kultury na univerzitě. V jeho programu jsou koncerty, promítání českých filmů v originálním
znění, výstavy, divadelní představení, přednášky. Spolupráce
studentů a vyučujícího je zde velmi úzká a přesahuje samotnou výuku, jak o tom svědčí třeba překlady do francouzštiny
písňových textů Jaroslava Hutky nebo dua Tara Fuki pro jejich
koncerty, výtvarné analýzy vystavených českých filmových
plakátů z pera studentky češtiny, jejímž hlavním oborem je
historie umění, které výstavu provázely, anebo studentské
provedení rozhlasové hry Daniely Fischerové Vteřina pravdy
(Une seconde de vérité) ve francouzském překladu.
Myslím, že mají-li neoboroví studenti českého jazyka
absolvovat s úspěchem, chutí a snad i potěšením na univerzitě tříleté a – řekněme to otevřeně – pro Francouze
většinou náročné studium češtiny jako cizího jazyka,
měli by od počátku znát i jeho jisté výhody. Kromě těch,
Je-li cílem vysokoškolské výuky češtiny jako
cizího jazyka ve Francii přispívat k zachování
jazykové pestrosti v Evropě, prohlubovat poznávání českých zemí prostřednictvím jazyka
a rozvíjet francouzsko-české vztahy, znamená
to z hlediska vyučujícího, řečeno velmi pragmaticky, získat studenty pro studium češtiny
v prvním semestru, motivovat je k tomu, aby
v něm pokračovali po celý univerzitní běh,
a naznačit jim i konkrétní výhody a praktické
důsledky takového studia.
60
Jedním z aspektů výuky češtiny jako cizího jazyka na naší
univerzitě, který se ukazuje jako velmi motivující, je pravidelná práce s literárními texty. O té bych se chtěla zmínit
podrobněji a uvést i konkrétní příklady.
Po celou dobu studia češtiny studenti pracují s učebnicemi
Adam a Eva v Č(č)eském ráji a Zahrada českého jazyka. Čtyři
roční období, kde každá lekce končí velmi krátkou literární
ukázkou. Studenti se tedy setkávají s českou literaturou od
samotného počátku výuky. Od druhého semestru jsou pak
do hodin zcela pravidelně zařazovány delší literární texty, celé
básně, někdy prezentované i ve zhudebněné formě (Reynek,
Skácel, Kainar, Hrabě), kratší povídky, delší úryvky z románů
a divadelních her starších i současných autorů (Čapek, Hašek,
Hrabal, Kundera, Lustig, Vaculík, Havel). Autor bývá představován velmi stručně a interpretace vybraného textu nepostihuje rovnoměrně a vyčerpávajícím způsobem tematickou,
kompoziční a jazykovou stránku díla – nejde tu o práci v literárním semináři, ale o cílené využití literárního textu v časově
omezeném prostoru pro prohloubení některých jazykových
kompetencí a se snahou orientovat francouzské studenty
k poznávání české literatury. Autentický literární text má tu
výhodu, že student si za ním umí představit autora jako jedince, který sděluje příběh, myšlenku, emoci, něco, co je mu
drahé, právě jemu – svému čtenáři. Autorova snaha vyprávět, podělit se o zážitek, zprostředkovat zkušenost vyvolává
u čtenáře snahu porozumět, zhodnotit situaci, zaujmout
stanovisko. Z jemného přediva této imaginární komunikace
vzniká atmosféra, která vede k přirozenému a často rychlejšímu a hlubšímu osvojení si určitého jazykového jevu. U vysokoškolského studenta k tomu přistupuje i jistá hrdost: Jsem
už schopen číst českou literaturu v originále!
Je několik zásad, které mě praxe naučila dodržovat: literární
text jazykově neupravovat a obtížné pasáže nevynechávat,
spíše stručně vysvětlit a předložit třeba v překladu to, co
studenti nemohou znát; práci s literárním textem začít a dokončit v jedné vyučovací jednotce (netýká se úkolů mimo
hodinu), u rozsáhlejšího textu jej dělit na části, ale pracovat
s nimi rovněž uceleně; měnit způsob uchopení textu a jeho
jazykové využití tak, aby práce s ním byla vždy v něčem nová.
A především: více než suverenita vyučujícího, jistého si znalostí jazyka i literatury, je tu na místě společné hledání souvislostí a vytváření atmosféry spolupráce se studenty.
Na závěr uvádím dva literární texty a jejich možné využití
v hodinách češtiny jako cizího jazyka. Práce s nimi se vždy
bude lišit podle cílů, které si vyučující stanoví.
Jaroslav Seifert
Maminčino zátiší
(Jablko s klína)
Náprstek, jehly, kolikero nití
a staré brejle světlem protkané,
čím jsem to měřil čas, jenž svítí
a míjí, sotva nastane.
Jak před lety mi šeptáš jako snící:
– Můj hochu rozmilý,
to jistě zas ti někde uličníci
kamenem hlavu rozbili.
– Ne, maminko, má hlava je dnes celá
a ani koleno dnes nemám odřené.
– Ach bože, já již opět zapomněla,
jak je to všecko jiné, změněné.
Jak jindy přišel jsem a tiše pláču
v tvé jemné dlaně, měkké, soucitné,
a slza krvácí jak do heboučkých fáčů,
když stará spící bolest procitne.
Za všecky knoflíky, jež jsi mi přišívala,
za všecky stehy, jež tvá šila nit,
za polibky, když jsi mne líbávala
– ne, tak jsem se ti nechtěl odměnit.
Buď sbohem, dobo roztrhaných gatí,
dny ztracené jsem marně hledat chtěl,
čas, který se už nikdy nenavrátí
– ach bože, já jsem zapomněl.
Postup:
Vyučující jen velmi stručně představí básníka, například:
Jaroslav Seifert (1901–1986) psal celý život srozumitelné,
lyrické básně, jejichž hlavním tématem byla láska – láska
k ženě, vlasti, Praze, životu. Za poezii a za odvážné občanské postoje dostal jako jediný Čech v roce 1984 Nobelovu
cenu za literaturu.
které jsou společné pro studium všech jazyků (« Kolik
jazyků umíš, tolikrát jsi člověkem! »), jsou to, myslím,
výhody méně početných studijních skupin a do jisté
míry i personalizovaný přístup jak vyučujícího k výuce,
tak studentů k osvojované látce. A v době sjednocené
Evropy stále více se projevující výhoda znalostí jazyka,
reálií a kultury země, která leží v jejím středu. Mnozí
z bývalých studentů češtiny naší univerzity dnes působí
v České republice například v bilingvních francouzských
gymnáziích, v česko-francouzských nebo mezinárodních
společnostech, na Velvyslanectví Francie a ve Francouzském institutu, ve Francii zase uplatňují svou znalost češtiny v evropských a francouzských kulturních institucích,
asociacích a firmách.
61
Tematická výstavba básně:
motiv matčiných šicích potřeb – pohled na věci, které
matka doma při práci užívala (náprstek, jehly, kolikero
nití a staré brejle) – obraz dětství prožitého s matčinou
péčí a láskou
nejen v dětství (uličníci kamenem hlavu rozbili, koleno
odřené), i když stráveném v bezpečí domova, ale i v dospělosti syn prožívá tísnivé chvíle (když stará spící bolest
procitne) – v náručí matky by chtěl nalézt útěchu (jak
jindy přišel jsem a tiše pláču) – zestárlá matka je připravena ho utěšit (jak před lety mi šeptáš jako snící) – vše
se již změnilo, do dětství není návratu (dny ztracené
jsem marně hledat chtěl)
syna tíží vědomí, že matce nesplatil to, co pro něj za
všechna léta udělala (knoflíky, jež jsi mi přišívala; stehy,
jež tvá šila nit; jemné dlaně, měkké, soucitné; polibky)
– mládí pod ochranou matky vidí dospělý člověk, který
si uvědomuje neúprosný běh času (čas, jenž svítí a míjí,
sotva nastane; čas, který se už nikdy nenavrátí)
neúplnost a náznak, čtenář si dotváří smysl podle vlastní životní zkušenosti
•
•
•
•
Kompozice:
šest čtyřveršových slok
střídavý rým: abab
kratší syntaktické celky
přímá řeč je obrazným rozhovorem syna s matkou – syn
se obrací k matce a matka k němu (2. a 3. sloka, poslední
verš 5. sloky je replika opět určená matce)
oslovení vlastního dětství (verše 1 až 3 poslední sloky)
otázky, oslovení, zvolání jsou tu živým vyjádřením pocitů
•
•
•
•
•
•
Jazyková stránka:
kratší syntaktické celky
hovorovost: brejle, já zapomněla, fáč, gatě
mnohá přídavná jména slovesná: snící, spící; protkaný,
odřený, změněný, roztrhaný, ztracený
rozvinuté oslovení: můj hochu rozmilý
citoslovečné povzdechnutí: ach bože
málo metaforických vyjádření (brejle světlem protkané,
čas svítí, slza krvácí) a hodně běžných spojení
•
•
•
•
•
•
Studenti vyhledávají k jednotlivým tvrzením citace v textu.
Vyučující využije básnického textu k procvičení různých
jazykových jevů, vždy však vychází z textu, například:
náprstek – náramek, náhubek, náhrdelník
uličník (= chlapec z ulice) – rošťák, darebák, grázlík, lump,
… snící – snít, spící – spát, … – plakat, … – krvácet, … –
líbat, … heboučký – hebký, … – měkký, … – lehký, …
brejle – brýle, fáč – obvaz, gatě – kalhoty
Následuje podrobné seznámení s autorem, nebo odkaz na
dostupný zdroj v mateřském jazyce studentů (např. Hana
Voisine – Jechova, Histoire de la littérature tchèque, Fayard
2001), možné je i studentské exposé o autorovi, které bylo
zadáno předem. Vhodné je také upozornit na existující překlady (seznam do francouzštiny přeložených literárních děl
se nachází v Bibliographie des œuvres littéraires tchèques traduites en français, Bohemica Cahiers Slaves, Paris 2002).
Vyučující zadá další úkoly k domácímu zpracování, opět
podle jazykové pokročilosti studentů, například:
Jak vypadá u vás doma maminčino zátiší a jak otcovo zátiší?
Napište vlastní variantu páté sloky, tedy co pro vás osobně maminka dělávala v dětství.
Obměňte obraz dětství: „Buď sbohem, dobo roztrhaných
gatí!”
Napište vlastní obrazný rozhovor s matkou podle druhé
a třetí sloky.
Karel Čapek
Básník
(Povídky z jedné kapsy)
Postup:
Studenti, kteří již autora znají, není ho tedy nutné představovat, dostávají první část povídky (Byla to běžná policejní událost: ve čtyři hodiny ráno přejelo auto v Žitné ulici
opilou stařenu a v největší rychlosti ujelo. – „A to je celé,“
prohlásil Jaroslav Nerad.) k pročtení doma a písemně odpovědí na otázky:
K jaké policejní události došlo? (pražská ulice – ráno – opilá stařena – auto ujelo)
Jak lze charakterizovat básníka? (prostý, citlivý, nepraktický, bohémský)
Jaké vlastnosti má vyšetřující dr. Mejzlík? (přísný, strohý,
střízlivý, skeptický, úřednický)
Jaký je vztah básníka k policejnímu případu? (neprojevuje
zájem o pátrání, nezajímá se o příčinu, neuvažuje o vině,
prožil atmosféru neštěstí a napsal o něm báseň)
Bude hrát, podle vašeho názoru, básníkovo dílko v příběhu nějakou roli? (důležitou, klíčovou, přinese zvrat do
pátrání, umožní uzavření vyšetřování)
V hodině studenti dostanou druhou část povídky („Prosím vás,” řekl dr. Mejzlík, „co to má znamenat?” – „Až jindy,”
řekl honem policejní úředník. „Až zase budu mít nějaký
případ.”). Nejprve si ji přečtou pro sebe, pokud je třeba,
mohou pracovat se slovníkem nebo se na neznámé výrazy zeptat vyučujícího. Následuje hlasitá četba textu po
Vyučující pak vede se studenty rozhovor, kdy formou
otázek a odpovědí je osvětlena tematická výstavba básně, její kompozice a jazyková stránka. Dialog může být
méně i více podrobný, záleží na jazykové pokročilosti
studentů.
62
částech a pochopení, formou otázek a odpovědí doložených citacemi, celého příběhu (báseň je řešením pro
vnímavého člověka, svár mezi fakty a obrazností, intuicí
a logikou, racionální a emocionální stránka se mohou doplňovat, pravda je složitá a má mnoho faset).
Další práce se odehrává ve dvojicích:
Shrňte obsah textu do stručného résumé.
•Studenti
hledají nejobratnější formulace a společně je zapisují na tabuli.
Na konci posluchači dostanou text s jazykovými cvičeními, ta mohou být zpracována ústně i písemně, v hodině
i doma:
vid sloves:
•JáZměňte
jsem si toho nevšiml.
Lektorka dr. M. Grygerková (druhá zleva) se svými studenty
na výletě v Čechách
Glosa
řeč přímou v nepřímou:
•„VyZměňte
jste básník,” řekl mu.
„Nevzpomínáte si na žádnou podrobnost?” naléhal. „To je jen syrová skutečnost,” řekl básník.
„Vyložte mně to, prosím,” požádal ho.
„A to je celé,” prohlásil básník.
Od sloves vytvořte slovesná adjektiva:
•otevřít
- otevřené okno
zavřít - … auto
zapsat - … číslo
opustit - … ulice
zranit - … žena
přečíst - … báseň
do plurálu:
•JáDejte
jsem doprovázel svého přítele.
Ten svědek nic neviděl.
Možná, že ten vůz byl hnědý.
Ta ulice je rovná řada domů.
Básník marně sháněl prázdnou židli.
komparativ adjektiv a adverbií:
•veUtvořte
(velké) rychlosti auto ujelo - …
(brzy) jsem běžel k přejeté ženě - …
(blízko) jsem si toho nevšiml - …
hnědá barva je (příjemná) - …
(dobré) místo z celé básně - …
Školní výlet maďarských
studentů do Čech
Marcela Grygerková
a Tomáš Vašut
lektoráty Budapešť
a Segedín, Maďarsko
Szia
Ve dnech 23. až 27. září 2010 byl lektoráty v Budapešti a Segedínu uspořádán společný školní výlet pro zájemce z řad
studentů češtiny. Cílem výletu byly severovýchodní Čechy,
rodný kraj Boženy Němcové, Aloise Jiráska, Josefa a Karla
Čapka a rovněž Egona Hostovského a Josefa Škvoreckého.
Kromě návštěvy literárních muzeí v Malých Svatoňovicích,
Hronově a České Skalici byla na programu návštěva města
Náchoda včetně zámku, pohraničního opevnění v Dobrošově a návštěvy sboru Československé církve husitské spojené s přednáškou o historii města a regionu.
Dva dny byly věnovány výletům do okolí. Návštěva Broumovska byla spojena nejen s prohlídkou významného
benediktinského kláštera a jedinečného dřevěného hřbitovního kostela, program obsahoval rovněž exkurzi do
blízkého Olivětínského pivovaru a do podniku Veba, který
pokračuje v tradici textilního průmyslu výrobou damašků. Do programu dne se podařilo zařadit rovněž návštěvu
muzea stavebnic Merkur v Polici nad Metují a zastávku
v Broumovských stěnách u kaple na Hvězdě.
Na další celodenní výlet jsme zamířili nejdříve do Krkonoš na
Sněžku a odpolední program jsme strávili v Adršpašských
skalách. Na zvláštní přání studentů byl uskutečněn kratší výlet do Polska, do českého koutku v Kladsku, kde jsme navštívili Lázně Chudobu (Kudowa Zdrój) a barokní kostnici v kladské části pohraniční obce Čermná (Czermna).
Co jste tedy vůbec pozoroval?
Já vám to přečtu.
Raněná byla odvezena do nemocnice.
Teď už tomu budete rozumět.
63
Autentický text | Čeština pro život: Každý kráčíme svou cestou…
Čeština pro život:
Každý kráčíme svou
cestou . . .
Lenka Froulíková
lektorát Nancy, Francie
Autentický text
Tuto vzpomínku napsala před nějakou dobou
v rámci výuky češtiny má tehdejší studentka
Marie Laurrin, dnes absolventka muzikologie
a českého jazyka a kultury na Univerzitě Nancy 2
a profesorka hudební výchovy ve Francouzském
lyceu v Praze. Připravuje tam doktorskou práci
o historii uvádění francouzské klasické hudby
v českých zemích.
Brno (ilustrační foto)
Příspěvek je ponechán v původním znění dokumentujícím
jazykovou kompetenci autora.
Českou republiku jsem poprvé navštívila jako studentka hudební vědy a češtiny na Université Nancy 2 a členka orchestru, který tam byl na turné. Za rok se pak naskytla příležitost odjet studovat do Brna v rámci programu Sokrates-Erasmus. Psala jsem tam diplomovou práci věnovanou skladateli Pavlu Vejvanovskému a zároveň
navštěvovala výuku českého jazyka a literatury, ale také
přednášky o české hudbě a českém filmu na Filozofické
fakultě Masarykovy univerzity.
Během školního roku, a to pro mě byla velká příležitost,
jsem mohla pracovat v různých knihovnách, v Brně, Praze a Kroměříži. Našla jsem v nich spoustu zajímavých rukopisů a tisků, a hlavně jsem se tam setkala s mnoha
úslužnými a otevřenými lidmi. Taky jsem oceňovala četné koncerty vážné hudby, velmi kvalitní a za přístupné
ceny.
hojnost autobusových linek. Autobusy jezdí opravdu do
všech míst, jen ta velmi dlouhá čekání při přestupech na
další spoje – snad by to šlo udělat lépe. A taky mně krutě
chyběly moučníky v menzách a restauracích…
V každém případě mám na ten rok strávený v České republice kouzelné vzpomínky. Setkání s Čechy byla vždy
srdečná, zvláště ta se studenty na fakultě: připravovali pro nás cizince dokonce výlety a velmi sympatické
večírky.
A tak si myslím to, co asi všichni, kdo někdy žili v České republice: kus mého srdce tam zůstal.
Pokud jde o samotné Brno, mám velmi pěkné vzpominky na trhy a sváteční akce na náměstí Svobody, třeba
vánoční trhy nebo vinařský podzim. Na druhou stranu,
myslím, že je škoda, že městská architektura je v centru města často překryta tramvajovými zastávkami. Ještě k dopravním prostředkům: velmi užitečná pro mě byla
64
recenze
Podnětný pohled
na výuku češtiny
jako cizího jazyka
Jana Bischofová
Ústav bohemistických studií FF UK
Monografie Gramatika a výuka češtiny jako cizího jazyka
vydaná nakladatelstvím Karolinum je další publikací zkušeného vysokoškolského pedagoga – bohemisty Milana
Hrdličky, který je znám jako autor mnoha článků a teoretických studií z oblasti translatologie a lingvodidaktiky pro
obor čeština jako cizí jazyk. I když podtitul monografie
K prezentaci gramatiky českého jazyka v učebnicích češtiny pro cizince napovídá, na jakou problematiku se autor
zaměřil, je třeba uvést, že publikace nabízí mnohem širší
záběr a dotýká se řady aspektů výuky češtiny pro jinojazyčné mluvčí.
Autor ve své práci sleduje tři základní cíle:
1. nastínit v základních rysech vývoj pojmu „gramatika“
v lingvistice i lingvodidaktice,
2. zmapovat místo gramatiky v jednotlivých lingvodidaktických koncepcích,
3. analyzovat zpracování vybraných gramatických jevů
na vzorku tuzemských i zahraničních učebních materiálů češtiny pro cizince.
Tyto cíle jsou rozpracovány v šesti kapitolách a pokrývají
několik dalších tematických okruhů, jako např. zamyšlení
nad způsoby a koncepcemi nabývání znalosti cizího jazyka nebo široce diskutované téma komunikační metody,
její základní rysy i problematické aspekty v její aplikaci ve
výuce češtiny jako cizího jazyka.
První čtyři kapitoly zaměřené teoreticky vytvářejí určitou
metodickou bázi pro následující analytickou kapitolu. V ní
M. Hrdlička konkretizuje své teoretické poznatky v analýze šestnácti učebnic češtiny pro cizince. Svým lingvodidaktickým rozborem sleduje způsob zpracování vybraných důležitých mluvnických jevů a kategorií komplexně, a to po stránce formální i funkční. Právě tato analýza prezentace několika obtížných partií české gramatiky
je největším přínosem Hrdličkovy monografie. Vybrané
mluvnické jevy, jako např. prezentace deklinačních paradigmat, prezentace přídavných jmen a osobních zájmen,
Milan Hrdlička
Gramatika a výuka češtiny jako cizího jazyka
Nakladatelství Karolinum
lingvodidaktická prezentace slovesných tříd a slovesného vidu, prezentace předložek a spojek, patří ke klíčovým
a současně k nejobtížnějším aspektům výuky češtiny pro
jinojazyčné mluvčí. Autorův promyšlený přístup k jednotlivým jevům a konkrétní materiál umožňuje čtenáři pocítit samu realitu problémů. M. Hrdlička ve své analýze shrnuje nejen výsledky svého teoretického studia dané problematiky, ale opírá se i o své konkrétní zkušenosti z výuky. Jde mu především o praktickou využitelnost poznatků, o komplexně uplatňovanou komunikační metodu.
Tato lingvodidaktická koncepce sehrává v moderní jazykové výuce rozhodující roli. Nelze než souhlasit s autorovou kritikou agramatismu nebo nevhodné simplifikace
obtížných gramatických jevů. Monografie názorně dokládá, že má-li jinojazyčný mluvčí získat široce chápanou komunikační kompetenci, je nutné gramatický systém náležitě prezentovat, a to v jeho dimenzi jazykové i řečové.
Ocenění zaslouží i pojednání o problematice lingvodidaktického gramatického pravidla, o jeho podstatě a o jeho
podobě v učebnicích češtiny pro cizince, o významu
předmluvy v učebnicích nebo o nedostatcích v prezentaci stratifikace českého národního jazyka, což je problematika velmi důležitá pro získání náležité komunikační
kompetence v češtině jako cílovém jazyce.
M. Hrdlička dokázal spojit svou teoretickou lingvistickou
a didaktickou fundovanost s praktickým pohledem učitele. Autorovi se podařilo rozptýlit strnulé chápání významu
a role gramatiky ve výuce češtiny pro cizince, vrhl několik
ostrých světel na jedno velké téma ve výuce cizích jazyků –
a tím je získání komunikační kompetence. M. Hrdlička
osvětluje problematická místa, avšak ponechává čtenáři
dost prostoru pro vlastní úvahy. Je dalek toho, aby kategoricky prezentoval své závěry, neboť jako zkušený kantor si dobře uvědomuje složitost výukového procesu i závislost jeho úspěšnosti na řadě jazykových i mimojazykových faktorů. Aplikovatelnost postupu prezentace jednotlivých gramatických jevů je významně ovlivněna typem
recenze
7.
65
Recenze | Podnětný pohled na výuku češtiny jako cizího jazyka | Setkání bukurešťských bohemistů
kurzu. Jistě by uživatelé této publikace přivítali praktickou
ukázku metodické přípravy, jež by demonstrovala stanovení cíle, obsahovou i časovou strukturaci vyučovací hodiny, metodiku prezentace a procvičení učební látky i metodiku hodnocení.
Monografie M. Hrdličky představuje výjimečný didaktický
čin. Přináší praktický i teoretický materiál, který poskytuje
inspirativní pohled na problematiku dosud často podceňovanou nebo přímo opomíjenou. Jazykovědcům, pedagogům a autorům učebnic se dostává do ruky moderní
reprezentativní příručka, která bezesporu reaguje na výzvu danou současným stavem a potřebami výuky češtiny
pro cizince.
Dětská cimbálová kapela ze Znojma Dyjavánek na setkání
bukurešťských bohemistů
Glosa
Setkání bukurešťských
bohemistů
Hana Herrmannová
lektorát Bukurešť, Rumunsko 2010/11
Alo
Přítomni byli také hostitelé: pan velvyslanec Petr Dokládal,
konzul Ján Krivoš, nový ředitel Českého kulturního centra
v Bukurešti René Kubášek a další zástupci české diplomacie a kultury v Bukurešti. Ambasáda připravila pro hosty
občerstvení typicky českými pokrmy a také kulturní program, který zajistila dětská cimbálová kapela ze Znojma
Dyjavánek.
recenze
Dne 27. 10. 2010, v předvečer státního svátku ČR, se v prostorách ambasády ČR konalo setkání bukurešťských bohemistů. Důvodů k oslavám bylo hned několik – jedním
z nich bylo založení Česko-rumunské společnosti, jehož
iniciátorem je dr. Sorin Paliga z Bukurešťské univerzity.
Další příčinou konání této akce byl dosud nevídaný počet
mladých lidí, kteří se v tomto akademickém roce přihlásili
ke studiu bohemistiky jako hlavního či vedlejšího oboru
– je jich letos na šedesát a přišli se v hojném počtu na
slavnost podívat. A nejen podívat, pod vedením dr. Paligy
nastudovali a přednesli úryvky z jeho překladu Holanovy
Toskány.
66
literární
koutek
8.
Dva muži ve sklepě
Markéta Pilátová
krajanská komunita Buenos Aires,
Santa Fe, Rosario, Argentina
(Článek byl uveřejněn v roce 2009 v kulturní příloze Salon deníku
Právo.)
Ricardo má přes osmdesát. Každý večer si sedne k počítači
a rozesílá mailem známým „hezké věci“. Benedettiho básně
s fotkami oceánu a zapadajícího slunce, Picassovy reprodukce, tangové texty a k nim velké fotografie Piazzoly. Přání
štěstí, andělé strážní, kultura a kýče s globálním nátiskem.
Počítač je dnes jeho jediný přítel, který dokáže vyplnit
dlouhé hodiny prázdných večerů. Richardovi už dávno
umřela žena i syn. Jediní příbuzní žijí daleko, za velkou louží v moravské dědině ztracené v poli. Kdysi tam Ricardo
jel. Za tetičkami, které přišly při pozemkové reformě o svá
hospodářství, za bratranci „pétépáky“. To ještě vládla jedna
strana a právě přijeli Rusové na velkých zelených tancích.
Ricardo nic nechápal, myslel si, že jede do země svobody,
kde jsou si všichni rovni a mají se skvěle. Ricardo po příbuzných žádal vysvětlení. Jeho strýc pravil: „Tož ba, Rýšo, dem
do sklepa, tam ti to šecko povykládám!“ Seděli ve sklepě
pěkně dlouho. Pak Ricardo odjel a přešlo několik let. V Argentině se k moci dostala vojenská junta. Ricardova syna,
učitele a socialistu s ideály o spravedlivém světě, našli s kulkou v hlavě v obrovském parku Palermo uprostřed Buenos
Aires a příbuzný z moravské vesnice se ohlásil, že by přijel
na návštěvu. Myslel si, že jede na západ, do země pořádku,
kde nevládnou komunisté, ale rozum, který nikomu nebere
pole. V Argentině však uviděl pobledlé uhýbavé obličeje,
spoustu vojenských přehlídek a strach v každém tangovém
povzdechnutí. Žádal Ricarda o vysvětlení. Ricardo pravil:
„Tož, strýcu, poďte do sklepa, tam si to povykládáme!“
Klink. Dorazil další Ricardův mail plný „pěkných věcí“. Čekala jsem důležitou zprávu z vydavatelství a místo toho
mi přišlo velké modré nebe a na něm jako dementní
kůzle skotačí růžový nápis: „Mysli s radostí na další den.“
Zavyju vzteky, ale pak si vzpomenu na ty dva sklepy.
Markéta Pilátová
Spisovatelka, hispanistka a novinářka Markéta Pilátová se narodila v roce 1973 v Kroměříži. Vystudovala katedru romanistiky a historie na FF UP v Olomouci, kde šest let pracovala jako odborná asistentka. Působila dva roky jako lektorka na katedře slavistiky ve španělské Granadě a pracovala také jako
redaktorka týdeníku Respekt. Pro Respekt a další
česká média píše reportáže, literární recenze, povídky a autorské sloupky. Pátým rokem učí potomky českých krajanů, kteří emigrovali z Československa do Brazílie a Argentiny. Její román Žluté oči vedou domů (Torst 2007) byl nominován na cenu Magnesia Litera, stejně jako její druhý román Má nejmilejší kniha (Torst 2009). V loňském roce jí vyšla také
pohádková kniha pro děti Víla Vivivíla a stíny zvířat
(Nakladatelství Lidové noviny). V současnosti žije
v Buenos Aires.
literární koutek
Chci už jednou provždy poslat Ricardovy maily do věčných lovišť nevyžádané pošty, ale pokaždé si to rozmyslím. Ricardo je můj žák na hodinách češtiny pro pokročilé v Buenos Aires. Jeho táta nechtěl bojovat za nějaké
Rakousko-Uhersko v první světové válce, a tak raději odjel za štěstím do velké Ameriky. Vystoupil v Buenos Aires
v přístavu, vypil láhev místního vína, snědl pěkně šťavnatý steak a rozhodl se zůstat. Ricardo po něm převzal
dílnu a celý život opravoval auta.
67
Literární koutek | Sally a ti druzí
Sally a ti druzí
Milena Vonková
lektorát Vídeň, Rakousko
Blížilo se jaro, za okny zpívali ptáci a větve stromů se začínaly přátelsky zelenat. Třída středně pokročilých adeptů
těžce zaslouženého vítězství nad češtinou, ve které dominoval ctižádostivý sportovec Luis a zámožná ruská židovka
Světlana, tajila ve své čerstvě vymalované předjarní náruči
mnohé další studentské osobnosti, možná méně nepřehlédnutelné, rozhodně však ne méně pozoruhodné a zasluhující místo v naší paměti.
Učitelka, malířka, ilustrátorka, novinářka, autorka poezie, písňových textů, povídek, divadelních her, fejetonů, reportáží, recenzí, kresleného
humoru.Vystudovala FF UK v Praze (čeština –
výtvarná výchova), od roku 1995 působí na
ÚJOP UK, kde se věnuje výuce češtiny pro cizince (dále přednášky z filozofie, dějin umění,
české literatury, ilustrace v učebnicích, vedení
metodického kurzu pro učitele z krajanských
komunit, kurzu saských učitelů, účast v projektech CADAC, SME in Dialog, publikování v Metodických listech), od roku 2007 učí na Lektorátu českého jazyka a literatury na WU WIEN.
Jako žurnalistka psala a kreslila pro Zdravotnické noviny, Českou školu, Lidové noviny,
Mladou frontu, Obchodní noviny aj., pravidelné sloupky jí vycházely také v Metru. Jako výtvarnice měla několik autorských výstav (olej,
akvarel), které byly vždy doplněny její poezií. Její obrazy s vídeňskými motivy byly v létě
2010 vystaveny na společné výstavě ve vídeňské galerii Klaj, kde bude na jaře 2011 probíhat
její autorská výstava. V nakladatelství Karolinum vyšly její publikace k výuce češtiny pro cizince Kdo se směje, rozumí. Praha 2000 (kreslený humor); Fejetony, eseje, komentáře k životnímu stylu v ČR 90. let. Praha 2004; Cizinci v Praze.
Praha 2007 (divadelní hra pro výuku češtiny).
Dvacetiletá Sally z londýnského předměstí byla až na svého
českého otce typická Angličanka. Z drobné sympatické tváře, vždy v přírodní úpravě beze stopy líčidel, jen lehce přesprchované rezavým deštíkem pih, sledovaly příchozí profesory
velmi bedlivě až dychtivě pronikavé velké hnědé oči za kulatými kostěnými brýlemi. S úpravně přičísnutým narezavělým
mikádkem kolem dětsky odhodlaného obličeje, s černou
sametkou pod slavnostně bílým límečkem, v kárované sukni
těsně nad kolena, v černých punčochách a v tmavomodrém
sáčku vypadala Sally jako vystřižená z někdejších románů
o chovankách dívčích penzionátů. Jako výrazně studijní typ,
oplývající oxfordskými zkušenostmi a toužící stát se překladatelkou, úspěšně sekundovala snaživému, disciplinovanému Luisovi, toužícímu stát se inženýrem.
Profesorka Diana Broučková, která z provozních důvodů
vystřídala kolegy Pance a Opatrnou, byla samozřejmě, při
své pověstné posedlosti dobrým vkusem a vybranými způsoby, touto milou malou Angličankou nadšená. Stejně tak
byla nadšená vzorným Luisem a distingovanou elegantní Taiwankou Annou Ho, která směřovala do diplomatických služeb. Roztomilé Pascale Leroy z Guinei, která se na ni
permanentně jiskřivě usmívala a z jejího širokého černého
obličeje sálalo celé její široké zlaté srdce, odpustila dokonce i krutou barevnou kombinaci brčálově zelených kalhot
a krvavě rudé halenky. Subtilní, umělecky vyladěný a snivě zakřiknutý mladý Američan italského původu Troy Junipero, který nejen svým nepřeslechnutelným jménem, ale
i svými 150 centimetry připomínal pohádkového Palečka,
v ní probouzel mateřské city tím vroucnější, čím bezchybnější byly jeho vždy originální slohové práce. Starší ekologicky orientovaný manželský pár Timothy a Peggy z El Pasa
sice svým důrazným nezájmem o konvenčně úpravný zevnějšek evokoval neotřelé filmové zjevy americké kinematografie 70. let v kostýmových kombinacích mexického indiána, kerouackovského beatníka, formanovského hipíka
literární koutek
Milena Vonková
68
A vzhledem k tomu, že Světlana v době suplování profesorky Broučkové zrovna odjela na kontrolu svých několika továren v Moskvě, nezdálo se usměvavé dámě, že by kdo kdy
mohl otřást bezmračným poklidem této třídy. Ovšem jen do
té doby, než se z dobře utajeného zákoutí pod oknem ozval
nedobře utajovaný, polohlasný šepot, přecházející v hádavý
jekot, v rozverné chichotání a posléze v regulérní hlasový
souboj s pedagogem a ostatními studenty, bohužel však
na téma zcela vzdálené probíhajícímu výkladu verbálních
substantiv a navíc jazykem francouzským. Párek mladých
pařížských neposedů byl vlídně napomenut a zdvořile poučen o potřebě solidarity s opravdu studujícími studenty.
Asi třívteřinové ticho odměnilo profesorku za její umravňující výkon, sotva se však otočila k tabuli, rozeznělo se „špitání“ s ještě větší vervou, solidarita nesolidarita. Hlavou Diany
Broučkové varovně probleskla vzpomínka na jeden asi půl
roku starý rozhovor s mladým kolegou Jardou Vrkalem, který
tehdy působil ve třídě přesně o stupeň nižší úrovně.
„Tam jsou ti takoví dva nezvladatelní Francouzi, on je Patrice, ona Béatrix, no, to je síla, pořád mluví, mluví, mluví
a nedají pokoj, jak na základní škole!“
„Ale milý Jaroušku, od toho jsou přeci tady, aby mluvili, buď
rád, že ti mluví, hezky jsi je to naučil,“ smála se tehdy blahosklonně Diana na mladšího kolegu z pozice svých nepopiratelných pedagogických zásluh.
„Jenže oni nemluví tak, jak jsem je to učil, oni kecají, a ke
všemu francouzsky a kecají pořád, neustále, v jednom kuse,
jen se otočím k tabuli, jako malí haranti, už mně z toho třeští
hlava!“ herecky nadaný Vrkal se chytal za hlavu, aby naznačil krajní meze vyčerpání.
„Ale Járo, vzmuž se, to víš, jsou to Francouzi, mladí a neklidní, to není ta německá disciplina, to je galský temperament,
c´est la vie!“
Až teď došlo profesorce Broučkové, jak byla bláhová. Jako
pravá žena činu však nehnula ani brvou a temperamentní
Galy rozsadila. Světlovlasý, modrooký a bez přítelkyně trochu
nejistý Patrice nyní nešťastně pokukoval z jednoho konce třídy na druhý, kde mu jak měsíc nad krajinou zářila smetanová
pleť černovlasé, černooké krásky Béatrix. Rozděl a opanuj
– spokojeně si mnula pedagožka v duchu ruce – a rovněž
zaměstnej, doplnila si pro své potřeby strategické přikázání
starých Římanů. A tak dostal Patrice mimořádný úkol zpracovat esej na téma Jak zvládat stres? A půvabná, bledá a nebezpečná Béatrix téma pochopitelně jiné, abychom zabránili
nežádoucí společné tvorbě, a ještě rafinovanější – Jsou knihy
na konci 20. stol. ještě důležité? Jak jinak u profesorky Broučkové, vášnivé to čtenářky. S vyhlídkou na plodné spisovatelské odpoledne utlumili oba francouzští přátelé svou nezvladatelnou žízeň po nezřízeně neřízené konverzaci a Diana
Vítězná se tak mohla nerušeně věnovat konverzaci řízené.
„Takže se vrátíme k našemu tématu,“ sladce se usmála na
vždy připravenou Sally, „můžete nám, milá Sally, zopakovat,
proč jste se rozhodla přijet do České republiky?“
„Když byla jsem ještě ve škole,“ spustila Sally jako strojek,
zcela beze změny v pilně soustředěném obličeji, „věděla
jsem, že chtěla jsem studovat cizé jazyky. Jak otec můj je
Čech, rozhodla jsem se studovat češtínu. Český jazyk je
krásný a je to součást mého pozadí. Milůju se naučit cizé
jazyky. V Anglie studenti jazyků musí mít jeden rok v cizíně
v těch zemích, kterých jazyk studují. Mám příští rok státnice
a musím perfektně mluvít česky, proto jsem taky.“
„To je hezké, Sally, jenom si něco upřesníme, čeština není
jaksi součást vašeho pozadí, to radši nikde nepoužívejte, je
to jazyk vašich předků, součást vašeho původu, ale jinak to
říkáte moc hezky. A kde jste se tak dobře česky naučila?“
„V Oxfordu my nemluvili vůbec česky, jen písali a písali
o českých knihách v angličtíně a taky mluvíli o nich v angličtíně. Než jsem tady přijela, tentokrát nemohla jsem nic
hovořít v češtíně. Naučíla jsem se dobře česky tady na Albertov, protože nejednou gramatíka mi byla jistá a nekomplíkovaná.“
„To ráda slyším, milá Sally,“ ztěží zamáčkla slzu profesorka,
„jistě za to vděčíte panu Pancovi a paní Opatrné.“
„Ano, to je jistá. A taky kdýž přijela jsem do České republiky,
našla jsem, že lidé jsou mnohem užitečnější a přátelštější,
kdýž člověk mluví česky. Ale generálně, zdá se mi, že Češi
nejsou přátelscí ani nejsou zdvořilé.“
„Nejsou přátelští, nejsou zdvořilí, myslíte?“ zarazila se zkušená profesionálka jen nepatrně, „myslí si ještě někdo totéž?“
Nekonfliktní Anna Ho se pokusila zachránit situaci: „Kromě
systému pražské veřejní doprávy a českých prodavaček je
to fajn.“ Na pomoc přispěchala i Pascale se svým širokým,
dobráckým úsměvem: „České lidy přijali já móc dóbře. Kdiž
odjelo já v Praha, hned mélo jsem přátele. Ale kdiž potóm
pracóvalo já v Praha, poználo já bílý, velmě líný český lidy.
Ále po pravda rečéno, líbá se mi moc česká cultura a celý
Čechy.“ „Bílé, líné, české lidi, adjektiva tvrdá, akuzativ plurálu, maskulinum životné,“ nezmohla se stále zaraženější
profesorka v této fázi konverzace na víc než na upřesnění
dohodnutých pravidel gramatiky. S nadějí v oku obrátila se
na nostalgicky vážného Troye, který se již delší dobu nenápadně dožadoval slova.
„Když opustil jsem cirkus, neměl jsem ani peníz. Mi řekli, že
žonglovat v Čechách je velmi úctyhodný, a tak jsem tady
přijel. Na začátku to bylo těžké. Lidím se nelíbil můj tvář.
literární koutek
a českého trampa, nicméně když se zprvu lehce zaražená
profesorka zahleděla do jejich nebesky modrých, průzračných očí, když se zaposlouchala do vášnivého antimilitantního a antispotřebního projevu bývalého učitele Tima za
obdivného, i když znatelně nesmělejšího přizvukování bývalé zdravotní sestry Peggy, přehlédla i jejich do pasu dlouhé šedivé copy a roztřepené cáry zvonových kalhot.
69
„Já chtěl by hlávně vedět,“ opanoval scénu Patrice s triumfálním pomrkáváním směrem k Béatrix, „proč ty koledníky,
dyž dělají to šlehání na pomlázek, musí říkat bazén?“
„Cože, bazén?“ zdrceně hlesla pedagožka.
„Ano, bazén,“ šťastně trval na svém Patrice.
„Myslíte jako polévat někoho vodou, takový velikonoční
zvyk skutečně existuje, mohli bychom si o něm …“
„Ne, ne, bazén, ten koledník sprostě rekne bazén!“
„Prostě řekne bazén,“ překládala si nahlas profesorka a ve
spásném osvícení dodala, „bazén jako swimming pool?“
„Ne, ne,“ uspokojeně zablikal potměšilýma očkama Patrice,
„bazén jako poetry.“
„Aha, poezie,“ úlevně se vydralo z hrdla profesorky, „oni říkají
báseň, koledníci říkají báseň, jistě, jistě, hody, hody, doprovody …“ A když si pomyslela, že útrapy dne už musí být
vyčerpány, kdosi velmi temperamentní rozrazil dveře a do
třídy vplula jako dlouho očekávaná carevna Světlana, omotaná stříbrnou liškou.
„Vot Světlána prijéchala iz Moskvý, zdrávstvujtě rebjáta,“ pronesla osudově mladá žena. Luis se rozzářil a paní Broučková
se pousmála z posledních sil: „To je od vás hezké, Světlano,
že jste přijela z Moskvy, vítejte, ale nyní již v Moskvě nejste,
tady, prosím, mluvíme česky!“
„Uvý, ja zabýla, izvinítě,“ opravila se promptně Světlana,
„znajetě, u meňa býla slóžnaja zadača.“
„Jakýpak úkol složitý jste řešila, Světlano? Můžete nám to
povědět, ale česky, prosím, česky.“
„Da, mogů, totiž můžu, u mě v továrna byla veliká štrajka, kak
eto …stávka, oni chtěli víc peníze, to v Moskve je normální,
já muséla tam udělat porádka. Ale téď už všéchno dóbre. Úž
porádka!“
„Už je pořádek, pořádek, to je pěkné. A jakpak jste udělala
ten pořádek ve vaší továrně? Zvýšila jste platy zaměstnancům? To je při inflaci normální, třeba u nás ve školství …“
Světlana se zahleděla na českou učitelku s pobaveným údivem: „No jásno, že ne, copak já sem Rokefělér, já propustíla
generální redítel, já propustíla náměstek, já propustíla šéfy
ze stávka a teď je porádka, konečná.“ Světlana se usadila
do své osiřelé lavice s výrazem udřeného průmyslníka, ale
vzápětí spiklenecky pokynula Luisovi a stala se zase obyčejnou, i když poněkud dominantní, studentkou.
Šedovlasý rebel s mnoha příčinami Timothy si pomyslel,
že útěk před kapitalismem směrem na východ asi nebyl
tím nejlepším řešením, milá malá Angličanka Sally se při
porovnání svých výkonů s dnešní Světlanou znovu hřejivě
ubezpečila v tom, jak je dobře, že čeština je součástí jejího
pozadí, a profesorka Broučková se s neznatelným soukromým povzdechem vrátila k předjarní náladě a velikonočním básním (nebo snad bazénům či bázním?).
Milena Vonková
Malá tajemství
Svá malá tajemství
šeptáme do vrb
není to šílenství
je to jen zvyk
směšný jak hladovka u plných stolů
vážný
jak nejstarší milostný trik
svá malá tajemství
svěřujem stromům
vdechujem do kůry útržky žití
jakoby nebylo jiného zbytí
a s prsty od smůly teprv jsme šťastni
v tajemném sevření
zážitkem svěření
vždycky se krásní
literární koutek
Zkusíl jsem se usmívat na každý, ale brzý jsem objevíl, že to
není vždy přiměřený.“
„A včil musíte hlavně zavřít tén Temelén,“ vmísil se do hovoru Timothy z poslední lavice, který jednak už dlouho postrádal ekologické téma a jednak strávil se svou ženou nedávný
trempský víkend na Moravě.
„Temelín, Timothy, Temelín! A Troyi, přiměřené, é prosím,
usmívat se na každého není přiměřené,“ podotkla s ubývajícími silami profesorka a usmála na Patrice, který neustálým
třepetáním ruky směrem k Béatrix budil zdání, že takto pro
něj netradičně žádá o slovo.
„Když já nemluvíl aní slovo, to je býlo opravdu špatné v Praze.
Ale teď lidí jsou spokojené, že cizinci se učit jejich jazýk.“
„Ano, správně, musíme se učit jazyk země, ve které žijeme,“
s nadějí v hlase se obrátila učitelka na bývalou černou ovci
a náhlý nápor svěžího vzduchu z pootevřeného okna, jako
by ji utvrdil v doufání – blíží se jaro, bude teplo, bude líp!
„A protože se blíží jaro,“ pokračoval Patrice, „já chtěl by zeptat se na tu Velikonoci a na váši zvýky tády.“
„Áno, Patrice, to je gól, Pascua, něco zajímavé, konečná!“
ozval se až dosud nebývale ztichlý Luis, který patrně postrádal svou nejoblíbenější odpůrkyni Světlanu.
„Konečně, ne konečná, Luisi. Ale dobře tedy, Velikonoce, tak
si něco povíme,“ zaradovala se profesorka, že vyhraje alespoň pět minut klidu svým klidným výkladem o velikonočních zvycích. Bohužel, byla to radost předčasná.
70
Literární koutek | Malé poetické Zátisí
Malé poetické Zátisí
Tomáš Vašut | lektorát Segedín, Maďarsko
básně přeložené během lektorského působení v Bukurešti a Segedínu
Tomáš Vašut
Tomáš Vašut vystudoval UK v Praze se zaměřením na středoevropskou filologii, překladatel
a publicista. Byl lektorem českého jazyka v Bukurešti, v současné době je lektorem v Segedínu, kde zároveň přednáší českou literaturu. Z maďarštiny přeložil výbor povídek Ádáma
Bodora Návrat k sově, z rumunštiny román Dumitra Tepeneaga Hotel Europa, z ukrajinštiny
román Jurije Andruchovyče Rekreace aneb Slavnosti Vzkříšeného Ducha. Je autorem studie
o filozofu Emilu Cioranovi, v současné době pracuje na studii o Sándoru Máraim.
János Lackfi
Maďarský spisovatel, básník, fotograf. Překládá z francouzské a valonské literatury. Tyto disciplíny vyučuje spolu s Kurzy kreativního psaní na piliscsabské univerzitě, spolu s kolegou, bohemistou Istvánem Vörösem, vydali v roce 2009 i sbírku poezie
pro děti Tatínkův kohoutek (Apám kakasa).
Bűvésznek lenni szórakoztató
ha hazamegy s rögtön ledobja
aktatáskáját, tarka kendő
lesz belőle, mely könnyű füstként
elenyészik, nem dobban földre
kézelőjéből jó tucatnyi
tojást szed elő, megebédel
és kezéből a szürke újság
postagalambként tovaröppen
ha akar, még a mennyezetre
is lefekhet, hogy ott aludjék
és kipihenten ébred reggel
szájából égő villanykörték
potyognak, hogyha nagyot ásít
De bűvésznek lenni néha terhes,
hogyha felteszi a kalapját,
biztos, hogy a fejére hullik
belőle egy nyúl vagy egy macska,
a szőlő fürtje szerteporlik
porcukorként, ha odamarkol,
ha orrot fújna, óra kattog
kezében zsebkendő helyett
Megtehetne száz bolondságot,
s nem tesz egyet sem: hivatása
áldozata, Midász királyként,
fásultan termeli a csodát
Být kouzelník
Být kouzelník je vážně zábavné
když přijde domů, odloží si
aktovka promění se náhle
v barevný šátek, rozplyne se
jak lehký dým, než žuchne na zem
z manžety dobrý tucet vajec
povytahuje, poobědvá
šedivé noviny se vznesou
z rukou jak holub poštovní
chce-li, může si třeba ustlat
na stropě, pořádně se prospat
ráno se odpočatý vzbudit
v ústech svítící žárovky
vypadnou mu, když příliš zívá
Být kouzelník je však i náročné,
třeba když nasadí si klobouk,
je jisté, že mu z něj na hlavu
vypadne králík nebo kočka,
vinný hrozen, když po něm sáhne,
se rozpráší jak cukr moučka,
chce smrkat, hodinky mu v ruce
tikají místo kapesníku
Mohl by vyvádět hlouposti
žádnou však neprovede, oběť
z povolání, jako král Midas
pěstuje apaticky zázraky
literární koutek
Bűvésznek lenni
71
Literární koutek | Malé poetické Zátisí
István Vörös
Rövidülő hetek
Maďarský básník a spisovatel, vystudoval bohemistiku
a vyučuje českou literaturu na piliscsabské univerzitě. Publikuje studie o českých spisovatelích, ve svazku Švejkovská
duše (Švejki lélek) se věnoval Haškovi, Hrabalovi a Kunderovi, v letošním roce se chystá publikovat v češtině studii o Máchovi. České reálie a motivy jsou patrné i v jeho
povídkové tvorbě (výbor Příběhy z půjčovny lidí). Básnický
výbor V okně spící vydalo nakladatelství Protimluv v Ostravě v roce 2008.
Kis sárkány
Néha-néha erre jár,
szája fény és fénye száj,
hogyha látom, nem hallom,
hogyha látnám, hallanám.
Néha-néha égre száll,
szárnya fény és hangja szárny.
Ha felszállna, hallanám.
Mi igaz, mi nem ebből?
Egy új hét indul keddtől.
Dráček
Letí, letí pořád dál,
září nozdry, v nozdrách žár,
že by se ti jenom zdál?
Není vidět, přesto víš,
letí, letí k nebi blíž,
neříkej, že neslyšíš.
Křídel šum a křídel žár.
Krátící se týdny
Týden, jen nevím který,
začal zřejmě v úterý.
A hétfő magába?
Mi nyitja, mi zárja?
Kam jsme však poděli
včerejší pondělí?
Fogy a volt, a van,
ma akkor mi van?
Jestli se čtvrtek
nezměnil v pátek,
Kedd és szombat
összefoghat,
zítra teda
bude středa
csütörtököt őrlök
nebo snad
sobota
péntek
fél egy-
či neděle
ig
itt.
spíš…
Již?
Petro Miďanka
Ukrajinský básník žijící na Zakarpatí, označovaný díky regionálně podbarvenému jazykovému hermetismu a svým středoevropským asociacím za exotického ptáka ukrajinské literatury. Báseň je vybrána z antologie Petro Miďanka: Užhorodské kavárny, Ukrajinská iniciativa v ČR, Praha 2004.
Мадам сумна. Маленький „Мулен-Руж“...
Брудні столи... І виноградні вуса.
А пиво чеське все-таки не пунш,
Та я за вас сьогодні вже нап‘юся.
Мадам, от після травня місяць червень є,
Оса маніпулює по серветці.
А з вами смачно свіже пиво п‘єм,
Обом нам тяжко, любочко, на серці.
То не біда, що не подали пунш,
Хоча година промайнула рання.
Офіціантки улесливі, без душ.
Такі, немов обсмоткана тараня.
Мадам, підемо звідси, нам пора,
Липневий спір грози якраз доречний...
Повернемось до тихого двора.
Повернемось... І там посуперечмо.
Užhorodské kavárny
Madam je smutná. Malý Moulin Rouge...
Špinavé stoly... Zdi porostlé vínem.
A české pivo stejně není punč,
to na vás se dnes konečně napijem.
Madam, po máji tedy měsíc červen je,
vosa manipuluje po ubruse,
tak spolu pijem s chutí točené,
přetěžko je nám, drahoušku, u srdce.
Nevadí, že si nepřipijem punčem,
hodiny plynou na dně sklenice.
Úlisná servírka, bez duše,
číhá jak opředená bělice.
Madam, je na čase jít domů,
té červencové bouřce neuniknem zřejmě.
Vraťme se do ztichlého dvora.
Pojďme... Až tam se pohádejme.
literární koutek
Ужгородські кав‘ярні
72
Literární koutek | To jsou Vánoce
To jsou Vánoce
Vasja Christova
studentka 4. ročníku bohemistiky na Univerzitě
Sv. Klimenta Ochridského v bulharské Sofii
Kirilka Petrova
studentka 4. ročníku bohemistiky na Univerzitě
Sv. Klimenta Ochridského v bulharské Sofii
(ukázka z časopisu Čechopis)
květen 2010 zdarma
5
Osoby:
Máma
Táta
Syn
Dcera
Žebrající dívka
Čechopis
Časopis bulharských studentů bohemistiky
Těžký osud potomků
slavných
Jaroslav Seifert v
bulharském překladu
Jak nám literatura
nastavuje zrcadlo
Obrázky z bulharských
měst
Co o nás prozrazují naše
sny
Ilustrační foto
Obraz 1:
(doma v obývacím pokoji)
Máma:
Konečně! Všechno jsem připravila! Kapr je hotový, bramborový salát taky.
Dcera:
Šššš! Mami, díváme se na televizi!
Máma:
No tak, to je naprosto fantastické! Já celý den
vařím a vařím...
Dcera:
Ale, mami, to je Popelka!
Máma:
Ooo, tak tohle já miluju... Proč jste to neřekli?
Mohla jsem se dívat s vámi!
Syn:
Ale prosím tě, dyť je to každej rok stejný, dávaj
furt to samý!
Máma:
To vůbec nevadí, já to stejně zbožňuju. Pro mě
právě tohle jsou Vánoce – být doma, sedět na
gauči u šálku mléka se skořicí a dívat se na Popelku, to je nádherná pohádka - podívej se, jak
hezky vypadá... a ta písnička...
Dcera:
O, už je konec...
Táta:
Ale sedni si, broučku!
Syn:
Pro mě jsou Vánoce ty prázdniny, kdy nemusíš
Máma:
Ne, Honzo, Vánoce nejsou jen dárky a jídlo... To
je škoda, že to tak chápeš... Ty dárky musíš přece
dostat za něco, ne!? Musíš být celý rok hodný,
dělat dobré skutky a dostaneš dárek, aby bylo
vidět, že si to všechno zasloužíš.
Syn:
Ne... to asi tak nefunguje, protože jsem dostával
dárky, i když jsem vůbec nebyl hodnej...
Máma:
To si nemusel...
Táta:
Ale nechte toho. Kouzlo Vánoc je prostě v tom
být s rodinou, být doma, kde je teplo a útulno...
prostě být spolu... mít radost, to jsou Vánoce.
Proto jsou prázdniny, aby mohl každý jet domů
a trávit je s rodinou!
Máma:
Víte co, proč se nepůjdeme trochu projít? Venku
je hezky a já jsem celý den strávila v kuchyni...
Syn:
No, supr, půjdeme a já vám ukážu, jakej chci
dárek.
Táta:
Tak vemte si bundy a jdeme!
Dcera:
Tati, uděláme sněhuláka?
Táta:
Uvidíme, možná...
literární koutek
do školy, žádný domácí úkoly, pořádně se na
Štědrej den najíš a dostaneš dárky.
73
Literární koutek | To jsou Vánoce
Obraz 2:
(na ulici, žebračka zpívá…)
Dcera:
Tati, proč je ta holka tady úplně sama? Vždyt’
si říkal, že Vánoce má každý slavit s rodinou
doma? Kde je její rodina, proč ta holka neodjela
domů?
Máma:
No, broučku, bohužel někteří lidé nemají dům...
někteří nemají ani rodinu...
Dcera:
Jako Popelka? Ona neměla mámu...
Máma:
Jo, přesně tak, broučku.
Dcera:
A, mami, dostane ta holka dárky? Říkalas, že
kdo je hodný, dostane dárek. Ona vypadá hodná... musí dostat obrovský dárek!
Máma:
Jo, broučku, to musí... (hledá v kapse peníze)
Dcera:
Ale počkej! Jak ho vlastně dostane, když nemá
dům a proto nemá taky stromeček! Možná, že
ho asi nedostane!
Žebračka: Není to dokonalé, ale není ani tak smutné...
Nikdy prostě nevíš, co se může v následující
chvíli stát...Třeba jednou mi jeden pan dál do
klobouku tolik peněž, že jsem si potom mohla
dát skvělou večeři a šla jsem taky na operu!!!
Syn:
Žebračka: Jo! A žila jsem si krásně…Ale ne moc dlouho…
Táta:
Táta:
(zadrží matčinu ruku s penězi pro žebračku). Víš
co, pozveme jí domů, protože je tam stromeček a klidně tam Ježíšek může pro ni nechat
dárek.
Faaakt?
Ale vy jste tak milá a šikovná, nezasloužíte si
takhle žít!
Žebračka: No, člověk nedostává vždycky to, co si zaslouží...ale musíme věřit, že všechno se dá udělat…
Život není pohádka…někdy to není dobrý...
ale musíme mít naději. Ta Popelka z pohádky
třeba...ona taky nic neměla a nakonec dostala
prince a království... A to je právě ono, musíme
věřit i když jsme chudí a v bídě, že se to zlepší...
protože zázraky se stávají!
Syn:
To jo… Jak jinak by panna porodila dítě, ty
vole!
Máma:
Honzo!
Syn:
Co jako?!
Žebračka: Jo, on má pravdu. Dneska se mají slavit právě
tyhle zázraky.
Obraz 3:
(opět doma v obývacím pokoji)
Dcera:
A co ty tři oříšky?! Proč jsou tři?
Žebračka: No, to je taková metafora…
Žebračka: Díky za pozvání! Večeře byla moc dobrá!
Dcera:
Metafoco?
Syn:
Metafora. Když máma řekne tatínkovi „broučku”,
tak to nemyslí vážně, že je táta nějakej brouk, to
znamená, že potřebuje nové boty, anebo aby
táta opravil dřez...
Máma:
Honzo, neskákej jí do řeči!
Vemte si ještě!
Žebračka: Díky, ale jsem přecpaná. Nejsem zvyklá jíst tolik...
(mlčení, všichni se dívají smutně na žebračku)
Žebračka: Ale netvařte se tak smutně! Já nejsem smutná.
Opravdu! Dneska jsem si myslela, jak si mě na
ulici skoro nikdo nevšímá, a najednou jste se
objevili vy a pozvali jste mě k vám domů a nabídli jste mi večeři a svou společnost a mohla
jsem slavit s vámi Vánoce ve vašem domě! Člověk nikdy neví, co se může stát. Někdo by řek,
že to je vánoční kouzlo...ale kouzlo se může stát
vždycky...to jsou prostě ty neočekávané, dobré
věci!
Máma:
Opravdu! Myslíte to vážně!? Je mi tak smutno.
Seděli jsme dneska doma, dívali se na Popelku a zdálo se mi, že je všechno tak dokonalé...
a ted’...
Žebračka: No...já jsem jen chtěla říct, že je to metafora...
Abychom měli kouzlo, musíme nejdřív tomu
věřit , že je to možný...takže první oříšek je víra...
Pak musíme doufat, že se to splní, takže druhý
oříšek je naděje, a pak láska... největší zázrak ze
všech... a jak bychom mohli vůbec žít bez lásky...
Ale zdržela jsem se moc dlouho... už musím jít!
Táta:
Ne, zůstaňte!
Dcera:
Můžeme si zazpívat!
literární koutek
Máma:
74
Letní školy slovanských studií
Letní školy
slovanských studií
Ilustrační foto
Letní školy slovanských studií (LŠSS) jsou studijní kurzy pořádané několika veřejnými vysokými školami působícími
v České republice. Kurzy se konají každoročně v průběhu
letních měsíců (červenec, srpen, září), přičemž délka jejich
trvání se pohybuje od 2 do 4 týdnů v závislosti na náplni
programu zvoleného jednotlivými pořadatelskými školami.
Jimi jsou Univerzita Karlova v Praze, Masarykova univerzita
v Brně, Západočeská univerzita v Plzni, Jihočeská univerzita
v Českých Budějovicích, Univerzita Palackého v Olomouci
a Ústav jazykové a odborné přípravy v Poděbradech (vzdělávací středisko při Univerzitě Karlově v Praze).
Kurzy jsou určeny pro zahraniční studenty, odborníky (pedagogy, překladatele, tlumočníky) a akademické pracovníky
z oblasti bohemistiky a slavistiky. Svým širokým záběrem jsou
však otevřeny všem zájemcům o český jazyk, literaturu, dějiny
a kulturu. V rámci svých vzdělávacích bloků nabízejí jednotlivé školy kurzy českého jazyka rozličných úrovní, výběrové semináře zaměřené na studium české literatury, kultury a dějin,
volnočasové aktivity zahrnující divadelní, hudební a taneční
představení, exkurze, poznávací výlety apod.
Letních škol slovanských studií se mohou účastnit samoplátci, kteří si hradí veškeré náklady spojené s účastí na
kurzech sami, anebo stipendisté, jimž je Ministerstvem
školství, mládeže a tělovýchovy ČR hrazeno kurzovné,
ubytování, stravování a bezplatný vstup na kulturní aktivity pořádané v rámci LŠSS. Počet stipendijních míst na
LŠSS pro jednotlivé země je stanoven na základě mezinárodních smluv uzavřených v gesci MŠMT s partnerskými
zeměmi.
MŠMT zveřejňuje nabídku stipendií k účasti na kurzech
LŠSS prostřednictvím zastupitelských úřadů České republiky v zahraničí. Stipendia se poskytují pouze kandidátům, které nominují kompetentní orgány partnerských
smluvních zemí.
Pro další informace o konání kurzů LŠSS můžete kontaktovat jednotlivé pořadatelské letní školy, Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy ČR nebo zastupitelské úřady
České republiky v zahraničí.
75
Letní školy slovanských studií
Letní školy slovanských studií 2011
Vysoká škola
Adresa
Termín
Kontaktní údaje
Ústav
bohemistických studií
Náměstí Jana Palacha 2
Praha 1
116 38
29. 7. – 26. 8. 2011
Ředitel: PhDr. Jiří HASIL, Ph.D.
Tel.:+420 221 619 262
jiri.hasil@ff.cuni.cz
Filozofická fakulta
Kontaktní pracovník:
Vlastimila MIKÁTOVÁ Tel/Fax: +420 221 619 381
vlastimila.mikatova@ff.cuni.cz
http://lsss.ff.cuni.cz
http://ubs.ff.cuni.cz/lsss.php
Univerzita Karlova
v Praze
Kabinet češtiny pro
cizince
Arne Nováka 1
Brno
602 00
23. 7. – 20. 8. 2011
Křížkovského 10
Olomouc
771 80
23. 7. – 20. 8. 2011 Zámek 1/I
Poděbrady
290 36
4. 7. – 29. 7. 2011
Mgr. Grażyna Lachmanová
Jaroslava VYBÍRALOVÁ
Tel.: +420 549 495 970, +420 549 498 235 Fax : +420 549 491 525
eva@phil.muni.cz bohem@phil.muni.cz www.phil.muni.cz/kabcest/
Masarykova univerzita
v Brně
Univerzita Palackého
v Olomouci
Ústav jazykové
a odborné přípravy
Středisko
v Poděbradech
Západočeská
univerzita v Plzni
Jihočeská univerzita
v Českých Budějovicích
Ředitel: PhDr. Petr POŘÍZKA
petr.porizka@upol.cz
Zuzana VAŠÍČKOVÁ
Tel.:+420 585 633 165
Fax: +420 585 633 012 lsss@upol.cz
www.lsss.upol.cz
Ředitelka: Ing. Daniela VLKOVÁ
+420 325 613 463
daniela.vlkova@ujop.cuni.cz
Mgr. Vlastislava ČIPEROVÁ
Tel.: +420 325 613 463
Fax: +420 325 614 453 vlastislava.ciperova@ujop.cuni.cz http://www.ujop.cuni.cz/
(součást Univerzity
Karlovy v Praze)
Odbor Zahraniční
vztahy
Ředitelka: PhDr. Eva RUSINOVÁ
eva@phil.muni.cz
Univerzitní 20
Plzeň
306 14
11. 7. – 29. 7. 2011
Ředitelka: Mgr. Helena Marie ADJAL
Tel.: 420 377 635 777
adjal@rek.zcu.cz
Kontaktní pracovník: Ing. Petra TAUŠL PROCHÁZKOVÁ
Tel.: +420 377 635 775
Fax: +420 377 635 703
pprochaz@rek.zcu.cz
summer@rek.zcu.cz
www.isls.cz
Branišovská 31a
České Budějovice
370 05
22. 8. – 9. 9. 2011
Ředitelka: doc. PaedDr. Bohumila JUNKOVÁ, CSc.
junkova@ff.jcu.cz
Kontaktní pracovník: Miloslava MORAVCOVÁ
Tel.: +420 387 774 808
Fax: +420 387 774 812
moravec@ff.jcu.cz
http://summerschools.jcu.cz/
http://www.ff.jcu.cz/education/lsss/
76
Redakční rada časopisu Krajiny češtiny
Ing. Iva Tatarková (DZS), předsedkyně redakční rady
Mgr. Ladislav Bánovec (MŠMT)
doc. PhDr. Božena Bednaříková, Ph.D. (FF UP)
PhDr. Jiří Hasil (FF UK)
Mgr. Ingrid Neckářová (ÚJOP UK)
Mgr. Silvie Pýchová (DZS)
PhDr. Eva Rusinová (FF MU)
Mgr. Lucie Šafarčíková (DZS)
PaedDr. Olga Vlachová (DZS)
Externí odborní hodnotitelé příspěvků
PhDr. Milada Čadská, CSc. (ÚJOP UK)
Mgr. Darina Hradilová, Ph.D. (FF UP)
doc. PhDr. Milan Hrdlička, CSc. (FF UK)
Mgr. Jana Kolářová, Ph.D. (FF UP)
PhDr. Milena Machalová (FF UP)
PhDr. Jiří Nový, Ph.D. (FF UP)
Mgr. Jindřiška Svobodová, Ph.D. (FF UP)
Mgr. Silvie Válková, Ph.D. (PdF UP)
Redakce DZS
Mgr. Silvie Pýchová, Mgr. Lucie Šafarčíková, PaedDr. Olga Vlachová
Grafický design
Hedvika Člupná
Vydává
© Dům zahraničních služeb
Autorské příspěvky nemusejí
vyjadřovat názory redakční rady.
Kontakt
Dům zahraničních služeb
Na Poříčí 1035/4
110 00 Praha 1
www.dzs.cz
77

Krajiny češtiny

Transcription

Similar documents

Květen

Mladý reportér č.2 - TYMY - Středisko volného času, po Holešov

Zpívání pro pejsky

č.1 - podzim - Zápis dětí do 1.ročníku školního roku 2016/2017

tramp 25

Rozhovor s náměstkem ministra průmyslu a obchodu

Patlafon č. 7

slovenská reč - Jazykovedný ústav Ľudovíta Štúra SAV